Rock&Pop 7/16

Malá země plná megakoncertů
Neuplyne týdne, kdy by se nekonal megakoncert velké zahraniční hvězdy, obří festival, nebo dokonce obří festival s velkými zahraničními hvězdami. Člověk má pocit, že od května do října se v České republice ukážou snad všechny existující populární, chcete-li legendární kapely, na které si vzpomenete. A to se jistě většina pořadatelů ještě snaží o nějaký reunion již neexistující formace jakožto třešničky na dortu.
Podle čísel návštěvnosti a nutnosti pokrytí nákladů na takové kolosální srandy by měl teoreticky každý průměrný Čech trávit minimálně dva dny v měsíci na koncertě nebo by to za něj měl alespoň nějaký nadprůměrný Čech dohánět. V mém pracovním prostředí je pochopitelně několik takových koncertních aktivistů, kteří jistě pár z vás hravě zastanou. Nicméně třeba v mém sousedství vůbec nikdo takový není a věřím tomu, že naše ulice se osazenstvem nijak zvlášť od ostatních neliší.
Protože to prostě nevychází, padne každým rokem černý Petr na několik takových hudebních akcí, jež svůj program následně nákladově neunesou. Přesto se další rok, zcela nepochopitelně, megakoncerty a festivaly rozrostou geometrickou řadou. Ačkoli mě nával zahraničních hvězd v Čechách velmi těší a sama plánuji, jak jich v létě propásnout co nejméně, neubráním se hádat, který z pořadatelů vyfasuje červenou kartu letos.


Tolerance k hudbě patří
Že se naší zemí šíří široká škála intolerance od západu k východu je známý fakt a vidina lepší společnosti je v nedohlednu. Vždycky ale platilo, že hudba spojuje, a popravdě řečeno, dlouho jsem si myslela, že tomu tak je. Z iluzí mě vyvedla až jedna začínající novinářka, která na masovém festivalu zavolala ochranku na opilého mladíka, protože pogoval, rozumějte skákal, mával šátkem a strkal. Dle jejích slov by ji to tolik nerozčílilo, kdyby to nebylo při vystoupení kapely Kryštof, na kterou se prý takto netančí. Odvětila jsem, že u takové Vypsané fiXy by vyvedli půlku kotle, načež jsem se dozvěděla, že k nim pogo patří a tam by ochranka zasahovat nemusela. Přivolaná security – mladík bohužel ještě nezasvěcený do hudebních žánrů, při čem se skákat smí a při čem ne, patřičně nezasáhl, což novinářku rozlítilo ještě více a rozhodla se ubrat festivalu na hodnocení. Tak snad se z toho někde pořádně vypsala.
Koneckonců sledovat práci security na větších akcích, z nichž, pravda, část vždy tvoří nezkušení mladíci, je celkem podívaná, a to leckdy zajímavější než ta na pódiu samotném. O tom, jací jsou to joudové, nemakačenka a hlupáci se dočtete po každé akci – a pochopitelně na každém šprochu pravdy trochu. Zamyslel se ale někdy někdo nad tím, že pár hlupáků je vždy i na té druhé straně? Stůjte celý den pod reprobednami na sluníčku a donekonečna vysvětlujte, že teď se opravdu fotit nesmí, nemůžete tudy projít, i když za pódiem na vás čeká Richard Krajčo, který se vám jakožto nejlepší kamarád jednou podepsal na zadek, páska sešitá sešívačkou neplatí a ne, nebude vám hlídat batoh a držet drink. Nedávno jsem řešila žádost otce o poskytnutí ochranky jeho jedenáctiletému synovi s krunýřem okolo krku, neboť je po operaci páteře a lidi do něj v první řadě strkají. Co na to říct? Přejme si méně blbů na obou stranách.