[ROZHOVOR] Tangerine Dream: Stále ještě máme co říct

Německá kapela Tangerine Dream je jednou z legend elektronické hudební scény. Vznikla již na sklonku šedesátých let minulého století a za dobu existence si vypracovala specifický hudební rukopis (a to i přesto, že prošla mnohými personálními změnami). Hovoří se o ní jako o průkopnici elektroniky i syntezátorů. Svá vystoupení má pojatá tak, že hudba je v nich v nedílné symbióze se světly a vizuálními vjemy. To vše jistě potvrdí každý, kdo navštíví její koncert ve středu 23. října v pražském klubu Roxy, kam skupina zavítá na úvodní večer oslav sedmadvacátých narozenin klubu. Ještě před tím nám ale na pár otázek odpověděl současný šéf Thorsten Quaeschning.

TEXT: MILAN SLEZÁK, JAN ŠÍDA

Ovlivnil kapelu fakt, že vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Západním Berlíně, tedy městě rozděleném zdí?

Myslím, že Berlín a v něm převládající nálada měl na hudbu Tangerine Dream silný vliv. Berlín vždy byl a stále je velmi zvláštním místem, jež z mého pohledu přesně nereprezentovalo Německo jako celek. Od roku 1961 do roku 1989 působil spíše jako ostrov. Hudba, umění a životní styl mezi těmito hranicemi byly ovlivněny prostředím a propojením lidí, kteří v něm žili.

Poměrně často jste měnili složení. Bylo to pro skupinu přínosem?

Kapela má nesmírně silný koncept a jasnou jednotící ústřední myšlenku. Její části a osoby fungují uvnitř celku. Každý nový člen do ní vnesl nové pohledy, vlivy a vlastní hudební vkus, který opodstatňuje myšlenku morfujícího mikrokosmu. Každá nová skladba vyvažuje danou strukturu, určitý nastavený zvukový design a propracovanost s dopady nových technologií i osobností všech zúčastněných. Řekl bych tedy, že jde o prospěšný koncept.

„Hudba má filmu především náležitě posloužit“

Tangerine Dream jsou známi také jako autoři filmové hudby nebo třeba hudby k seriálům. Jste při přípravě hudby k filmu ovlivněni danými scénami, přesnou vazbou na jejich průběh, nebo hudba vzniká bez těsného spojení s dějem, jako určitý zvukový fantazijní obraz?

Komponování filmové hudby má podle mě mnoho společného se skládáním pro desky nebo náš koncertní repertoár. Hudba může vytvářet obrazy ve vaší hlavě, ve vaší fantazii. No a v ideálním světě by filmová hudba byla vytvářena emocemi, které jednotlivé obrazy a scény filmu vyvolávají.

U filmové muziky se musíš starat o všudypřítomnou atmosféru daného snímku. Někdy jsou ale důležité i protiklady, kontrapunkty. V jednu chvíli má hudba za úkol vyprávět nevyslovené, v další chvíli má zrcadlit zřejmé a viditelné, zasadit střihy ve správný čas. V jiných okamžicích podtrhnout tok děje. Nejdůležitějším pravidlem však je, že hudba má především filmu náležitě posloužit.

Prospívá podle tebe současné elektronické scéně fúzování s dalšími styly a žánry?

Hudba a její žánry se neustále prolínají a vyvíjejí, jinak by se vše opakovalo a po krátké době stagnovalo. Smísení žánrů může publikum zdvojnásobit, přivést k tobě posluchače odjinud, takže vlastně matematicky jde o dobrý nápad.

Pravděpodobně se v příštím desetiletí nesetkáme s další velkou hudební revolucí, ale překryvy žánrů a noví lidé snad přinesou svěží výsledky. Za pár let zde bude působit generace umělců, kteří téměř nikdy nepoužívali a nehráli na fyzický hudební nástroj a tvoří pouze používáním softwarů, počítačů a pluginů. Používání alternativních ovladačů jako vstupních zařízení pravděpodobně povede k mnoha změnám, co se týče melodií, akordové struktury a vlastního toku hudby.

„Část naší show je vytvářena živě v okamžiku koncertu, kompozice vznikající v reálném čase“

Vaše živá vystoupení jsou pojímána jako komplexní audiovizuální vjem. Na co se budou moci těšit návštěvníci pražského koncertu?

Na našich koncertech se v současné době podílí šest lidí. Jsou to Patrick Dunn, který má na starosti vizuální stránku, Andreas Fink, ten má pod palcem veškerý světelný park, Claus Fuss, ten zase pro změnu zvukový mix. Na scéně pak houslista a violista Hoshiko Yamane, klávesista Ulrich Schnauss a já coby hráč na syntezátory, klavír a občas kytaru. Některé skladby, jež zahrajeme, mají danou délku i strukturu, jiné volnou, což sice trochu ztěžuje produkci vizuálu a světel, ale nám to poskytuje dostatek prostoru pro momentální kreativitu.

