Rozhovor s Janem Kunzem: Život není jen o muzice

Kapela KOFE-IN slaví deset let na scéně, její frontman Jan Kunze nám řekl více nejen o skupině, ale i o svých dalších uměleckých projektech, který není zrovna málo.

Nyní jsi v Praze kvůli projektu Abendland. Co bys o něm řekl?

Abendland je literárně-hudební projekt mého bratra Petra Kunzeho a básníka Miroslava Černého, jehož hlavními motivy jsou dobrodružství, objevitelské cesty a historické příběhy. Abendland je zajímavý také v tom, že propojil zpěváky a muzikanty z různých scén, jsou tam rockeři, alternativci i folkaři… Například dva kluci, kteří jsou v kapele Abendlandu, hrají v alternativní skupině Ladě, bubeník je z Bratří Orffů, zpívá třeba Milan Cais z Tata Bojs, Jaromír Švejdík z Priessnitz, Tomáš Fröde z Imodia, Olga Königová z Ille, Viktor Dyk či Terezie Kovalová.

Tohle propojení vzniklo záměrně, nebo náhodou?
Náhodou. Šlo hlavně o to, aby každou písničku na desce zpíval interpret, který se do ní výrazově hodí. Muzikanti do kapely, která byla sestavena pro live provedení Abendlandu, byli zase vybráni podle svých hráčských kvalit bez ohledu na to, kdo jaký žánr běžně hraje.

Jan Kunze, foto: Natálie Ševčíková
Jan Kunze, foto: Natálie Ševčíková
Jak jste přišli na to, že bude mít projekt literárně-hudební formát?
Tento formát byl zvolen už na začátku. Nakladatelství Perplex spolu s výborným grafikem Honzou Gřeškem si vzalo pod křídla výrobu knížky a brácha dotáhl do finále hudební složku projektu. Autor textů Miroslav Černý se literaturou dlouhodobě zabývá, má na kontě čtyři básnické sbírky, píše cestopisy, publikuje. Texty, které k projektu napsal, jsou intelektuální, historicko-geograficky vymezené a některé skoro až mýtické. Mají vždy nějaké nosné téma, které se odráží v každé písni. Třeba píseň Neolitická vás přenese do doby kamenné, Tomáš Fröde zpívá příběh artušovského rytíře a třeba Olga Königová z Ille zpívá píseň Beltaine, což je zase starý keltský svátek. Témata jsou velmi různorodá.

S bratrem už jste deset let členy KOFE-IN. Jaké je to být ve stejné kapele se sourozencem?
No, někdy to hodně skřípalo, ale ty nejhorší hádky jsou už naštěstí za námi. Jsme už dospělí chlapi, hodně jsme spolu prožili, rozpory překonali a spolupracujeme stále dál na různých projektech a taky v naší domovské kapele KOFE-IN. Před měsícem jsme vydali nový singl a videoklip Víme kudy. Každý máme ve tvůrčím procesu svou roli a vzájemně se doplňujeme. Vím, že se na něj můžu spolehnout.

YouTube Preview Image

Jaké byly vaše hudební začátky?
Brácha měl kapelu dřív než já, někdy na gymplu, jmenovali se Flowers a hráli šedesátky, třeba the Who nebo Rolling Stones. Já jsem si založil vlastní kapelu, která hrála zase věci od Velvet Underground. Potom se naše cesty spojily v kapele Luza, a když i té zazvonila hrana, tak jsme založili současný KOFE-IN. V obou zmíněných skupinách jsme už tvořili autorské písničky v češtině.

Na jakých jménech se jako kapela shodnete, že se vám z tuzemské scény líbí?
K této otázce by se asi měli vyjádřit i ostatní kluci z kapely, ale myslím, že bychom se shodli na spoustě jmen. Za mě jsou to například Priessnitz, Dunaj, nebo třeba Psí Vojáci… Je tady spousta dobrých kapel.

Pojedete v létě na nějaké festivaly?

