teepee: České kapely jsou teď v zahraničí v nejlepší pozici

Kapela, jež si říká „teepee“, vydává koncem ledna své druhé album Where the Ocean Breaks a 5. února jej pokřtí v pražském Lucerna Music Baru. Deska přitom vznikla trochu oklikou – ve studiu ve Vídni s britským producentem Tomem O. Marshem – a vychází u německého labelu Springstoff. „Rádi hrajeme v cizině, v poslední době hodně v Polsku, ale samozřejmě se nevyhýbáme ani tuzemským koncertům,“ říká duo, které tvoří Tereza Lavičková alias Teera a Miroslav Patočka zvaný Mason.

TEXT: VÁCLAV HNÁTEK   FOTO: LINDSAY OLIVER

Jak se stane, že mladá česká kapela udělá desku s britským producentem a vydá ji u německého labelu?
Teera: Vlastně náhodou. Hráli jsme na showcase ve Vídni a Rainer, který šéfuje labelu Springstoff, šel náhodou kolem, zastavil se a líbilo se mu to.
Mason: I s Tomem to byla náhoda, ale věděli jsme o něm, protože už produkoval desku kamarádům. On nás poprvé viděl, když jsme v Rock Café předskakovali kapele Oh Wonder. Zkusili jsme s ním ve Vídni ve studiu nahrát singl Running Around, a potom už jsme věděli, že další desku chceme dělat taky s ním. Byla to dobrá souhra a přišlo to v pravou chvíli. O pár let dřív bychom si to nemohli dovolit. Finančně, ani technicky.

Takže vážně stačí trocha štěstí a snahy?
Teera: Já si myslím, že ty showcase festivaly jsou opravdu klíčové. Když se chce člověk dostat za hranice Česka, tak je prostě objíždět musí.

Na desce Where the Ocean Breaks mají písně rozličná témata – lásku, smrt, vyrovnávání se s ní, společenské problémy. Má to album i nějaké pojítko?
Teera: Asi naději. I v těch smutných písničkách jí špetka je. Všichni víme, že se kolem nás dějou hrozné věci, ale můžeme se na to dívat i z lepší stránky a být trochu optimisti.
Mason: To je asi jeden z posunů od minulého EP, které tak optimistické nebylo. Ale dneska to vnímáme takhle.

Deska prý vznikala „ve vídeňských Aura Studios a na chalupě v Beskydech“. To je tak fascinující rozptyl, že k tomu chci slyšet něco víc.
Mason: Na desce jsme pracovali rok a půl, takže vznikala vlastně úplně všude. Začalo to tím, když Teera v Indii napsala první singl. Potom jsme jeli nahrát první písně do Vídně. Následovalo důležité soustředění na mojí chatě u Karlových Varů. Tam vznikla dema, která jsme zase ve Vídni rozpracovali. V létě jsme nahrávali v Beskydech a finálně všechno dodělávali v našem třetím domově, tedy opět ve Vídni.

K labelu vás přivedl showcase festival. Je tedy účinkování na takové akci důležitější než třeba možnost zahrát si na malém klubovém turné nějaké zahraniční kapely?
Mason: Asi ano, ale to srovnání není jednoduché. Jakékoliv hraní před cizí kapelou je fajn, protože poznáte jiné lidi, jiné prostředí a podobně. České kapely jsou teď podle mě v nejlepší pozici, v jaké kdy byly. Máme Českou exportní kancelář, která nám pomáhá koncerty v zahraničí financovat. Což je poprvé v historii.

Je v pořádku, aby stát přispíval kapelám na koncerty v zahraničí?
Mason: Ve všech okolních zemích to nějak funguje. Podle mě je to průmysl jako každý jiný a podporu si zaslouží. Navíc existuje kulturní diplomacie, která zlepšuje image státu a povědomí o něm.

Hrajete teď víc v Česku, nebo v cizině?
Teera: Vlastně asi v zahraničí. Hodně a rádi jezdíme do Polska, protože tam jsou skvělí lidé. V Česku jsme teď moc nebyli, takže únorové koncerty k desce budou po docela dlouhé době.