Tato část naší show je vytvářena živě v okamžiku koncertu. Uprostřed pódia nemáme žádného frontmana, který by komunikoval s publikem. Naše živá vystoupení jsou založena na souznění hudebního, světelného a vizuálního prostředí.

Podle čeho jste vybírali repertoár pro koncertní 16 Steps – Random & Revision Tour 2019?

Každý náš koncert má odlišný setlist, abychom udrželi naše vystoupení zajímavá a originální. Budeme hrát skladby z let 1974 až 1987 a hudbu vytvořenou po roce 2005. V závěrečné části pak hrajeme tzv. session, což je zmiňovaná kompozice vznikající v reálném čase s improvizačními úseky. Samozřejmě budeme také hrát písně z našeho nového alba.

Za dobu své existence vydala kapela již více než sto třicet desek. Jaké jsou zdroje inspirace pro nové kompozice?

Jako hudebník máš potřebu stále vytvářet a skládat nový materiál. Každý okamžik, zážitek, myšlenka či cesta mohou přispět k nápadu pro vytvoření nových melodií nebo třeba akordové struktury. Vytvoření a programování nového zvuku může vést k nové melodii. Inspiračních zdrojů je pořád dost. Domnívám se, že máme stále ještě co říct.

[Rock&Pop 09/18] Gene Simmons: Když i veverky vědí, co mají dělat, proč to nevědí lidi?

Genea Simmonse (Kiss) můžete milovat, nebo nenávidět. Co mu ale nelze upřít, je to, že se dokáže vyjádřit takřka ke všemu. Někdy slovy, která mnohé nadzvednou ze židle, někdy velmi ostře, jindy s odzbrojující pravdivostí. Nebojí se také být sebekritický, když se ohlíží za uplynulými, téměř devětašedesáti lety svého života, a v tomto věku se konečně pyšní snubním prstenem. A do každého nového dne nahlíží s pocitem, že každý den je dobrý den. V tomto se od něho můžeme učit.

TEXT: MAREK DOBEŠ, SYLVA KAPLANOVÁ

Jakými jazyky mluvíte?

Maďarsky, anglicky, německy, hebrejsky.

Německy?

(pronese v němčině – pozn. aut.) Učil jsem se ve škole, ale spíš rozumím, než mluvím. (přejde zase do angličtiny – pozn. aut.) Hlavně mluvím anglicky. Ale nikdo, kdo tady hraje, nemluví čtyřmi jazyky. Nikdo.

Na Masters of Rock dnes vystupujete se svou druhou skupinou Gene Simmons Band. Občas si ale zvete speciální hosty z doby Kiss. Připojil se k vám i Ace Frehley. Jaké to pro vás po těch letech bylo?

Bylo to během miniturné po Austrálii. Ace teď zpívá o trochu líp, ale člověk nikdy neví.

Takže jednou si třeba zahrajete i s Vinniem Vincentem?

Myslím, že ne. Viděl jsem ho v Nashvillu. Když strčíte ruku do ohně, spálíte se. A kolikrát to asi musíte udělat, abyste věděli, že ji tam strkat nemáte?

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (09/18)

[Rock&Pop 08/18] Xindl X: Přemýšlivý introvert

Ondřej Ládek se se mnou sešel krátce před svou dovolenou v jedné pražské restauraci. Povídali jsme si nejen o jeho zaječích úmyslech, ale i o dalších životních útěcích. Především o nich je totiž celé nové album Já nic já muzikant. Ačkoli nová deska vyjde až v září, měla jsem možnost si nové písně poslechnout. V exkluzivním rozhovoru se vám je pokusí představit sám Xindl X.

TEXT: MARTINA JABLANOVSKÁ   FOTO: TOMÁŠ NOSIL/INSTINKT

Mám naposlouchané tvé nové album, a když pominu singl Byznys, tak mi přijde hrozně melancholické. Je to odraz tvé současné nálady?

Fakt je to smutné? Já to momentálně moc nedokážu posoudit. Neplánoval jsem, aby to bylo veselé, nebo smutné. Nicméně když je celá deska o útěcích, tak to samozřejmě asi není veselé téma. Sice se říká, že cesta je cíl, ale kolikrát je cesta jen útěk. Já jsem měl vždycky asi smutnější témata, teď je to možná smutné i hudebně, nevím. Nyní ještě na poslední chvíli dotáčíme dvě písničky, které budou veselejší. 

Vážná témata se v tvých textech objevují často, ale hudební podklad se mi zdál na jiných albech svižnější a veselejší. 

Já si teď musím rychle přehrát, jaké tam mám písničky. Tu melancholii ti určitě postupně vyvrátím. Třeba skladba Alenka není melancholická, ta je doslova depresivní. Je o útěcích na sociální sítě, místo toho, abychom byli s lidmi, kteří jsou vedle nás. Byznys jsi jmenovala, ta píseň je spíš sarkastická. Je o kamarádech, kteří se s tebou baví, jen když něco potřebují. S tím pak souvisí Jsem boží, jež je taková zdravě nasraná. Je o tom, že když tě někdo pomlouvá, tak se z toho hned nemusíš rozpadnout na součástky. Já nic já muzikant je o tom, jak se nemáme raději nikdo k ničemu vyjadřovat.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (08/18).

