Bryan Adams – Ultimate

POLYDOR / UNIVERSAL   79:54   ROCK

Jen co kanadský rocker Bryan Adams dokončil turné k desce Get Up (2015), chystá se v lednu příštího roku odstartovat na Novém Zélandu další, tentokrát speciální The Ultimate Tour, jež má bilancovat největší úspěchy jeho dosavadní kariéry. Tomu je podřízena i nová kolekce Ultimate, která do sebe absorbovala devatenáct největších hitů zpěváka a dvě nové písně – rock’n’rollovou Ultimate Love a baladickou Please Stay. Obě přitom zazněly 19. listopadu na koncertu v Brně, kde končila již zmíněná světová koncertní šňůra k předchozímu albu. Pro Adamse nebylo zřejmě jednoduché vměstnat na novou desku co nejvíce hitů, neboť jich hezkou řádku musel nechat ležet v šuplíku. Není divu. Vydal až doposud třináct studiových alb a něco kolem sedmdesáti singlů. Napsal také spolu s Jimem Vallancem spoustu hitů pro jiné interprety. To by zamotalo hlavu leckomu. Nejen Bryanovi.

Věřme tedy, že vybíral ze srdce. Novinka přitom obsahuje od každého něco. Pamatuje jak na rockové písničky z počátku kariéry (Run To You, Summer Of ’69 nebo Somebody), tak na multiplatinové balady (Heaven, Please Forgive Me), nebo ještě známější filmové melodie (/Everything I Do/ I Do It For You či Have You Ever Really Loved A Woman?). Nechybějí ani duety It’s Only Love s Tinou Turner, When You’re Gone s Melanií C nebo All For Love, kterou Bryan Adams nazpíval se Stingem a Rodem Stewartem pro soundtrack k filmu Tři mušketýři. Zastoupena je k mému potěšení i poslední řadovka (Go Down Rockin’ a You Belong To Me). Výběr je to tedy reprezentativní. Na druhé straně na něm však bude každému vždy něco chybět. To je úděl všech podobných kompilací.

ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA

Evanescence – Synthesis

BMG   62:17   ALTERNATIVNÍ METAL

Za vznikem rockové formace Evanescence z arkansaského Little Rocku hledejme platonickou lásku kytaristy Bena Moodyho ke zpěvačce Amy Lee. Ben sice později přesvědčil Amy k založení skupiny, jeho láska však nebyla opětována. Přesto se oběma podařilo postavit kapelu, jejímž poznávacím znamením je epicky dramatická, temná rocková hudba, díky které prodali Evanescence miliony desek a získali dvě sošky Grammy. Zejména po úspěchu prvních dvou alb Fallen (2003) a The Open Door (2006), která dosáhla na platinové prodeje. První deska, jejíž zvuk vytvářel producent Dave Fortman, byla přitom ještě plně v režii Moodyho. Ben ale záhy z kapely odešel a paradoxně se tak minul s tvůrčím vrcholem skupiny, za kterým opět stáli producent Fortman a především nadpozemsky éterická Amy Lee. Třetí eponymní album z roku 2011 znamenalo pak částečný ústup ze slávy, avšak aktuální novinka Synthesis materiál z předchozích tří desek nyní rekapituluje. A nejen to.

Obohacuje jej o orchestrální prvky a elektroniku a přidává i dvě nové skladby navíc, což dělá z nahrávky studiové a kompilační album zároveň. Nejsem sice přítelem podobných předělávek, písně ale dostávají nový rozměr. Zejména pokud jde o použité smyčce a experimentální programování, pod nímž jsou podepsáni producenti David Campbell a William B. „Science“ Hunt (Justin Timberlake, Muse, Adele, Michael Jackson). Z původního kontrastu křehké krásy a rockové dravosti však nezbylo vůbec nic. Jde především o komornější záležitost, která dává větší prostor vyniknout hlasu Amy. Budiž. Fajnšmekry a fanoušky skupiny to jistě potěší. Restartovat ale původní náboj Evanescence to zcela jistě neumožní.

ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA

FOZZY – Judas

CENTURY MEDIA   41:35   HEAVY METAL

Floridský wrestlingový zápasník Chris Jericho se netají obdivem k Ozzymu Osbourneovi, Judas Priest a dalším klasikům heavy metalu. Se svou kapelou Fozzy (původně se jmenovala Fozzy Osbourne) rozdává proto od roku 1999 direkty stejně tvrdě jako v ringu, a nutno uznat, že stále trefněji. Nová deska Judas, která je sedmým studiovým albem skupiny, je toho důkazem. Drží nejen laťku stejně vysoko jako její předchůdce Do You Wanna Start A War (2014), ale nějaký ten milimetr i přidává.

