Rock&Pop 08/20

Když se hudba míchá s politikou, nevěstí to nikdy nic dobrého. Proto se i v naší redakci podobným tématům vyhýbáme. Ne vždy se ale daří zachovat si náležitý odstup, a to především v případech, kdy politické a společenské dění s kulturou zamíchá natolik, že se nás daná problematika bezprostředně týká. Posledním takovým tématem byl Andrej Babiš, který si občas zasponzoroval nějakou tu hudební akci či konkrétní kapelu a častokrát se přimotával do zákulisí hudebních festivalů. Činil tak mnohdy i za nevole hudebníků a samotných promotérů. Jeho partnerské akce, jež jsme v článku zmínili, naše redaktory odměnily tím, že jim jejich pořadatelé zamítli novinářské akreditace. Ale i ti se přes to přenesli a život jde dál.

Nikdy bych nevěřila, že dnešním takovým horkým tématem je rasismus. I když se toto politicko-společenské téma řeší především v USA, strhává na sebe pozornost celého světa, a to i toho hudebního. Blackout, který vyhlásila řada nejen hudebních celebrit jako poctu černé hudební kultuře, se přenesl i k nám, a to dokonce do hudebních médií, jež si také takový český blackout naordinovala. My se k takovému jednorázovému a řekněme jednookému počinu uchylovat nechceme, a ačkoli se i naše redakce skládá z mírumilovných, tolerantních a rozhodně multikulturních lidí, kteří rasismus a násilí odsuzují, nemyslíme si, že podporovat hnutí, jež je postaveno na násilných protestech a rabování, je ta správná cesta.

Lobotomie společnosti, která je evidentně průvodním jevem koronavirové pandemie v USA, se šíří kontinentem jako vichřice, maže historii, míchá hodnotami a likviduje zbytky slušnosti a zdravé mysli. Rádi vám přineseme podrobnější článek o zapojení hudebního světa do protestů proti rasismu v zářijovém vydání časopisu, naši redaktoři v těchto chvílích rozmotávají klubko poplašných a hoax zpráv oproti podloženým faktům o skutečných událostech. Někdy je mezi nimi opravdu tenká hranice a k neuvěření jsou téměř všechny. Připomíná to televizní pořad Věřte nevěřte…


Mám strach. Svět se zbláznil a já to píšu snad poprvé bez špetky ironie. Bojím se změn, které nastanou, a zároveň se bojím, že se nezmění vůbec nic. Kulturní i společenský život dostává na frak a zjišťuji, že dosavadní strašáci, jako jsou Zeman s Babišem, České dráhy nebo finanční úřad, jsou jen nepatrnou nepříjemností. Koneckonců zvyknout se dá i na všudypřítomný koronavir ve vzduchu, o kterém stále dost lidí pochybuje, zda se ho vůbec bát.

Co se ale přehlédnout nedá, jsou důsledky, jež s sebou vir a opatření proti jeho šíření přinesly. Nastupující ekonomická krize je cítit ve vzduchu, a to na nás teprve dopadají první kapky z blížící se bouřky. Rostoucí nezaměstnanost, upadající kultura a společenský život, omezené cestování i všeobecný strach z návratu pandemie jsou strašáci, kteří momentálně číhají ve skříních každého z nás. Přiznávám, že má skepse pramení především z kulturního prostředí, v němž pracuji. Každodenní rušení kulturních akcí, pro divácký nezájem, a masivní nezaměstnanost mých kolegů a přátel mi optimismu do budoucnosti nepřidávají. Proto vás za všechny prosím, zamkněte skříně se svými strašidly a jděte na koncerty, kupujte vstupenky do kin i divadel a pojďte se bavit. Spoustu inspirace vám ostatně přináší i srpnový Rock&Pop.

 

Vybrané fotoreporty