Easy Steps: Nekonečná inspirace, která není zvukoprázdná

Mladí, vtipní a sebevědomí. Na otázku, jestli chce kapela Easy Steps k rozhovoru něco dodat, mi odpověděli: „7. dubna, Cooltour, Ostrava. Křtíme videoklip. A pokřtíme i vás.“ Těžko říci, zda nejsou dnes mladé kapely u nás ve složité pozici, kdy ještě stále hudebně vládne starší éra muzikantů a ta mladá se spíš hledá a snaží se zároveň najít pevné místo v hudbě i v byznyse, kterým umí dobře chodit málokdo. Easy Steps díky mnoha faktorům toto místo utvrzují pevnými plány a vizemi, které sice nejsou nejskromnější, ale stejně tak je takových vizí pro úspěch potřeba. Jejich pomyslný začátek úspěšné hudební kariéry už podle všeho dávno pokřtěn byl a snaha pokračovat v ní se vždy cení i v případě, že se najdou i ti, kterým cesta, kterou si mladí muzikanti zvolili, takzvaně příliš nevoní.

17776920_10207207159131924_872216835_o

Na začátek jsem se chtěla zeptat, jak dlouho aktuálně kapely Easy Steps vlastně funguje? Nejsou o tom žádné extrémně dostupné informace, takže jak to s vámi je?

Udělat si vlastní wikistránku je asi tragické, že? (smích) Jako kapela Easy Steps fungujeme něco kolem tří let. S tím, že zpěvák Vláďa s námi zpívá dva roky. Začínali jsme v trochu jiné sestavě, bylo nás vždy pět, až nyní jsme čtyři.

Z jakého důvodu tyto personální změny?

Nejsme si jistí, jestli jsme na tuto otázku schopni upřímně odpovědět. Klávesák Dušan o tom přemýšlel už delší dobu a ne vždy si všichni sednou tak, jak mají, takže se tam asi úplně necítil. Nebyl to asi projekt podle jeho představ. Asi chtěl spoustu toho času věnovat jiným věcem někde jinde. Ale není mezi námi žádná zlá krev.

Jaký jste od začátku vzniku kapely zaznamenali posun? Určitě jste nějaký zaznamenali, v čem přesně tedy?

Změnili jsme zkušebnu. (smích) My jsme na začátku řešili problém, co chceme vlastně hrát. Takže to byly spíš takové experimenty do všech stylů, drtivou většinu hudby skládal tehdejší zpěvák, u kterého musíme dodnes uznat, že má na to takové to skládací střevo na alternativní hudbu. To jsme tenkrát hráli takový hodně alternativní styl. Myslíme si, že to tenkrát lidi hodně chytlo. Bylo to hodně o energii. Zúčastnili jsme se tehdy naší první soutěže Break It, která ještě nebyla tolik známá, takže tam nechodilo tolik lidí.  No a když jsme přišli na Break It my, naplnili jsme vždy kapacitu klubu, kde jsme hráli. Tak jsme se rozhodli, že si uděláme vlastní koncert v Barráku a ten jsme naplnili způsobem, že se tam nedalo skoro ani hnout. Takže začátky asi takhle nějak. Ale pohnuli jsme se určitě způsobem od naivního projektu po kapelu s hudbou, která má myšlenky a sice jsme se možná více přiblížili takzvanému mainstreamu, ale myslíme si, že hudebně zde stále můžeme něco najít. Určitě se to pohnulo lepším směrem.

Teď k vašemu EP. Chystáte se vydat debutové EP nebo už je v pořadí několikáté?

Sice je to hodně daleko tomu, co děláme teď, ale toto EP není první. Tento počin je velmi vzdálen stylu, kterému se věnujeme teď, ale stejně je stále náš.

Spolupracovali jste na něm s Evženem Hofmannem, známým především z kapely Kryštof, posunula vás tato spolupráce zase někam dál?

