ROCK&POP – Předplatitelé jsou od teď VIP

Poděkování předplatitelům

Milí předplatitelé,

rádi bychom vám poděkovali za pomoc při šíření dobré hudby v Čechách i na Slovensku. Přispíváte k tomu velkou měrou koupí našeho časopisu. Vážíme si vaší věrnosti a považujeme vás za jedny z nejdůležitějších členů našeho týmu.

Vzhledem k důležitosti vaší osoby jsme se rozhodli celoroční předplatitele obdarovat. K předplatitelským výhodám již dnes patří to, že časopis dostanete přímo do své schránky, obsahuje plakát a ještě k vám dorazí dříve než do novinových stánků. Nyní vám přidáváme další skvělé výhody, hodné pouze VIP členů klubu ROCK&POP.

S VIP kartou ROCK&POP se můžete podívat zdarma nebo levněji na některé koncerty, získat slevy na knihy, v hudebninách či jen tak zajít na kávu „zadáčo“. O všech probíhajících akcích a možnostech, jak kartu využít, se budete dozvídat z webových stránek časopisu www.rockandpop.cz nebo z našeho Facebooku. Nebojte se, to, jak kartu přesně používat, zjistíte v podrobném popise, který obdržíte přímo s kartou, nebo najdete na našich stránkách. Věřím, že vás náš dárek bude bavit.

Za Rock&Pop

Martina Jablanovská – šéfredaktorka

PS: Roční předplatitelé sledujte svojí poštu. Do schránky vám přijde VIP ROCK&POP karta každým dnem.

———————————————————————————————————————————————————————-

Kdo je VIP

  • člen VIP je ten kdo má celoroční předplatné časopisu ROCK&POP.

Co dostane VIP

  • VIP ROCK&POP kartu která vám přinese spoustu výhod.
  • vytvořený osobní VIP účet který vám umožní od nás nebo našich partnerů dostávat něco navíc.
  • dárky od nás nebo od našich partnerů.
  • vstup zadarmo nebo se slevou na vybrané partnerské akce jako jsou koncerty, festivaly, divadla, muzikály atd…
  • účast ve vybraných soutěžích o zajímavé ceny.
  • speciální slevy v našem e-shopu nebo u našich partnerů.
  • celoroční akce u našich partnerů nebo v našem BAR ROCK&POP

Chcete být VIP?

  • objednejte si celoroční předplatné časopisu ROCK&POP se slevou 25% o proti běžné ceně.
  • objednáte-li si předplatné přijde vám poštou VIP ROCK&POP karta.
  • společně s VIP ROCK&POP kartou dostanete informace jak aktivovat svůj VIP účet na extra.rockandpop.cz

CELOROČNÍ PŘEDPLATNÉ ZDE

Přejeme příjemné zážitky při čtení časopisu ROCK&POP a využívání členství a karty VIP.

 

Rock&Pop 1/18

Ještě neuplynul ani měsíc a už jsme předplatitelům s VIP kartou nadělili řadu dárků – od triček, vstupenek na spoustu akcí až po sportovní vybavení. Ačkoli jsme VIP kartu ROCK&POP zavedli v prosinci, rozhodně se nejedná pouze o dárky vánoční. V novém roce pro vás chystáme další množství výhod i překvapení, oproti nimž byl prosinec jen zatěžkávací zkouškou.

Na své si samozřejmě přijdou i čtenáři bez předplatného, kterým servírujeme soutěže pravidelně na našich webových stránkách. Nicméně, jsi-li milovník hudby, být předplatitelem magazínu ROCK&POP se opravdu vyplatí. Za cenu ročního předplatného si totiž nekupuješ jenom časopis do své schránky, ale i vstupenky na různé koncerty, festivaly, divadla a spoustu jiných dárků. Šimkovský slogan „Nechci slevu zadarmo!“ tu platí dvojnásob.