Pojedeme jenom na pár festivalů, v posledních letech, přibližně každé dva roky, podnikáme s bráchou a dalšími kamarády velkou cestu a letos se chystáme na půlku léta do Kanady a USA. Život není jen o muzice, je třeba taky poznávat nové lidi a zajímavá místa. Koncerty, které nestihneme odehrát letos, odehrajeme příští rok.

Promo KOFE-IN, foto: Dita Kunze
Promo KOFE-IN, foto: Dita Kunze
Je nějaká lokalita, kterou jsi navštívil, co by tě zaujala víc než ty ostatní?
Asi nejzajímavější pro mě byla poslední cesta do Namibie, setkal jsem se tam poprvé s lidmi, kteří žijí jako v pravěku. Žijí polonazí ve vesnicích v prachu namibijské pouště svým tradičním způsobem života. Rok před Afrikou jsme procestovali Střední Ameriku. Z Kostariky, přes Nikaraguu, Honduras, Salvador až do Guatemaly. To byla taky nádherná zkušenost plná zážitků a přírodních krás.

Inspiruje tě cestování?
Strašně moc, je to ta nejinspirativnější a hlavně nejsvobodnější věc na světě. Doma jsme všichni v pavučině sociálních vztahů a očekávání ostatních, ale na cestě vše řešíš sám za sebe a pro sebe. Je to jediná skutečná svoboda, kterou v tom našem světě plném pravidel můžeš zažít.

Cestuješ sám?

Párkrát už jsem sám jel, ale radši cestuji minimálně ve dvou, protože rád s někým sdílím zážitky.

Namíbie s příslušníky kmene Himba, Foto: archiv Jana Kunzeho
Namíbie s příslušníky kmene Himba, foto: archiv Jana Kunzeho
Kromě kapely a cestování máš ještě spoustu dalších aktivit. Čemu všemu se ještě v rámci kultury věnuješ?

Dělám dramaturgii pro klub ART v Opavě a pro pár menších festivalů, včetně opavského Majálesu. Jako kurátor výstav výtvarného umění jsem připravil třeba projekty s Jaromírem Švejdíkem nebo Mene Tekel s Kayem Buriánkem. Poslední projekt, který jsme dělali, byly Dveře dovnitř s Milanem Caisem. To všechno byly výstavy, které, po premiéře v Opavě, pokračovaly i do dalších míst v republice. V Domě umění je nyní k vidění velká výstava Josefa Lady. Dále jsme oslavili deset let nakladatelství Perplex, které jsme založili se dvěma kamarády Danem Jedličkou a Martinem Kubíkem. Zabývá se především současnou českou poezií. Každý rok vydáváme nějaké knihy, buď jde o současnou poezii, prvopřeklady, nebo o různé zajímavé knížky, které tady ještě nevyšly. Dále je tu indie rockový projekt Munroe, zde také chystáme nové věci, a Hičhajkum projekt, který propojuje poezii s hudbou. Každý rok moderuju Megaton Fashion Show, což je přehlídka hudebního designu, co tady každoročně vzniká. Tři roky jsem členem Akademie Populární Hudby.

Jaké kulturní akce, které na jaře v Opavě chystáš, bys vyzdvihl?

Chystáme výstavu s kováři z Milostovic, kteří patří ve svém oboru ke světové špičce. Další výstava bude s legendárním opavským sprejerem Lukášem Pavličkem, který používá přezdívku Zero. Je to šikovný kluk, který ještě výstavu neměl, tak jsem si už před několika lety řekl, že mu s její realizací pomůžu. V příštím roce bych rád připravil výstavní projekty s talentovanou sochařkou Paulinou Skavovou a renomovaným fotografem Markem Musilem.

Kde se při pořádání takových kulturních akcí inspiruješ a kam si myslíš, že se díky tobě Opava posunula?

Inspiruji se všude. Když mě zaujme něco ve světě, nebo tady u nás v republice. Rád také spolupracuji se zajímavými a tvůrčími lidmi. Na otázku, kam se díky mě Opava posunula, odpovědět nedokážu. Svou práci bych neměl hodnotit já, ale spíše návštěvníci koncertů, výstav.