Hned titulní skladba Judas se snadno zapamatovatelným refrénem má jasné hitové ambice. Nezaostává ani druhá Drinkin’ With Jesus, již jako by si Fozzy vypůjčili od kanadských Nickelback. Potěšitelné je, že tempo nepolevuje ani se třetí Painless, za kterou by se nemusel stydět ani sám velký Ozzy. Hlasově se přitom Chris přibližuje svému idolu nejvíc v dramaticky vypjaté písni Wordsworth Way. K nerozeznání od něj je i ve skladbě Three Days In Jail, v níž se vtipně prolíná rock s rapem a ve které ukazuje učedník mistrovi možnou cestu ven ze zajetých kolejí. Deska je to tedy energická. Někdy až moc, což jí paradoxně ubírá na kráse. V závěru jí také trochu dochází dech. Přesto Chris Jericho dokazuje, že to není jen mlátička bez mozku, ale přičinlivý žák, jenž se opravdu něco naučil.

ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA

Petr Kalfus Sextet – Night Talks

CONTEMPORARY JAZZ   56:oo   AMPLION RECORDS     

Nedávný vývoj v jazzu, úspěšné projekty v hlavním proudu hudby a rozvíjející se hnutí, která jsou ústředním tématem, zřejmě naznačují, že jazz je na dnešní scéně důležitý. Petr Kalfus je elegantní, hudba jeho sextetu zní jako easy listening, plyne jako řeka, sděluje obrazy a nápady, snad i něco nepodstatného, co se do vnímání vsákne velmi nenápadně. Jinde zase něco důležitého, co leží za básněmi hudby. Má schopnost naznačovat, ale ne definovat, aktivuje fantazii. Postupně se ve skladbách objevuje hlubší význam. Jedná se o hudbu, jež není mapou, ale je nespolehlivým kompasem, přesným v nesouladu a velkorysým ke svým emocím.

BEN TAIS AMUNDSSEN

 

Michael Chapman – 50

PARADISE OF BACHELORS   56:36   BRITISH FOLK, SINGER-SONGWRITER

Akutní emocionální reportáž s drsnou námořnickou poetikou básníkova hlasu, podporovanou klidnou, ale tím intenzivnější a důmyslnější silou svých akustických kytarových motivů. Taková je tato deska. Na její tvorbě se sešly osobnosti – Steve Gunn, Nathan Bowles, Bridget St. John, Jimy SeiTang (Stygian Stride, Rhyton, Psychic Ills) a James Elkington. 50 hraje řadu rolí v katalogu Michaela Chapmana, které skrývá téměř tolik alb. Jak naznačuje název, je to pamětní deska, v tomto případě znamení poloviny století umělce. V roce 1966 se mladý kytarista vydal na výstavu v jazzovém klubu Cornwall jako neznámý talent a svou zkoušku změnil v rezidenci. O tři roky později natočil debut Rainmaker (nedávno vyšel na Light in the Attic) a hrál ve stejných etapách jako někteří z nejvíce vynalézavých a vlivných kytaristů té éry. Možná nikdy nedosáhl proslulosti Berta Jansche nebo Johna Martyna, ale Chapmanovy úspěchy nemůžeme pověsit na hřebík. Jeho hraní bylo progresivní dokonce i pro nejprogresivnější období britské hudby, představující komplexní gramatiku vychytávek a způsobů hraní na strunné nástroje, které přináší blues, jazz, country, raga a rock.

Chapman popisoval 50 jako své americké album a zdá se být pozoruhodné, že na naší straně Atlantiku s tím čekal tak dlouho. Během kariéry byl okouzlen a inspirován americkou hudbou a mytologií, psal písně jako krajinomalbu Západu. Natočil ne jednu, ale dvě desky (Americana I, Americana II), ale je to poprvé, kdy koncipoval a nahrál plné album ve Státech, což zní jako vyvrcholení celoživotní fascinace bývalou kolonií. Skladby mají jasné zaměření, jsou stručné, bez rušení nebo drobení. Gunn se méně zajímá o sólové umění a je více fascinovaný chemií mezi skupinou charakteristických hudebníků a přenáší tuto dynamiku na 50. Riffy jsou zvlněné a kompaktní, jako by byly poháněny nějakým vnějším zdrojem, a sóla jako taková se ohlásí zřídkakdy. 50 představuje překvapivě aktuální a téměř apokalyptickou vizi Ameriky. Je to album plné síry a hořkosti, pro historii snad ještě perfektnější, než bychom si připustili.

BEN TAIS AMUNDSSEN

iRock&Pop