Rok 2017 nám přinesl mnoho nového. Spoustu čekaných i nečekaných zvratů, přičemž některé brzy upadnou v zapomnění a jiné se s námi naopak potáhnou řadu let. Česká společnost se ocitla v bodě, kdy se máme (omlouvám se) jako prasata v žitě, žádné války, katastrofy nebo epidemie, a ať se nám to zdá, nebo ne, vládne blahobyt. Velká většina domácností má nejméně jedno auto, televizi, počítač, chytré tablety a telefony i dovolenou u moře, o práci není nouze, pokud tedy dělat chceme. Demokracie je na samotném vrcholu a možná i to, že se máme tak dobře, je důvodem k tomu, že se v nás probouzí vlastnosti, které Čechům v obdobích krize nejsou historicky až tak vlastní. Sobeckost, lenost, zříkání se odpovědnosti, závist, rasismus nebo xenofobie jsou jevy, jejichž masivní expanze u nás jsem si všimla až v uplynulém roce. Možná si mou pozornost získaly až díky výsledkům voleb, jež mě donutily vykouknout ze svého růžového obláčku na realitu kolem sebe. Doufám, že rok 2018 nebude doplácet na naše rozhodnutí a bude rokem prospěšným.

Pro mě byl rok 2017 ale velmi krásný. Podařilo se mi obklopit úžasnými lidmi, redaktory, kolegy, ale i šéfy, kteří mi v profesním životě jsou velkou oporou. Projekty, na nichž pracujeme, tak postoupily zase o stupínek výše. Navíc v roce 2017 hudební sféra zažila renesanci nejen v návštěvnosti, ale i kvalitě kulturních akcí, expanzi nových talentů nebo rekordním prodeji našeho hudebního magazínu ROCK&POP. Trošku nám za výčtem úspěchů posledních let pokulhává Český slavík, ale popravdě řečeno, kdo si od něho něco sliboval? V osobním životě jsem obklopena štěstím a láskou. A to je přesně to, co bych vám všem přála do roku 2018. Jsem si jistá, že ostatní pak přijde samo.

PF 2018

Rock&Pop 12/17

Jsou tomu téměř čtyři roky, kdy jsem jako naivní hlupák nalítla na špek jedné produkční agentuře, která mi dala za úkol zprodukovat jedno miniturné. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby se nejednalo o uskupení The Kids Tribute, údajnou kapelu Johnnyho Deppa. Promotér celé akce se s ním měl spřátelit na plážovém večírku a vlákat ho do Čech na komorní koncerty v kostelech a kavárnách. Johnny Depp se tak rozhodl svému kamarádovi pomoci z tíživé finanční situace. Ano, věřila jsem tomu, respektive chtěla věřit. Splnil se mi dívčí sen a s nadsázkou bylo mou jedinou starostí, jak docílit toho, aby si mě na konci celé šňůry odvezl domů. Přitom jsem pečlivě zajistila prostory, propagaci, dopravce i ubytování. To mělo být v pronajatém bytě, aby o příjezdu Deppa nevěděla veřejnost. Jeho totožnost měla být odhalena až bezprostředně před koncertem v daném regionu, exkluzivita pak měla být prodána vybraným médiím.

Až do osudného dne jsem formovala postavu a pilovala angličtinu. V den příjezdu jsem navštívila kadeřníka, nechala se oháknout a rozloučila se s přítelem. Nebudu vás napínat, nikdo nepřijel. Promotér zmizel z povrchu zemského, možná už na této fiktivní akci stihl něco vydělat, nevím. Jelikož jsem přislíbila mlčenlivost a sama se snažila (už jen kvůli ostatním ženám, které by s Deppem také chtěly odjet) udržet vše do poslední chvíle v tajnosti, neutrhla jsem si velkou ostudu. Nic se tedy nekonalo, ale veřejnost ani nic nečekala. Celá návštěva Johnnyho Deppa vyšuměla v zapomnění.

Až teď… V roce 2018 by měl Johnny Depp konečně dorazit s kapelou Hollywood Vampires. Věřím tomu stejně jako v roce 2014, jen doufám, že jeho příjezd nedomlouvali na plážovém mejdanu a právě naondulované produkční nezbudou jen oči pro pláč. Já už s ním odjet nechci, ale na koncertě chybět nebudu.


