Zatímco píšu svůj úvodník, zírám na mokrou stěnu svého bytu, neboť tající sníh ze střechy si našel cestu až do obýváku. Vy, jak pevně doufám, už touhle dobou užíváte sucha, delších dní, častějšího zpěvu ptáků a blížícího se jara. Snad nikdy v životě jsem se netěšila na jaro jako letos, takže i to, že budu muset znovu malovat, vlastně vítám s povděkem, pokud to znamená, že je sněhu konec. Byť krásná a bílá zima, již jsem za poslední desítku let nezažila, ve mně zanechala díky mnoha okolnostem úplné prázdno.
Covid-19 mi sebral po kultuře i většinu dalších životních radostí a k jarnímu slunci upínám svou naději jako k jednomu z posledních možných zdrojů, kde načerpat novou energii. Mluvím o sobě, ale nejsem jediná, koho poslední půlrok unavil jako deset let. Kromě možnosti pracovat a řádně zabezpečit svou rodinu, setkávat se s přáteli, bavit se a smát na plnou pusu, jsme postupně přišli i o takové radosti, jako jsou cestování, lyžování a někde dětem dokonce zakázali sáňkovat.
S prvními paprsky se situace mění, ve vzduchu je cítit jaro. Nejenže pučí a probouzí se příroda, ale z letargie procitá celá společnost. S ní o sobě pomalu dává vědět i svět kultury, který byl uvržen do nucené hibernace. Bez zjevné jistoty, zda se akce povolí, a když, tak v jakém režimu, se i přesto v koncertních kalendářích interpretů objevují první vlaštovky, festivaly zveřejňují své programy a promotéři vymýšlejí strategie, jak vrátit do vašich životů hudbu, alespoň v rámci omezených možností. Ačkoli to tak chvíli vypadalo, nikdo se nevzdává. Tuhle renesanci a šrumec mám na jarních měsících úplně nejradši.


Je to přesně rok, co jsme si začali pokládat otázky, jak že to vlastně bude s letními festivaly. Každý rok touhle dobou totiž přípravy na všechny velké letní akce vrcholí, programy jsou hotové a vstupenky se díky řádným a ne zrovna levným kampaním prodávají ostošest.Ani letošní březen není výjimkou. Loni se většina festivalů kvůli vládním opatřením konat nemohla, a ruku na srdce, ani letos se pravděpodobně konat v takovém rozsahu, jak je známe, nebudou. Pořadatelé však mají hotové programy a spustily se kampaně. Jen vstupenka se zřejmě neprodala ani jedna. Málokdo věří, že by se jako zázrakem vládní opatření během pár měsíců rozvolnila natolik, že by se letní sezona open airů rozjela naplno. Možná tomu zcela nevěří ani pořadatelé samotní, ale jelikož stejně jako loni nepadlo ze strany vlády jasné rozhodnutí či vize, s níž by mohli pracovat, doufají v zázrak, a především v to, že jejich práce znovu nebude zbytečná.
Do karet jim navíc nehrají rostoucí čísla nakažených, nejistota a nestabilita vládních nařízení, finanční ztráty z loňského roku, ale i nálada ve společnosti, která se z vlny solidarity a podpory velmi rychle změnila na skepsi, lhostejnost až agresi. Není divu, český národ bez piva a hudby jednoduše strádá a chová se jako hladový chlap. Zda a na co se můžeme na letošních festivalech vůbec těšit, zmapovala Šárka Vlachová. Nám nezbývá nic než pořadatelům držet palce, aby své vize ustáli. Vždyť to dělají pro nás.