Rock&Pop 11/19

Není to tak dlouho, co jsem poslouchala rozhovor v rádiu s politikem, který popisoval rozmanitost a nesourodost Visegrádské čtyřky. Jméno dotazovaného si bohužel nepamatuji, má selektivní paměť si sice do smrti uchová datum narození spolužačky z mateřské školky, ale jména politiků už z principu neregistruje. Přesto mě tento rozhovor zaujal, neboť byl o tom, jak rozdílné národy skutečně jsme. A ačkoli máme s Maďary, Poláky a Slováky podobnou historii, budoucnost už vidíme každý jinak. Z mého pohledu je daná situace ještě mnohem jednodušší, s Maďary nás pojí akorát guláš a s Poláky zkažené maso a Ewa Farna.

Právě o ní jsme si povídali s Leškem Wronkou, kterého s Poláky vlastníme také tak trochu napůl. A ačkoli jsem právě absolvovala víkend v polské části Krkonoš, kdy jsem se i díky jednohlasému dabingu v polské televizi vrátila o desítky let zpět v čase a poprvé v životě si oddychla při přejezdu státních hranic zpět do České republiky, shodli jsme se s Wronkou na tom, že jsou Poláci svým způsobem úžasný národ. Umí se přes své nedostatky báječně za všech okolností bavit. Nejenže jsou v zemi neustále plné restaurace, hospody, kina a kluby, ale i polské televize se předhání v hudebních a zábavných pořadech, velkolepých scénách a obsazení umělci, regiony podporují své koně a polská rádia nové talenty, pro něž pak ušlapávají cestu showbyznysem. Právě tohle bychom mohli od svých sousedů kopírovat, přestože i my jsme to kdysi uměli.

Češi řádně následují nové světové módní a technické trendy, ze škol vycházejí samí manažeři, rukama už se nechce živit nikdo, anglicky se domluví téměř každé malé dítě, a kdo nebyl alespoň v Dubaji, jako by nežil. To zastavení času Polákům tak trochu závidím. Je však zřejmě jen otázkou času, kdy Disco Polo (polské disko à la Michal David) vyjde z módy i tam a semele ho jednadvacáté století. Pak si bude i Visegrádská čtyřka lépe rozumět.


Jen těžko se dá v Rock&Pop nezmínit o smrti jednoho z našich největších pěveckých velikánů – Karla Gotta. S těžkým srdcem si vzal jeho nekrolog na starost Milan Menčík. Proto se mohu ve svém úvodníku k tomuto tématu vyjádřit trochu osobněji.

Karel Gott byl a navždy v mé paměti zůstane jako šaramantní, skromná a milá osobnost s vlídnou tváří bez hvězdných manýrů. Měla jsem tu čest ho párkrát osobně potkat a pozorovat jeho bezmezné džentlmenství, a to ať jednal se svým hudebním kolegou, nebo s uklízečkou z kulturáku žadonící při své práci o podpis. Ačkoli jeho tvorba už mi tak blízká nebyla a všechny kolem sekýrující včelku Máju jsem dokonce v dětství upřímně nenáviděla, nedovolím si zpochybňovat jeho pěvecký um a jakéhokoli nečekaného Slavíka.

Dlouze jsem přemýšlela, zda Gottovi věnovat pietní titulní stranu, a ještě tak docílit lepších prodejů našeho časopisu. Značka Karel Gott opravdu funguje. Věrní fanoušci této ikony bezhlavě skupují vše, na čem se objeví jeho jméno či tvář, bez ohledu na obsah a sdělení o něm. Tento fanklub zpravidla ví, i kdy si chodíval čistit zuby, takže jej žádnou informací navíc pravděpodobně nezaskočíte. Nakonec jsem se rozhodla pro seriózní rozloučení, neboť šílenství, které se kolem jeho úmrtí strhlo, si nezasloužili jak pozůstalí, tak by nejspíš o něj nestál ani Karel Gott. Nevezeme tedy věnce doprostřed silnice na Bertramku, nezahlcujeme internet mnoha fotkami Karla Gotta s každým z nás a nedáváme jeho fotku na titulní stranu s palcovými titulky. Z upřímné úcty k němu a jeho pozůstalým zapaluji v tichosti domova svíčku a pouštím si Včelku Máju. Třeba na ni změním názor.
R.I.P. Karel Gott

 

Vybrané fotoreporty
iRock&Pop