10 hudebních klenotů, co se lesknou za každého počasí

Transformace je proces přeměny, přetvoření. Užívá se v situacích, kdy se daná věc mění, vyvíjí se nebo se dokáže v dané chvíli rychle koncentrovat. Hudebníci často pocit transformace zažívají. Jednou je to z důvodu trendu a módy, jindy z vlastního pocitu hudební necelistvosti a nedostatečnosti. Někdy je to pouhý experiment, jindy zcela přesný záměr. V tomto článku jsem vybrala deset interpretů, projektů a kapel, kterým je tento proces jistě velmi dobře známý.

  1. 30 Seconds To Mars

Rok 2007. Bylo mi přesně patnáct, když 30 Seconds To Mars pod vedením charismatického frontmana, hudebníka a herce v jednom, Jareda Leta vystřelili na vrchol hitparád s hitem From Yesterday a mé tehdy emo vrstevnice slintaly u obrazovek, vysílajících TV Óčko. Krásné časy jistě nejen pro mnohé z nás, ale i pro samotnou kapelu, která díky tehdejší image shrábla pěknou dávku fanoušků, které si obdivuhodně udržuje až do dnešního dne, kdy je jejich pseudo-emo styl již dávno pasé, avšak nahrazuje jej opět to, co se v danou chvíli nosí. A to v hudbě, v oblečení a vlastně i tak celkově, když se nad tím zamyslím. 30 Seconds To Mars v tom zkrátka umějí chodit.

  1. Semargl

Kapela, jež prošla neuvěřitelnou transformací. Od velmi průměrného black až death metalu se dostala až k průlomové desce Satanic Pop Metal, při jejíž tvorbě zřejmě muzikanti zjistili, že disco je zkrátka a prostě baví více. V jejich novější tvorbě tedy můžeme najít jak prvky disco hudby, tak drum’n’bassové beaty, ale taktéž i growling a tvrdé kytarové podladění. Někdo by mohl Semargl považovat za kýč a upřímně i já se někdy pozastavuji nad místy v jejich hudbě, které asi ne zcela dobře chápu. Semargl ale umí přilákat jak drsňáky, tak ty, kteří si prostě jen chtějí zapařit, což je vlastně docela logický tah, když to člověk s hudbou nemyslí zase až tak úplně vážně.

1356482395_semargl-newlineup-2012

  1. Anathema

Vkusnější případ předešlého příkladu, kdy kapela začíná na opravdu tvrdé hudbě a transformuje se v něco zcela nečekaného, můžeme hledat u Anathemy. Ti tak stejně přešli z původně zádumčivého metalu k neskutečně promyšlené a melodické hudbě, absolutně nepodobající se jejich původní tvorbě. Nutno však uznat, že Anathema, na rozdíl od Semargl, má větší cit pro vkus a je tak trochu…řekněme, že soudnější v otázce textů a jevištní performance.

  1. Skye Edwards

Původní zpěvačka a nejznámější tvář i hlas kapely Morcheeba svou první sólovkou potvrdila, že umí dělat kvalitní muziku i sama. Hitovka Love Show však byla jen předzvěstí tohoto kvalitního a mnohorozměrného popíku. Druhé sólové album Keeping Secrets obsahuje již mnohem naléhavější věci, než předchozí Mind How You Go, ku příkladu si zkuste vyhledat např. jen skladby Monsters Demons nebo Exhale a budete možná překvapeni, do jakých hudebních poloh Skye zasahuje. V roce 2012 Skye opět překvapuje – tentokrát s tanečním singlem Featherlight a v roce 2015 naopak depresivně zabarveným Said And Done. Hlas Skye je natolik tvárný a výjimečný, že se však dokáže do hudby vcítit, ať už se jedná o trip-hop, disco nebo alternativu.

JAZ2f0427_p200911080521101

  1. Coldplay

Přemýšlela jsem, zda zde zařadit něco naprosto do očí bijícího, ale neodolala jsem také s mou malou trochou kritiky přispět vodou do mlýna. Coldplay, o kterých se jednu dobu mluvilo až takovými superlativy, jako o nástupcích U2, se ve svém hudebním i vizuálním projevu mění desku od desky a jejich původní skromná kytarová tvář kapely se změnila v cosi obrovského, megalomanského, barevného a prostě zcela jiného, než bylo na začátku. Vynikající produkce, kterou si kapela může dovolit, tvoří z celkového obrazu představu dokonalé kapely. O tom, zda jsou lepší Coldplay v té nebo v oné éře se vedou spory, stejně tak se ale může přemýšlet a polemizovat o tom, zda by kapela byla tolik slavná i bez tohoto vývoje.

