Jaromír Nohavica – Poruba

VLASTNÍ NÁKLAD   41:20   FOLK / POP

Ostravský bard Nohavica listuje na albu Poruba ve svém srdci. Ohlíží se na něm za prvními láskami, kamarádstvím, rvačkami, ale i buzerací jak dřívější, tak současnou. A dělá to tím nejpřirozenějším způsobem. Melancholicky, naléhavě, šeptem, jak je to právě zapotřebí. Kouzlí přitom s českými slovíčky jako čaroděj a učí nás, aniž si to uvědomujeme, milovat svoji zem. V tom je Nohavica jedinečný. I proto je tolik milován a druhými nenáviděn. Umí totiž vtáhnout do svých příběhů a není slepý ani k tomu, co se kolem nás děje. A je přitom naprosto přesvědčivý. Stejně tak nepřehlíží nejbolestnější rány, které schytal od života. Brání se však a obhajuje, ačkoli to u něho nebývá zvykem. Nejnaléhavěji v písni Lžou mi do očí. Její slova „… zalepili mi duši pravdami svými, pro moje dobro…“ jako by si posvítila na rádoby moralizující pražskou kavárnu, aby hned vzápětí písničkář poukázal v textu na rozpolcenost české společnosti „…moje země je na dva díly puklá…“.

Neustává v tom ani ve skladbě Velká tma, jež vyjadřuje únavu ze současného morálního marasmu a kibicování. Deska je ale především o vzpomínání a vtipné nadsázce, kterou Nohavica občas odlehčuje ostravským dialektem. Obnažuje přitom časový kontrast (Sako ze sametu), jindy zase idealizuje realitu dospívání, jako třeba v titulní písni Poruba. A právě její výrazná melodická linka naznačuje, že nejde jen o hloubku a vážnost osobního sdělení básníka, ale též o práci s muzikálními emocemi, na nichž se vedle Jarka Nohavici podíleli také bubeník Pavel Plánka, polský akordeonista Robert Kuśmierski a pianista Dalibor Cidlinský. Dovolím si tedy tvrdit, že se pětileté čekání na třináct nových skladeb vyplatilo, protože dostáváme Nohavicu přesně takového, jakého jej chceme mít – s osobitým kouzlem na srdci i na jazyku. Tohle totiž bez ohledu na všechny škarohlídy nemůže nikdy omrzet.

ROMAN „NEWS“ ZAHRÁDKA

Dasha – Konečně

SUPRAPHON  35:11   POP

Je až s podivem, že se stálice naší scény Dasha dočkala své první popové desky psané jí na tělo až nyní. Také proto ji držitelka Thálie nazvala Konečně. Texty k písním Ztrať se v čase Dashe napsali Jan Vávra a Jana Infeldová z kapely Jananas, což pro ně vzhledem k repertoáru skupiny, jenž je plný nadsázky, byla zřejmě výzva. Ke skladbě VIP zkomponovali i hudbu. Dashe píseň sedí, posluchačům ukazuje klidnější a hlubší polohu svého hlasu. Ztrať se v čase už tak přesvědčivá není, spojení tématu sociálních sítí a vztahů („Nesčítám na webu lajky“, „Neřeším komentáře, Instagram“ či „Přestaň se dívat na displej, nic neříkej“) vyznívá z jejích úst rozpačitě. Vesměs jsou však texty vydařené, a přestože se týkají právě vztahů, nejsou patetické. V tomto smyslu vyniká třeba skladba Každý den.

Na albu se najdou zajímavé momenty. Například v něžné Přísahám můžeme slyšet dětský pláč. Zřejmě proto, že ji Dasha věnovala své dceři. Paradoxem je, že nejlepší písní na desce je ta jako jediná anglicky nazpívaná, Over zkrátka šlape od začátku do konce. Co dříme v nás se zase odlišuje smyčci v úvodu skladby, o které se postaral Komorní orchestr Quattro.

Tato píseň je však svým muzikálovým laděním v rozporu s tím, jak bylo album promováno – na Konečně jsme se měli seznámit s Dashou jako popovou zpěvačkou, ne jako muzikálovou umělkyní či interpretkou swingových evergreenů. Hudebně se ale nejedná o nic objevného nebo něco, co by nás u zpěvačky překvapilo. Její muzikálové cítění a láska ke swingu jsou na nahrávce opravdu citelné. Konečně je vkusná a důstojná deska, ale možná by nebylo na škodu se na její nástupkyni více odvázat.