Ale neznamená to, že byste chtěli tuzemské koncerty utlumit ve prospěch zahraničí?
Mason: To určitě ne. V Česku máme spoustu oblíbených míst, kde chceme i nadále hrát. Za těch pět let jsme ale objeli všechno od Aše po Frýdek-Místek…
Teera: … a vytipovali jsme si města, kde to lidi fakt baví, tak tam se budeme snažit jezdit. K desce odehrajeme malé turné tří koncertů v domovské Plzni, v Praze a Brně.

Jsou pořád anglické texty na české scéně omezující faktor?
Teera: Ano, je. Ale nebyl to kalkul, vůbec jsme nad tím nepřemýšleli a anglické texty nějak přirozeně vyplynuly. Navíc je angličtina na zpívání i psaní textů prostě pohodlnější.
Mason: Samozřejmě máme nevýhodu v tom, že nejsme rodilí angličtí mluvčí a musíme na sobě pracovat.
Teera: Ale zrovna nedávno jsme si říkali, kde jsme mohli být, kdybychom zpívali česky.

A to je reálné mrzení?
Mason: Ne, to určitě ne, protože kdybychom zpívali česky, tak bychom se asi zase nepodívali na koncert do Vídně nebo jinam do Evropy.
Teera: Jen jsme teď přišli do fáze, kdy bychom se hudbou rádi živili. A to jde v Česku líp s českými texty. Nicméně je to tak, jak to je, a je to tak v pořádku.

Je to výrazně jiný zážitek, když předskakujete českým kolegům a třeba i vrstevníkům, nebo zavedené západní kapele jako jsou třeba Peter Bjorn and John?
Teera: Jak kdy. S těmi zahraničními hudebníky často ani nesdílíme šatnu a vůbec se nepotkáme, kdežto tady spíš vznikají nová přátelství. Jedinou výjimkou bylo britské duo Seafret, s těmi jsme strávili hodně času.

Usmíváte se u toho, takže co to znamená?
Teera: Že to bylo hodně zábavné, oni byli fakt super. Nicméně koncerty zahraničních kapel jsou skvělá škola, podíváte se, jak to dělá někdo jiný.

Naučili jste se takhle něco konkrétního?
Teera: Mě asi vždycky inspiruje, co lidi říkají mezi písničkami. To je alchymie – aby to bylo smysluplné, vtipné, zároveň ale nepokazilo atmosféru. To hodně sleduju.

[ROZHOVOR] Tangerine Dream: Stále ještě máme co říct

Německá kapela Tangerine Dream je jednou z legend elektronické hudební scény. Vznikla již na sklonku šedesátých let minulého století a za dobu existence si vypracovala specifický hudební rukopis (a to i přesto, že prošla mnohými personálními změnami). Hovoří se o ní jako o průkopnici elektroniky i syntezátorů. Svá vystoupení má pojatá tak, že hudba je v nich v nedílné symbióze se světly a vizuálními vjemy. To vše jistě potvrdí každý, kdo navštíví její koncert ve středu 23. října v pražském klubu Roxy, kam skupina zavítá na úvodní večer oslav sedmadvacátých narozenin klubu. Ještě před tím nám ale na pár otázek odpověděl současný šéf Thorsten Quaeschning.

TEXT: MILAN SLEZÁK, JAN ŠÍDA

Ovlivnil kapelu fakt, že vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Západním Berlíně, tedy městě rozděleném zdí?

Myslím, že Berlín a v něm převládající nálada měl na hudbu Tangerine Dream silný vliv. Berlín vždy byl a stále je velmi zvláštním místem, jež z mého pohledu přesně nereprezentovalo Německo jako celek. Od roku 1961 do roku 1989 působil spíše jako ostrov. Hudba, umění a životní styl mezi těmito hranicemi byly ovlivněny prostředím a propojením lidí, kteří v něm žili.

Poměrně často jste měnili složení. Bylo to pro skupinu přínosem?

Kapela má nesmírně silný koncept a jasnou jednotící ústřední myšlenku. Její části a osoby fungují uvnitř celku. Každý nový člen do ní vnesl nové pohledy, vlivy a vlastní hudební vkus, který opodstatňuje myšlenku morfujícího mikrokosmu. Každá nová skladba vyvažuje danou strukturu, určitý nastavený zvukový design a propracovanost s dopady nových technologií i osobností všech zúčastněných. Řekl bych tedy, že jde o prospěšný koncept.