Neláká tě přesunout své kulturní aktivity do Prahy?

Dlouhá léta jsem o přesunu uvažoval a dokonce jsem v minulosti dostal i nějaké nabídky, ale aktuálně na to nemyslím. S Prahou ale samozřejmě budu dál  aktivně spolupracovat.

Munroe – Z čistého nebe

Syrovost, která čiší z každé skladby a na propagační fotce dva pánové zakrývající si obličej, jako by chtěli zůstat nepoznaní. To vše zahaleno do černobílého vizuálu. Ne, to není jeden z dalších marných pokusů o těžkou alternativu, ale jsou to Munroe, kteří to myslí se všemi těmito rekvizitami snad i vážně.

MUNROE (2)

A to je polehčující okolnost, protože kapel, které se zahalují do hávu, který poté shazují a rázem mění za jiný, tu už bylo až moc. Na Munroe vidím oproti tomu jednu výhodu – vzhledem k pestré škále uměleckých projektů obou muzikantů je jasné, že si prostřednictvím Munroe nepotřebují nic dokazovat a tudíž zní tato hudba nenuceně a autenticky.

Tento projekt, který je právě na konci své startovací éry, mají na svědomí Jan Kunze a Vladimír Jaške, na aranžích, produkci a konečném masteringu se pak podíleli další lidé včetně Kaye Buriánka známého ze skupiny Sunshine. K tomu všemu je nutno zmínit také videoklipy, které zapadají do celého tohoto konceptu a hudebníci je vymýšlejí a tvoří sami. Aktuálně si můžeme poslechnout sedm skladeb z EP Z čistého nebe, přičemž všechny mají svůj příběh a ačkoliv se může na první poslech zdát, že jsou některé texty podobně tematicky laděné, po několikátém musím uznat, že v pořadí za sebou mají určitou kontinuitu.

forest

Hned první eponymní skladba je pomyslným rozjezdem pro celé EP, má oproti zbytku věcí poměrně romantický (ale přesto charakteristický) text a otevírá jakýsi příběh, co začíná ránou z čistého nebe a končí holkou s diplomem, díky které z tebe nezbyde nic. Mezitím se ale podíváme ještě na večírek, který mapuje typické opojné noci a rána s otravnou kocovinou, v rámci skladeb Loupežník a Panenka Voodoo zabrnkáme na akustičtější strunu a EP graduje posledními třemi skladbami – Paní se zbraní, Tvá matka chtěla anděla a již zmíněná GangstaGirl, které jakoby byly spojeny jednou tematickou nití.

10325554_584435628321308_3096318703087880208_n

Pokud si poslechnete texty Munroe, je docela možné, že se občas v nějakém najdete. Těžko totiž hledat mladou ženu, po které by její matka nechtěla ztělesnění anděla nebo večírek, kde by se za dobrého rozpoložení nekončilo až k ránu. Právě proto si ale myslím, že texty, ačkoliv se jejich tématika může zdát naprosto fádní, jsou na Munroe právě tím tahákem, který navíc za expresivní komorní atmosféry, co tvoří pánové na koncertech, působí také tak trochu opojně. Černobílá dekadence a syrovost je tedy naprosto na místě.

10365974_584435764987961_6970149720220089582_n

Těžko říct, na jakou cílovou skupinu hudba Munroe vlastně útočí. Po delším přemýšlení jsem došla k názoru, že dokáže oslovit jak muže, tak ženy a vlastně jakoukoliv věkovou kategorii, které tedy samozřejmě nevadí, že texty i hudba jdou hluboko, a sice v rámci vkusu, ale až na dřeň. Sama jsem velice zvědavá, kam se vývoj Munroe požene dál a jakým způsobem budou oba hudebníci pokračovat v této tvorbě, co je na tuzemské scéně více specifická než typická. Již nyní mají ale Munroe poměrně slušně našlápnuto na další z ojedinělých českých projektů, na které byste měli nutně zajít, pokud znáte všechny věci, které bolí, nebo se naopak schováváte před ženskými zbraněmi.

iRock&Pop