ŠÁRKA BLAHOŇOVSKÁ

Fast Food Orchestra – Struny

VLASTNÍ NÁKLAD   33:55   SKA REGGAE

Tak Fast Food Orchestra své skáčko a reggae vyluzují už více než dvacet let, považte. Čerstvě vydaná osmá studiovka ukazuje, v jaké formě jsou pánové dneska. Jedenáct zhruba tříminutových písniček pěkně utíká. Tempem je to něco mezi rychlejším reggae a pomalejším ska. Něco jim však chybí. Při poslechu neodpuzují, ale nějak tam nemůžu najít důvod, proč bych si to měl pustit ještě jednou. Repete si ale dávám, protože potřebuju dopsat tenhle text a dělám to tak vždycky. A druhé kolo mě přesvědčilo, že jsem se nemýlil, když jsem si v duchu pecku Harém označil jako hit tohohle cédéčka. Je to asi trošku jinou melodikou než u zbytku skladeb. Celkově tedy řadím Struny do šedého průměru, a to i pokud jde o texty. Harém totiž vyniká i v této disciplíně.

Ale musím pochválit výpravu alba. Decentní černou v kombinaci s bílou a červenou se nic nepokazí. Zvláště pak musím vyzdvihnout nápad grafika, který v bookletu ke každému textu přilípnul ikonku, jejímž základem je logo kapely.

VLADIMÍR MOTÝLEK SAVEC

Jana Kirschner – Živá

SLNKO RECORDS   63:51 (CD 1), 74:00 (CD 2)   VYŠŠÍ POPULÁR

Živé dvojalbum Živá zachycuje čtyři roky hudebního života Jany Kirschner a jejích přátel. Během té doby Jana absolvovala tři turné, z nichž je tenhle živák poskládán. Posluchač může posoudit pouze kvalitu „materiálu“ a „zpracování“. Ostatní zůstává naznačeno v bookletu.

V českých médiích jsou prezentovány známé a obehrávané písničky Modrá a Pokoj v duši. Jejich provedení se drželo podle pravidel popu. Zbylé skladby jsou velmi pestré. Jednak melodikou (místy jakoby slovanský folklor, místy šanson), jednak způsobem uchopení. Najednou se na vás třeba vyvalí koule freejazzové overtury, aby roztála ve šlapavou pecku balkánského typu. Prostě překvapení při každé otočce disku. A kam to zaškatulkovat, když je v tom troška od spousty hudebních stylů? Kdysi kdosi použil termín „nový vyšší populár“. To by tak asi sedělo.

VLADIMÍR MOTÝLEK SAVEC

Matemato – Černý dobro

MATEMATO   42:57   BAROQUE POP

Matemato? Vynikající skupina i souhra, nic těžkopádného. Hudba je ve stylu raných Marsyas. Ondřej Zátka a Andrea Jarolímková jsou ve skvělé formě coby hráči na saxofon a trumpetu. Na housle hraje Sylva Řezníková, zní jako fusion s jedním klíčovým faktorem, který se v dnešní době často neslyší – je to originálnost. Studiový zvuk je dobře pohlídán (Lukáš Novotný, Štěpán Smetáček), stejně jako aranže dechů a houslí. Na písních se kromě Martina Štencela podíleli Jan Mackovič, Tereza Palušová, Jana Karla Režná a Michaela Šleichrtová.

Štencel jako zpěvák konstruuje a transformuje obrysy vzpomínek, příběhy a obrazy vyrůstající v lehce reálném čase v dosahu let minulých. Jsou inventarizovány a systematizovány v neustále se měnící krajině. S pečlivou pozorností a hravým opuštěním se on a Mariana Zahradníková zabývají otázkami o tom, co se rozhodneme přijmout a co se snažíme vymazat. Bez dokonale přesného a vřelého hlasu Zahradníkové by album nemělo to Něco a Někde mezi každodenními zkušenostmi a horkým snem. Celkově tedy graduje ve správnou chvíli a text závěrečné Vltavy je mistrovský. Proto Matemato rozhodlo správně, že ji zpívá Zahradníková sólově.

BEN TAIS AMUNDSSEN