[Rock&Pop 08/18] Courage My Love: Schopnost naprogramovat si vlastní beaty je hudba budoucnosti

Kanadská trojice Courage My Love se zformovala v roce 2009 a její počátky jsou spojené s pop punkem. Byla ostatně mnohokrát přirovnávána ke kapele Paramore, to kvůli hudebnímu stylu a barvě hlasu zpěvačky Mercedes Arn-Horn, který se Hayley Williams z Paramore podobá. V současné době se však k pop-punkovým kořenům příliš nehlásí a vyrostla v alternativní kapelu, jež ale dokáže vytvořit chytlavé refrény. Courage My Love se představili na festivalu Rock for People a před svým vystoupením nám všichni členové poskytli rozhovor.

TEXT: ŠÁRKA BLAHOŇOVSKÁ

Se skladbou Bridges jste prorazili, když vám bylo osmnáct let. Byli jste překvapeni, že se stala hitem?

Mercedes Arn-Horn: Podle mě ano. Vlastně mě hřeje, že si to myslíš, protože jsme nikdy nepovažovali nějakou naši píseň za hit. Prostě jsme tvořili a snažili se ze sebe dostat co nejvíce. Bridges byla první skladbou, kterou jsme vydali, a byli jsme nadšení z toho, že se lidí nějak dotkla, a měli jsme dobré reakce. V to ostatně doufáme u každé naší písně.

Takže pro vás nebylo v tom věku těžké srovnat se s tím, že jste najednou známí?

Mercedes Arn-Horn: Vůbec ne. Měli jsme štěstí, že jsme prorazili zrovna s prvním singlem a prvním videoklipem, jejž jsme vytvořili na principu „udělej si sám“. Také to byla naše úplně první nahrávka v legitimním studiu a tak dále, takže pro nás ta skladba značí mnohá poprvé. Necítili jsme nějakou tíhu, spíš nadšení a natěšení na to, co dalšího se stane. Já a Phoenix jsme nechodili na střední školu, měli jsme domácí vyučování a bylo pro nás v té době úžasné dostat se mezi lidi, hrát tolik koncertů a komunikovat s fanoušky. Bridges byla velká část našeho dospívání. Jak jsem říkala, měli jsme štěstí, protože spousta kapel prorazí až později, zatímco my jsme byli teenageři.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (08/18).

[Rock&Pop 08/18] Lenka Dusilová: Témata z dětství mě inspirují

Je považována za jednu z nejvýraznějších ženských osobností na tuzemské scéně, pro což hovoří i počty ocenění, která během svého působení na hudebním poli získala. Lenka Dusilová si jde vlastní cestou, na níž aktuálně velmi silně rezonuje téma dětství, snů a tužeb. K tomu se vrátila ve své skladbě Seven, kterou po letech opět rozpracovala a představila prostřednictvím prvního záznamu z živého vystoupení pořízeného v pražském Paláci Akropolis. Síla vokálu, hraní si s jeho možnostmi, využití looperu a žánrová pestrost a otevřenost jsou doménou koncertů této zpěvačky.

Když se pak na podzim minulého roku spojila s dalšími respektovanými dámami, Monikou Načevou a Ivou Bittovou, nebylo divu, že se všechny čtyři zastávky turné tohoto zajímavého spojení za krátký čas vyprodaly. Kromě spolupráce s Načevou a Bittovou sklidily úspěch i ty se skupinami Lucie a Čechomor a skladatelkou, klavíristkou a producentkou Beatou Hlavenkovou. Poslední album V hodině smrti jí vyšlo v roce 2014, a jak říká v rozhovoru, od té doby si zase něco odžila a nastal čas vypustit do světa nový materiál.

TEXT: ŠÁRKA BLAHOŇOVSKÁ   FOTO: ADAM HOLÝ

Nedávno jste vydala videoklip ke skladbě Seven II, přičemž jde teprve o první záznam z vašeho sólového vystoupení. Jaký máte k této písni vztah?

Je to recyklace starého nedokončeného fragmentu Seven z mého sólového alba Mezi světy, které vyšlo v roce 2005. Téma vzniklo spontánně při jednom jamu s mým sanfranciským kamarádem a kytaristou Gawainem Mathewsem. Začala jsem si s tématem pohrávat před dvěma lety, kdy jsem připravovala audiovizuální set s VJ Aeldrynem pro Spectaculare Festival. Dotýká se dětských snů a tužeb.

Proč ta římská dvojka za jejím názvem?

Je to hudebně rozvinutější a rozpracovanější téma, než jak zní na desce Mezi světy. Proto se název liší římskou dvojkou a naznačuje kontinuitu jako v seriálu.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Pop (08/18).

iRock&Pop