„Hudba má filmu především náležitě posloužit“

Tangerine Dream jsou známi také jako autoři filmové hudby nebo třeba hudby k seriálům. Jste při přípravě hudby k filmu ovlivněni danými scénami, přesnou vazbou na jejich průběh, nebo hudba vzniká bez těsného spojení s dějem, jako určitý zvukový fantazijní obraz?

Komponování filmové hudby má podle mě mnoho společného se skládáním pro desky nebo náš koncertní repertoár. Hudba může vytvářet obrazy ve vaší hlavě, ve vaší fantazii. No a v ideálním světě by filmová hudba byla vytvářena emocemi, které jednotlivé obrazy a scény filmu vyvolávají.

U filmové muziky se musíš starat o všudypřítomnou atmosféru daného snímku. Někdy jsou ale důležité i protiklady, kontrapunkty. V jednu chvíli má hudba za úkol vyprávět nevyslovené, v další chvíli má zrcadlit zřejmé a viditelné, zasadit střihy ve správný čas. V jiných okamžicích podtrhnout tok děje. Nejdůležitějším pravidlem však je, že hudba má především filmu náležitě posloužit.

Prospívá podle tebe současné elektronické scéně fúzování s dalšími styly a žánry?

Hudba a její žánry se neustále prolínají a vyvíjejí, jinak by se vše opakovalo a po krátké době stagnovalo. Smísení žánrů může publikum zdvojnásobit, přivést k tobě posluchače odjinud, takže vlastně matematicky jde o dobrý nápad.

Pravděpodobně se v příštím desetiletí nesetkáme s další velkou hudební revolucí, ale překryvy žánrů a noví lidé snad přinesou svěží výsledky. Za pár let zde bude působit generace umělců, kteří téměř nikdy nepoužívali a nehráli na fyzický hudební nástroj a tvoří pouze používáním softwarů, počítačů a pluginů. Používání alternativních ovladačů jako vstupních zařízení pravděpodobně povede k mnoha změnám, co se týče melodií, akordové struktury a vlastního toku hudby.

„Část naší show je vytvářena živě v okamžiku koncertu, kompozice vznikající v reálném čase“

Vaše živá vystoupení jsou pojímána jako komplexní audiovizuální vjem. Na co se budou moci těšit návštěvníci pražského koncertu?

Na našich koncertech se v současné době podílí šest lidí. Jsou to Patrick Dunn, který má na starosti vizuální stránku, Andreas Fink, ten má pod palcem veškerý světelný park, Claus Fuss, ten zase pro změnu zvukový mix. Na scéně pak houslista a violista Hoshiko Yamane, klávesista Ulrich Schnauss a já coby hráč na syntezátory, klavír a občas kytaru. Některé skladby, jež zahrajeme, mají danou délku i strukturu, jiné volnou, což sice trochu ztěžuje produkci vizuálu a světel, ale nám to poskytuje dostatek prostoru pro momentální kreativitu.

Tato část naší show je vytvářena živě v okamžiku koncertu. Uprostřed pódia nemáme žádného frontmana, který by komunikoval s publikem. Naše živá vystoupení jsou založena na souznění hudebního, světelného a vizuálního prostředí.

Podle čeho jste vybírali repertoár pro koncertní 16 Steps – Random & Revision Tour 2019?

Každý náš koncert má odlišný setlist, abychom udrželi naše vystoupení zajímavá a originální. Budeme hrát skladby z let 1974 až 1987 a hudbu vytvořenou po roce 2005. V závěrečné části pak hrajeme tzv. session, což je zmiňovaná kompozice vznikající v reálném čase s improvizačními úseky. Samozřejmě budeme také hrát písně z našeho nového alba.

Za dobu své existence vydala kapela již více než sto třicet desek. Jaké jsou zdroje inspirace pro nové kompozice?

Jako hudebník máš potřebu stále vytvářet a skládat nový materiál. Každý okamžik, zážitek, myšlenka či cesta mohou přispět k nápadu pro vytvoření nových melodií nebo třeba akordové struktury. Vytvoření a programování nového zvuku může vést k nové melodii. Inspiračních zdrojů je pořád dost. Domnívám se, že máme stále ještě co říct.