  1. Lana del Rey

Zástupkyně něžného pohlaví a opět zde existuje určitý vývoj z čehosi velmi mainstreamového v cosi chytlavého, ale už vůbec ne jen tak pro každého. Na rozdíl od starých podbízivých a na první poslech líbivých skladeb, jako Born To Die nebo Ride, jsou věci z nejnovějšího alba Honeymoon mnohem vyzrálejší a už vůbec ne tak prvoplánově pochopitelné. Čím je Lana starší, tím je možná inteligentnější a tím zřejmě zmoudřela i její hudba a produkce. Dlouhá klavírní pasáž za singlem Freak rozhodně není něčím, co by nechal dohrát do konce každý. A přece – po několika posleších objevíme něco, co na dřívějších albech scházelo.

  1. Moby

Aby byl článek genderově správně vyvážený, nesmíme zapomenout na mužské sólové interprety. A začneme jedním z těch nejgeniálnějších. Moby, coby skladatel, producent a zpěvák, je neuvěřitelným chameleonem na poli nejrůznějších hudebních žánrů a většinou dokonce jejich spojení. Má na kontě nespočet hitů a u některých z nich si možná ani nejste jisti, že je má na svědomí Moby, protože je v rádiích berete už tak nějak automaticky.

moby

  1. Steven Wilson

Jestli je někdo výjimečný v tom, že umí přepínat paralelně ze stylu na styl v několika různých kapelách, jedná se zde jednoznačně o Stevena Wilsona. Ten neustále dokazuje svou genialitu nesčetným množstvím jeho projektů, které se od sebe žánrově liší, avšak ne nadarmo se často škatulkují pod pojem „progressive“, jelikož v každém z nich můžeme nalézt řadu nových hudebních postupů, melodií a zvuků. Ať už se jedná o Porcupine Tree, Blackfield, No-Man, Storm Corrosion nebo další, nevěřím tomu, že by posluchač litoval času stráveného nad Wilsonovou tvorbou.

  1. Panáčik

V posledních dvou bodech jsem se zaměřila na českou a slovenskou scénu. Za zástupce té slovenské jsem zvolila projekt Panáčik, který posluchače láká na elektroniku řízlou snad vším, co existuje a dráždí nápaditými videoklipy. Jestli toužíte po melancholickém pomalém synth-popu s depresivní recitací (Cukríky) nebo naopak po energickém startéru do nového dne s veselým textem (Teplo), jednoznačně sáhněte po této hudbě a nebudete litovat.

  1. Dva

Proč na samý konec Dva? Protože jsou jiní. Protože jsou jediní. A protože se nebojí snad ničeho, což u většiny kapel u nás neplatí. Když opomineme nejznámější Nunovó Tango, najdeme i další skvosty, které jedou vstříc novým objevům a napříč i stylům a žánrům, které neexistují. Někdy mám pocit, že v Česku byla ještě do nedávné doby poměrně rarita slyšet na komerčním festivale hudbu, kterou dělají např. Dva. S příjemným pocitem na srdci nyní pozoruji, když lidé na takovéto akci s úsměvem, radostí a pohybem přijímají i ty Dva, kteří je v tu chvíli zanesou do zcela jiných sfér.

Steven Wilson (Porcupine Tree) navštíví Prahu!

Zakladatel a ústřední postava britské rockové kapely Porcupine Tree, Steven Wilson, navštíví Prahu i se svojí sólovou tvorbou.

Koncert se odehraje 19. dubna ve Foru Karlín, jež bylo zvoleno jako kapacitně adekvátnější prostor po posledním koncertě v beznadějně vyprodaném Divadle Hybernia.

Informace o akci a vstupenkách naleznete na Ticketportalu.
Facebooková událost akce je k nalezení zde.

YouTube Preview Image
iRock&Pop