Když jsme nahráli to naše první EP, byli jsme někde jinde. Když si to poslechne někdo trochu znalejší hudby, řekne si, že to není moc profi. Rozhodně to nemohlo hrát někde na Orionu nebo podobně. Když jsme pak poprvé nahrávali s Evženem, tak jsme se posunuli zase o kus dál. A když jsme pak řekli Evženovi, že by to chtělo ještě trochu jiný sound, tak Evžen našel Filipa Mošnera, což je zvukař ze Slzy, který trochu lépe porozuměl našemu námětu, jak by to mělo znít, zpracoval to a teď můžeme říct, že jsme zase o kus dál a před námi je pomyslná čára, za kterou když se dostaneme, tak budeme spokojení. Co bychom vyzdvihli, tak asi to, že Evžen se nás snaží uvést do toho většího světa, protože doteď jsme fungovali jen v tom našem mikrosvětě, který známe. Vidíme to takovýma očima, že každá začínající kapela si řekne o své prvotině, kterou nahraje, že je fakt dobrá a neuvědomuje si, že když to porovná s něčím jiným, tak je to shit. No a když jsme my začali být takoví skeptičtí vůči tomu, jak zníme, Evžen nám ukázal, jak to funguje a vzal nám sice spoustu iluzí, ale je to dobře. Vidíme to tak, že když se nám jako začínající kapele podařilo dotáhnout na koncert tolik lidí, že i Evžen nevěřil vlastním očím, tak nás to utvrzuje v tom, že můžeme mít velké sny, které se snažíme naplnit.

17806819_10207207159611936_208820015_n

Na kolik skladeb jakého ražení se můžeme na EP těšit?

Jedna ze skladeb je už delší dobu venku, je remixovaná a remasterovaná. Další z nich je také dohledatelná a taktéž remasterovaná. Dva songy jsou tam úplně nové. Dohromady tedy čtyři. Má to dohromady určitou atmosféru a návaznost.

Točili jste k jedné ze skladeb videoklip, jak byste jej popsali?

Klip je k jednomu z nejstarších a zároveň nejlepších songů, které máme – k singlu Nekonečná. Lidé ho už znají asi nejlépe. Už to není žádné lyric video, jak jsme měli předtím, klip jsme točili u Radima Věžníka, který těsně předtím, než jsme s ním točili, dodělával klip kapele Mirai. Klip nemá děj, říkali jsme si, že tam asi chceme hrát, ale nemáme herecky na to vyjádřit nějak naše emoce a podobně. (smích) My jsme ten song napsali s určitou myšlenkou v hlavě. Ten song je pochopitelný několika různými směry, abstraktně. Tak jsme si řekli, že to natočíme takovým způsobem, že si v tom každý najde něco. Někdo ten klip může chápat jako zamilovaný, někdo jako melancholický nebo depresivní… Zkrátka, ať si v tom každý najde, co chce. Je to vlastně spíš o tom, aby to člověka nějakým způsobem vtáhlo. A aby to mělo atmosféru. Ať to není jako české klipy k drtivé většině dnešních zamilovaných songů, které vidíme, když si pustíme Óčko.

Kde se vám v poslední době nejlépe hrálo? A kde jste se setkali s největším ohlasem?

Zmínili bychom Michal Fest, kde když jsme hráli, bylo tam opravdu mnoho lidí a publikum spolupracovalo. To byl asi nejlepší koncert, který nebyl přímo náš vlastní. V poslední době jsme ale spíše skládali, než hráli, a řešili jsme takové ty promo záležitosti, takže ty koncerty byly spíš o tom, že jsme hráli jako předkapela nebo jsme hráli na nějaké akci, kde o nás neměli povědomí. Většinou jsme hráli před starším publikem, kterému se to líbilo, ale nebylo to samozřejmě úplně takové to, na co jsme zvyklí. Když jsme teď hráli na Pendlu v Marleyi, tak tam se nám hrálo výborně a byl konečně zase pořádný potlesk a aplaus. Přišlo tam množství lidí nad naše očekávání na to, že jsme ten Marley otevírali a bylo plno jiných možností, kam jít. Ten koncert nás vyloženě bavil.

