Již podruhé v životě jsem se stala demonstrantem. Poprvé tomu bylo před dvěma lety v argentinském Buenos Aires, kdy jsem si vyrazila na kole na projížďku městem a omylem se připletla k demonstrujícímu průvodu. Dav mě sevřel neprostupně natolik, že jsem své kolo tlačila v zástupu až k hotelu, kde mě dav vyplivnul stejně rychle, jako mě pohltil. Ačkoli netuším, proč se demonstrace v jihoamerické metropoli konala, pobízel mě jeden z kolegů demonstrantů k nějakému pokřiku. Jakmile jsem zařvala: „Zeman z Hradu a já do hotelu,“ mrknul na mě spokojeně, jako by se průvod konal právě kvůli tomu.

Svou druhou demonstraci jsem navštívila záměrně, neboť její myšlenka se mě, mých kamarádů i kolegů velmi úzce dotýká. 27. července proběhla na pražském Staroměstském náměstí demonstrace Za živou hudbu, kde vystoupila řada promotérů, manažerů, provozovatelů klubů a interpretů, kteří svou účastí demonstrující podpořili. Mělo se jednat o setkání pořadatelů, promotérů, techniků, zvukařů i osvětlovačů, zkrátka těch lidí, kteří díky vládním opatřením v kultuře už od března nemůžou pracovat, nebo jen v omezeném a nevýdělečném režimu.

Musím však přiznat, že kdybych sama neprožívala na vlastní kůži opatření proti šíření koronaviru a řekla bych i proti kultuře samotné, význam této demonstrace chápu zhruba stejně jako tu ve španělštině před lety. Původně sympatická a všechny kulturní pracovníky spojující myšlenka se bohužel shrnula do několika dlouhých prohlášení o tom, jak jsme všichni v řiti, zato jsme to díky mnoha řečníkům slyšeli v několika různých verzích.

Konkrétních požadavků nebo možných cest, jak se z toho společně nebo za pomoci státu vymotat, zaznělo pramálo. A to mě moc mrzí, protože právě tomu přišly stovky lidí osobně vyjádřit podporu.

Netvrdím sice, že by nějaké konkrétní řešení podpořil i ministr kultury Lubomír Zaorálek, který na demonstraci promluvil, ale byl mu nabídnut jen pískot a nadávky a s tím se pracuje těžko. Aspoň jsem na náměstí potkala spoustu kolegů, jež jsem dlouho neviděla, a z demonstrace se stalo příjemné setkávací odpoledne. Tak ji pojali nejspíš všichni. Demonstrovat sice neumíme, a  jak řekla promotérka Hana Petřinová, děláme to všichni poprvé. Jedno vím jistě, niikdo z těch lidí to nevzdává a kultura bude žít dál. Koneckonců být u toho a vidět, že v tom nejste sám, byla taková skupinová terapie, která možná pomohla
mnohem víc.

Milující manžel a velká rodina je zase in. Sex, drogy a rock’n’roll získává v hudebním světě úplně jiný význam. Zatímco starší, rozumějte má, generace hudebníků si svého bohémského života užívala a dosud v rámci možností užívá naplno a až na pár výjimek dává heslu „Sex, drogy a rock’n’roll“ ten správný význam, alespoň v takové té české verzi, nová a mladší generace interpretů dává rodinu a své vztahy veřejnosti na obdiv.

Lamači dívčích srdcí a Don Juanové koncertních šaten, kteří buď své manželky a přítelkyně čekající doma zapírali, nebo o nich alespoň veřejně nikdy nemluvili, už nejsou v kurzu. Publikum si žádá něžné, milující a věrné hochy, kteří se nestydí za své závazky. Takovým novodobým průkopníkem rodinného muzikanta je pochopitelně Tomáš Klus, který neváhal se svou instagramovou hvězdnou matkou natočit i duet. Kdo by pak zapomněl na veřejnou žádost o ruku své přítelkyně, již si připravil Marek Ztracený pro fanoušky v O2 areně, a v neposlední řadě máme v tomto vydání časopisu rozhovor s dalším milujícím se manželským párem, Voxelem a jeho ženou Marií, kteří ve společných duetech nezůstávají pozadu.

Duet se svou krásnou ženou Dominikou ještě Kuba Ryba nenatočil, ale veřejná žádost o ruku také nesměla chybět. Kapela Rybičky 48 ji zachytila v přímém přenosu ve videoklipu k písni Lék na duši ženy. A přestože je Ryba známým protagonistou rock’n’rollového a bohémského života, i on ví, co na jeho fanoušky aktuálně nejvíc funguje. Ačkoli se může zdát stoupající trend zveřejňování soukromých životů interpretů, navíc v tak idylických podobách, chytrým marketingovým tahem, stačí nakouknout do festivalových zákulisí.

Obraz povalujících se a potácejících přiopilých muzikantů v závěsu fanynek se mění na panoptikum pobíhajících dětí, klábosících matek a pyšných otců, kteří si jen od rodinky odskočí na pódium. To je jediný okamžik, kdy děti přestanou pobíhat a ženy utichnou. Od září jsme pro vás připravili miniseriál, v němž bychom vám rádi pár takových rodinných příslušníků slavných představili. Není totiž nad to nechat za sebe mluvit druhé, člověk se tak toho mnohdy dozví mnohem, ale mnohem víc.