Rock&Pop 3/16

RAP-titulka-03-2016-metallicaNedávná tragická událost, zavraždění Jima Reevese z německé skupiny Squeezer, mi připomněla nejedno léto mého pubertálního dětství a vyvolala ve mně vzpomínky na spoustu jiných, tehdy dost absurdních hudebních uskupení devadesátých let, která mě provázela životem.

Ačkoli se směju pokaždé, když u zamilovaných párů slýchám trapnou větu: „To je ta naše písnička,“ uvědomuju si, že ke každému období života, ke každé obrazové vzpomínce náleží i audiozáznam.
Patrasová, Studio Kamarád, Jackson, 2Unlimited, Backstreet Boys, East 17, Blur, Kryl, Nirvana, Beastie Boys, Habera, Bon Jovi, Smashing Pumpkins, Faith No More, Red Hot Chili Peppers, Bad Religion, Green Day, Guano Apes, Wohnout, Blue Effect, Kiss a Visací Zámek. Zdánlivě naprosto nesourodé celky, a přesto se tím dají označit zásadní body na mé životní časové ose.

Není to ani tak záznam vývoje a směřování hudebního vkusu, jako seznam zásadních milníků mého života s audiodoprovodem. Přiznávám, že vyjma Habery a Bon Joviho. Habera mě ve dvanácti letech neuchvátil zpěvem, ale narážkou na svůj nos ve filmu Fontána pre Zuzanu (že se i sloni mohou líbat), neboť jsem jako náctiletá trpěla syndromem pocitu velkého nosu, a Bon Jovi o pár let později jako chlap mých snů. I když v pokoji puberťačky viselo celkem pětadvacet jeho plakátů, jeho chraplák a srdceryvné Always mě nikdy nedostalo.

Dáte dohromady svou audioosu života? Pevně věřím, že i vy v hlavě vykopete dávno zapomenuté interprety a hity, které jsou pro dané období „tou vaší písničkou“, ať už je to sebetristnější flák.


RAP-titulka-03-2016-conspiracyTěším se!

Zírám na monitor, na až kýčovitě krásnou zelenou tapetu z jakéhosi parku, a přemýšlím o posledních slovech do tohoto vydání. Pro vás naopak těch prvních, která na vás při otevření Rock & Popu vyskočí. V hlavě se mi honí řada témat, která tak trochu připomínají večerní zprávy v televizi. Kdo další z muzikantů umřel, nebo ho to nejspíš brzy čeká, vraždy, utonutí i ten zatracený Ortel s uprchlíky v jednom. Zakončit bych mohla tím, že dneska v Praze sněžilo.   

Nicméně je březen, šance na jaro, a tak bych ráda napsala něco o tom, jak jsem nadšená a natěšená z blížících se prvních jarních dnů, jak se těším na zpěv ptáků, jež budu po pár měsících na svém okně proklínat, na kvetoucí přírodu, pčikající sestru s alergií na pyl, na včely a vosy, které můj pes nakonec sežere a nejspíš se zase přidusí. Jak moc se těším na letní zahrádky a teplé pivo bez pěny, na open airy, kdy si po třech festivalech budu stěžovat, že jsou všechny stejné, drahé a přeplněné.

Nemůžu se dočkat plánování dovolené, na kterou se stejně nakonec nedostane, nebo každoroční a stoprocentní výpravu na vodě, již jsme ještě ani jednou nepodnikli. Těším se na to, jak dám svou dceru k babičkám a konečně se vyspím, jenže ty mi ji po dvou dnech vrátí s tím, že i ony musí odpočívat. Už mi kručí v břiše, když si vzpomenu na grilování a táboráky, kdy po dvou buřtech začínám držet dietu, a dokonce se těším i na to, jak budu sedět u monitoru, zoufat nad uzávěrkou a zírat na zelený park na ploše, ačkoli se totéž bude odehrávat přímo za oknem. Těším se!