Rock&Pop 1/16

Slíbené se stalo skutkem a ve svých rukou držíte první vydání Rock & Popu rozdělené na zahraniční a tuzemskou hudební scénu. Důvodem je nejen stále rozšiřující se záběr na kapely a interprety u nás a na Slovensku, jejichž absenci v Rock & Popu v posledních letech vnímám spíše jako handicap, ale i „přepnutím na Slušnej Kanál“. Informace pro hnidopichy, nejde o pojmenování směru, kam by se měl magazín ubírat, nýbrž o zařazení do mediální komunity podporující tuzemskou scénu.

Jedná se především o jeden z mála mediálních kanálů, jenž podporuje mladé a začínající talenty. I ti dostávají v našem magazínu svůj prostor, ačkoli stále tvoří podstatnou složku obsahu ti, kteří si své místo na slunci již zasloužili léty dřiny, koncertování a fanouškovským obdivem. Mezi ně se pochopitelně řadí Citron, Wohnout, Vypsaná fiXa nebo Krucipüsk, s nimiž si popovídali naši redaktoři.
Vzhledem k téměř okurkové sezoně, která na hudební scénu dopadá pravidelně v lednu a únoru, protože na přelomu roku nabírají síly nejen čtenáři, ale i muzikanti samotní, se vám snažíme do obýváku vdechnout trochu z jejich životů prostřednictvím našich stránek. V lednovém Rock & Popu tedy není o zajímavé rozhovory nouze, a tak se alespoň nemáte šanci nudit při dojídání cukroví.
Mně při dopisování těchto řádků svátky teprve začínají, nicméně tak nějak si dění po Silvestru představuju. Pohovka, cukroví a nějaké pěkné stupidní předsevzetí, které stejně nikdy nedodržím, ale o tom to přece všechno je.
„No jasně, a to mě chtěl osouložit, ale to jsem tam napsat nemohl!“ dodal Michael Kyselka na můj udivený dotaz, že se zná s Allenem Gingsbergem, po přečtení jeho článku o Open Mike, který mimochodem všem vřele doporučuju.  V tu chvíli mi došlo, že v mých pětatřiceti letech nesahají moje životní zkušenosti některým redaktorům ani po kotníky. Ačkoli beatnická tvorba byla biblí mého mládí, nevím o bývalém králi československého majálesu téměř nic. Přesto mám tu čest sedět po boku člověka, který s ním popíjel v obýváku a možná se dostal blíž, než by si vůbec sám přál.  Nadšení a odvaha našim redaktorům opravdu nechybí a každý má tu svou oblíbenou star, se kterou by se rád setkal, udělal rozhovor nebo jen sledoval a ukousnul jí kousek soukromí. Velmi mě baví sledovat právě ty, kteří se blíží svému cíli, jejich odhodlání, stoupající adrenalin i to, jak se dospělý inteligentní člověk mění v nervózní děcko.  Josef Beneš, fotograf, je schopen trávit dny před hotelem Whitesnake jako čtrnáctiletá puberťačka na Justina Biebera, Andy Blackhawks zase několik hodin na svoji trofej v podobě paličky. Jan Šída o sobě tvrdí, že je curemaniak a za setkání s The Cure  by dal cokoli. Jsem potěšena, že máme v redakci tolik nadšenců, nositele mnoha zajímavých životních příběhů i setkání. Jejich osobní odkaz je evidentní v jejich příspěvcích a čerpat je může každý z vás.