Otázka na tělo – je mnoho kapel, které vyloženě těží z toho, že jsou složeny z hezkých mladých chlapců. Měli jste někdy tendence tohoto faktu také trochu využít a přilepšit si tak i hudebně? Nebo si myslíte, že obecenstvo naopak láká vždy jen hudba a ostatní je druhořadé?

Hned prvně nás napadá, že jsme se toho rozhodli nezneužít na našem EP, protože někdo nám řekl, ať si na něj dáme své obličeje. Nakonec na našem EP nejsou naše obličeje, ale siluety, ačkoliv nám tvrdili, že nejsme známí a nemůžeme si dovolit nemít na tom svoje ksichty. Jinak je několik faktů, proč toho nezneužíváme. Jednak si nemyslíme, že bychom byli natolik pěkní, abychom to mohli začít prodávat. Druhá věc je, že na nás nechodí pravidelně takové publikum, abychom to tam mohli prodávat, protože to publikum se často neskládá jen z mladých fanynek, ale často se stává, že jsou tam i lidi ve věku našich rodičů. Kdybychom se takto prezentovali před nimi, tak si je nikdy v životě nezískáme. Takže spíše se snažíme tlačit na tu energii z té hudby, na tu hudbu jako takovou a na takový ten přirozený výraz.

Většina z vás jste ještě stále studenty. Jak se dá zvládat škola a kapela zároveň? Vychází vám například kantoři vstříc v rámci vašich hudebních aktivit?

Tuto otázku dostáváme pravidelně a vždy jí nejhlasitěji komentuje Vašek, který je jediný v Ostravě. (smích) Je to vždy ale o těch možnostech, protože když se člověk chce více věnovat té kapele, tak si vždy schůdnou cestu najde. I když jsme rozházení po celé republice, tak se scházíme pravidelně. Chce to ale přemýšlet dosti dopředu, ta personální logistika je tedy někdy náročná.

Jaké máte konkrétní plány do budoucna?

Uděláme kompromis a spojíme dohromady plány a sny. Střízlivé plány a abstraktní sny. (smích) Plány jsou asi takové, že se soustředíme na křest – koncert v Cooltouru, dovolíme si říct, že to bude velké. Připravujeme se hodně dlouho a budeme tam mít strašnou spoustu show prvků i těch hudebních prvků. Teď už jen, aby se nám podařilo dostat tam mraky lidí a bylo to nějakým způsobem zajímavé. Co se týče úplného budoucna, tak teď, když máme to EP a máme nějaký produkt, který můžeme nějakým způsobem prodávat, tak se snažíme dostat i do médií, ať už je to cokoliv. A potom, co nějak dopadne ten křest v Cooltouru, tak se budeme snažit veškerou energii vložit do léta a festivalů. Abychom co nejvíce hráli a dostali se do povědomí. A stran těch abstraktních snů bychom byli strašně rádi, kdybychom se do toho širšího povědomí dostali a měli tu možnost to tlačit někam výš a výš. Myslíme si, že ten potenciál máme, tu energii na to také, teď už jen dostat tu příležitost. A pak někdy jet autem a ten náš song zrovna v rádiu slyšet. A absolutně nestřízlivě ožralý sen je předělat naše songy do angličtiny a dostat je do zahraničí.

A existuje něco, co naopak vůbec nechcete?

Chceme se vyvarovat tomu, abychom se nikdy nenechali semlít tou českou hudební buržoazií a hrát písničky, které se budou líbit více rádiím, než nám. A abychom nikdy neupustili úplně od naší tváře a značky, která nás tak nějak tlačí kupředu a prezentuje nás.

