Sonata Arctica – The Ninth Hour

Tihle Finové prošli od roku 1996, kdy se dali dohromady, trojí proměnou. Z původně hardrockových harcovníků se záhy stali přímočařejší metalisté a s albem Unia (2007) se dokonce vydali brázdit vody progresivního metalu. Tehdy se jim také otevřely přístavy s novými fanoušky v Japonsku, Mexiku, Kanadě a USA, avšak ani ti původní nechtěli zůstat ošizeni. Od té doby stojí kapela před vydáním nového alba vždy před zásadním dilematem, kterým směrem se má hudebně vydat. Finům se daří oslovovat poměrně široké spektrum posluchačů. Jenže veškeré další pokusy vrátit se do starých vod s rychlejším melodickým repertoárem nepřinášely odezvu, která by Finy uspokojovala. Sonata Arctica se proto začíná přece jen více zabydlovat v progresivnějším prostředí, jež naplňuje její ambice stát se uznávaným vývozním artiklem své země. A pokouší se o to i na aktuálním albu, které v mnohém tyto představy nastiňuje. Dalo by se dokonce říct, že chvílemi i strhujícím způsobem. Minimálně ve své první polovině, z níž tryská vydatný gejzír hudebních nápadů, který zásobuje ušní bubínky celou řadou dramatických příběhů a silných melodií. Navíc disponuje i hitovým potenciálem. Košatá skladba Life, jež odmění chytlavým refrénem, je toho důkazem, stejně jako baladicky křehká píseň We Are What We Are, která navazuje na nejlepší skandinávské tradice. Škoda jen, že v závěru desky dochází Finům dech a musejí zacpávat díry v podpalubí vatou. Možná pod tlakem velké vydavatelské firmy, jež termínově tlačila na pilu. Možná i kvůli nedostatku invence. Tak jako tak je to jediná kaňka na třpytivě bílém opusu arktické sonáty.

Roman „News“ Zahrádka

Vybrané fotoreporty