[Rock&Pop 09/18] Gene Simmons: Když i veverky vědí, co mají dělat, proč to nevědí lidi?

Genea Simmonse (Kiss) můžete milovat, nebo nenávidět. Co mu ale nelze upřít, je to, že se dokáže vyjádřit takřka ke všemu. Někdy slovy, která mnohé nadzvednou ze židle, někdy velmi ostře, jindy s odzbrojující pravdivostí. Nebojí se také být sebekritický, když se ohlíží za uplynulými, téměř devětašedesáti lety svého života, a v tomto věku se konečně pyšní snubním prstenem. A do každého nového dne nahlíží s pocitem, že každý den je dobrý den. V tomto se od něho můžeme učit.

TEXT: MAREK DOBEŠ, SYLVA KAPLANOVÁ

Jakými jazyky mluvíte?

Maďarsky, anglicky, německy, hebrejsky.

Německy?

(pronese v němčině – pozn. aut.) Učil jsem se ve škole, ale spíš rozumím, než mluvím. (přejde zase do angličtiny – pozn. aut.) Hlavně mluvím anglicky. Ale nikdo, kdo tady hraje, nemluví čtyřmi jazyky. Nikdo.

Na Masters of Rock dnes vystupujete se svou druhou skupinou Gene Simmons Band. Občas si ale zvete speciální hosty z doby Kiss. Připojil se k vám i Ace Frehley. Jaké to pro vás po těch letech bylo?

Bylo to během miniturné po Austrálii. Ace teď zpívá o trochu líp, ale člověk nikdy neví.

Takže jednou si třeba zahrajete i s Vinniem Vincentem?

Myslím, že ne. Viděl jsem ho v Nashvillu. Když strčíte ruku do ohně, spálíte se. A kolikrát to asi musíte udělat, abyste věděli, že ji tam strkat nemáte?

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (09/18)

[Rock&Pop 08/18] Xindl X: Přemýšlivý introvert

Ondřej Ládek se se mnou sešel krátce před svou dovolenou v jedné pražské restauraci. Povídali jsme si nejen o jeho zaječích úmyslech, ale i o dalších životních útěcích. Především o nich je totiž celé nové album Já nic já muzikant. Ačkoli nová deska vyjde až v září, měla jsem možnost si nové písně poslechnout. V exkluzivním rozhovoru se vám je pokusí představit sám Xindl X.

TEXT: MARTINA JABLANOVSKÁ   FOTO: TOMÁŠ NOSIL/INSTINKT

Mám naposlouchané tvé nové album, a když pominu singl Byznys, tak mi přijde hrozně melancholické. Je to odraz tvé současné nálady?

Fakt je to smutné? Já to momentálně moc nedokážu posoudit. Neplánoval jsem, aby to bylo veselé, nebo smutné. Nicméně když je celá deska o útěcích, tak to samozřejmě asi není veselé téma. Sice se říká, že cesta je cíl, ale kolikrát je cesta jen útěk. Já jsem měl vždycky asi smutnější témata, teď je to možná smutné i hudebně, nevím. Nyní ještě na poslední chvíli dotáčíme dvě písničky, které budou veselejší. 

Vážná témata se v tvých textech objevují často, ale hudební podklad se mi zdál na jiných albech svižnější a veselejší. 

Já si teď musím rychle přehrát, jaké tam mám písničky. Tu melancholii ti určitě postupně vyvrátím. Třeba skladba Alenka není melancholická, ta je doslova depresivní. Je o útěcích na sociální sítě, místo toho, abychom byli s lidmi, kteří jsou vedle nás. Byznys jsi jmenovala, ta píseň je spíš sarkastická. Je o kamarádech, kteří se s tebou baví, jen když něco potřebují. S tím pak souvisí Jsem boží, jež je taková zdravě nasraná. Je o tom, že když tě někdo pomlouvá, tak se z toho hned nemusíš rozpadnout na součástky. Já nic já muzikant je o tom, jak se nemáme raději nikdo k ničemu vyjadřovat.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (08/18).

iRock&Pop