Americký režisér Ridley Scott se rozhodl na poslední chvíli vymazat herce Kevina Spaceyho, kterého známe především z oscarového snímku Americká krása, ze svého filmu, jenž měl mít premiéru 16. listopadu. Ačkoli si termín posunul až na prosinec, riskuje, že v tomto čase klíčové scény se Spaceym vymazat nestihne. Přesto se snaží, neboť nechce, aby byl herec, který v posledních týdnech čelí obvinění ze sexuálního obtěžování mladých chlapců, s jeho filmem jakkoli spojován.

To by se v Čechách Kevinovi Spaceymu stát nemohlo. Nejenže by byl odměněn Českým lvem ještě před dokončením filmu, ale pravděpodobně by dostal řadu dalších nabídek na svůj pořad od soukromých televizí. Úchylárny Kevina Spaceyho by pak sledovaností konkurovaly seriálu Já, Kajínek, pořadu odsouzeného dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka. Inu, není se čemu divit v zemi, kde ve volbách vítězí strana s trestně stíhaným předsedou.

Rock&Pop 11/17

Když se při jedné předvolební debatě objevil Miloslav Rozner, manažer rockové skupiny Argema, jakožto lídr jihočeské kandidátky za SPD, pobavila jsem se. Bohužel ne každý rocker má charisma, ne každý rocker umí plynule hovořit a holt… ani pořádně číst. Brala jsem to jako špatný vtip a věřila, že se po svém nepovedeném a ztrapňujícím vystoupení v TV pan Rozner sebere a zkusí se vrátit k tomu, co je mu nejbližší, potápění Argemy k úplnému zapomnění.

Ale dva dny před uzávěrkou vidím Miloslava Roznera znovu, a to v České televizi po boku Tomia Okamury, lídra SPD, čtvrté nejúspěšnější strany ve volbách.

V okamžiku, kdy se Aleš Brichta chystá zpívat hymnu, ale neumí ji. Přiznám se, že do smíchu už mi tolik není. Čekám, kdy se jim na pomoc vynoří Olivie Žižková, další nedoceněná umělkyně, která je SPD nebývalou oporou. Tito adepti na Slavíka, protože kdo jiný by mohl zaujmout pozice vedle Ortela, klidně mohou být i aspiranty na ministra kultury. Nikdy k tomu neměli blíže. Koneckonců stačí, aby se moravsko-japonsko-korejský bojovník za český lid Tomio Okamura domluvil s trestně stíhaným Slovákem Andrejem Babišem, který nám teď asi bude dělat premiéra. Jak absurdní a vtipná se tato situace zdá být, tak smutný je fakt, že od toho chybí jen malý krok.


Sociální bublina

Jedu po dálnici, když vozy v obou pruzích najednou prudce zpomalí a pak zastaví. Ze sedadla spolujezdce z nudy procházím sociální sítě, jež absolutně ovládly volby. Sleduji fotky svých přátel z volebních síní, komentáře k jejich rozhodnutí a k politice vůbec. Ať už volí kohokoli, jedno mají společné – vznešená hesla o budoucnosti, argumenty, proč ta či ona politická strana zajistí lepší životy, a jak máme budoucnost našich dětí konečně v rukách.
Stojíme deset minut a auta začínají troubit, od konce kolony se k nám začínají prodírat hasiči. Nejde to zdaleka tak rychle jako ve filmech, zdržují je řidiči, kteří už vylézali z vozů, aby šli zjistit, co se děje. S výkřikem „Tak se snad neposer“ se poté pomalu vracejí do auta, aby uhnuli na krajnici. Stejná situace se opakuje po příjezdu sanitky. Stojíme dalších deset minut a řidiči opět začínají netrpělivě troubit, z aut už dávno vylezli, aby se vrátili se zprávou o tom, že vepředu je nehoda. Neuvěřitelné, to nikdo asi nečekal… „To je dneska den… Jeďte už, do prdele… Mám hlad a spěchám…“ nese se od nich kolonou, kde prozatím utichly motory. Někde před námi pravděpodobně někdo bojuje o život.