Mendoš – To jsem já

Jste rodilý Ostravák? A máte srdcový vztah ke svému rodnému razovitemu kraji? Právě pro vás se tedy stane jistě srdcovou záležitostí i debutové CD ostravského písničkáře Zdeňka Furmančíka alias Mendoše, který se svou prvotinou počkal a dlouho na ní pracoval, o to jistěji ale výsledek stojí na svých vlastních svérázných nohách.

 tau 11_2

Na albu písničkář spolupracoval s hudebníkem a producentem Evženem Hofmannem, který se kromě stálé pozice kytaristy kapely Kryštof ujal, jak už je výše psáno, producentského křesla a v jeho studiu Taurus Records nyní nahrává hudbu od folku přes pop-rock až po hard-rock. Je tedy jasné, že deska se nese nejvíce v duchu první jmenované škatulky, avšak s řízným rockovým přiostřením.

Hned první záležitost s názvem To mi nevadí má už od začátku pozitivní drive a až country kytarové riffy, jako úvodní skladba rozhodně funguje díky textu, který tak trochu představuje Mendošův přístup k hudbě a životu celkově. V podobném duchu se vlastně nese i další věc – To nejsem já. Typicky ostravský Mendošův přízvuk ale ještě více graduje a kytara se již zdá být rockovější. Následující Šedý vlas s lehce bluegrassovou aranží je zase lidově autentická a přitom neztrácí na vkusném hudebním i textovém pojetí.

 eh_2

Pokud se má mluvit o opravdu nejrázovitějším provedení, rozhodně v tomto vede čtvrtá skladba – Nejhezčí baby. Mendošovy texty celkově pojednávají o životě na Ostravsku a zdejší nátuře, nutno však uznat, že přestože člověk uvažuje o nadsázce, zasvěcený ihned pochopí, že texty jsou skutečně autentické. V typicky rockovější baladě a melodicky nejharmoničtější skladbě na desce – Dům, co někdo zapomněl, Mendošovi s vokály pomohla jeho dcera Lenka a tato kombinace je příjemným zpestřením, stejně tak kytarové echo v mezihrách v pozadí a taktéž závěrečná gradace všech použitých prvků.

Nejatmosféričtějším kouskem je zase skladba Ostravo, Ostravo, která jakoby zachycovala zdejší podnebí a těžký smogový vzduch, který se nad ránem nese nad Vítkovicemi. Vokály v refrénu mrazí a zdejší člověk má potom husí kůži i z textu, co popisuje těžký, ale pro všechny tak známý všední život v Ostravě. Ve skladbě První leden Mendoš vsadil na netypický klavírní podklad, který se k tomuto lyričtějšímu pojetí velice hodí a později můžeme opět zaslechnout i čistý vokál dcery Lenky.

tau 10_2

Nová Karolina – tento fenomén jistě zasáhl každého, koho se ostravský život jen trochu týká. Stejnojmenná skladba vtipnou hantýrkou popisuje přednosti i strasti tohoto nákupního centra a Ostravákovo srdíčko opět zaplesá nad tématem, který je mu tak blízký. Předposlední věc Kolotoč má příhodně houpavý rytmus, opět trochu country a bluegrass nádech a lidově melancholický text.

Závěrem desky zaslechneme naposledy krásné, i když trochu smutné Muzikantské nebe, které jsme mohli zpozorovat jako Mendošův singl již dříve. Poslední tečka, která, i když je tesknivá, na závěr se dokonale tematicky hodí. A rozhodně také hudebně nepropracovanější věc na celém albu.

Mendošovo album To jsem já sice čerpá z ryze regionálních motivů, jistě však dokáže zaujmout i posluchače neostravského, nezasvěceného a takového, který možná zprvu bude brát texty jako slušnou recesi, avšak když se zaposlouchá hlouběji, najde spoustu skrytých hudebních vrstev a překvapení, které se pod povrchem objevují. Zemitý Mendošův charakter ve spojení s na povrch nedbalým písničkářstvím, avšak ve skutečnosti s mnohem větším přesahem, je originální počin, který si rozhodně zaslouží pozornost nejednoho posluchače kvalitní folk-rockové scény.

iRock&Pop