Koukám na lidi kolem auta a zase do své sociální bubliny na Facebooku. Jak se můžou tyhle skupiny tolik lišit? Podle sociálních sítí jsme přece tak mírumilovní, přející, tolerantní a především myslící lidé. Realita zdaleka neodpovídá životům a názorům na Facebooku nebo Twitteru, připomíná mi to hru The Sims, kde si zkrátka hrajete na někoho jiného. Další možností je, že jsem se jen dostala do konvoje stoupenců jedné politické strany, dokonce bych věděla jaké, ale podle sociálních sítí tahle strana už žádné stoupence přece nemá.

Kolona se rozjíždí, řidiči nasedají do aut. Samozřejmě si neodpustí různé komentáře, ale naštěstí se rozvrčely motory a není jim rozumět. Míjíme hořící kamion a auta se znovu zastavují. Nejeden kretén si totiž potřebuje udělat selfíčko. Tiše doufám, že jsem se opravdu dostala jen mezi „ufony“. Omyl, už vím, že B je správně. A právě tihle lidé pomohli spolu s dalšími ve volbách rozhodnout, že nejbližší budoucnost našich dětí skutečně lepší nebude. A to to v mé bublině vypadalo tak nadějně.

Rock&Pop 10/17

Ačkoli se s létem můžeme pro letošní rok definitivně rozloučit a já se mnohdy cítím, že jsem výhradně na solární pohon, je tentokrát alespoň v redakci Rock & Popu veselo a energie na rozdávání. Důvodem jsou již několik měsíců držící se rekordní prodeje magazínu za posledních deset let. V době, kdy bych se i já vsadila, že jsou tištěná média na ústupu, a to ze zcela logických důvodů, bez ohledu na kvalitu, se tuzemští fanoušci hudby náhle rozečetli. Jménem celé redakce i vedení časopisu jsem tedy dostala za úkol vám za to poděkovat a činím tak s velkým potěšením i pýchou.
Děkujeme!

 


Za život jsem si prošla mnoha hudebními obdobími a věřím tomu, že by časovou osu svého života podle kapel dokázal sestavit každý z vás. Od Backstreet Boys po Clawfinger jsem si ve svých „telecích“ letech prošla láskou k takovým idolům, jakými byli Pavol Habera nebo Jon Bon Jovi. Oba tito mí tehdejší oblíbenci mají jedno společné, absolutně mě nezajímala jejich tvorba. Bon Jovi zaplnil svým obličejem celý můj dětský pokoj jen proto, že se nechal ostříhat, a bůhví proč mi to kdysi stačilo. Sestra se mi marně vtírala s jeho kompletní diskografií na kazetách. Do konce jsem dokázala vyslechnout snad jen Keep The Faith a u písně Always se mi dělalo špatně. Ačkoli dnes znám hity Pavola Habery zpaměti, tenkrát jsem o nich neměla ani páru. Jediný důvod k tomu, aby nahradil Bon Joviho v mém pokoji, byl jeho velký nos. Ve filmu Fontána pre Zuzanu 2 oznámil celému světu: „I sloni se můžou líbat.“ To mě, zakomplexovanou puberťačku, dostalo natolik, že jsem rockera z New Jersey vyměnila za Slováka v džínových minitrenýrkách.
Ani tohle období naštěstí netrvalo dlouho a záhy ho vystřídal někdo, koho mám spojeného s celou svou pubertou, ten, jehož tvorba formovala zásadní milníky mého života. Nenápadného mladíka s mírnou vadou řeči J. P. Muchowa jsem poprvé viděla ve filmu Šeptej. V unikátním spojení Muchowa a Davida Ondříčka se zrodil kultovní film, ke kterému datuji své náctileté období. Tento snímek byl ve stejném magickém složení Ondříček & Muchow následován filmem Samotáři, k němuž datuji začátky mé „dospělosti“. Muchow se pochopitelně podílel i na mnoha jiných snímcích, nicméně ani jeden z nich nezanechal v mé časové ose tak viditelnou stopu. A i když mám obě tato období dávno za sebou, vzpomněla jsem si na ně právě teď v souvislosti s vydáním Muchowova alba The Antagonist, na kterém mapuje svou filmovou hudbu. Donutilo mě oba zmíněné snímky okamžitě zkouknout znovu. Habera už dávno minitrencle nenosí, Bon Jovimu už kštice také několikrát dorostla, ale Samotáři, ti jsou věční.

iRock&Pop