Rock&Pop 09/19

Tento úvodník píši 21. srpna v pět ráno, za východu slunce, někde na území Maďarska. Ačkoli jsem si jeho zněním byla jistá už včera, chtěla jsem si ověřit, že mé dojmy jsou správné a euforie nezmizí po pár hodinách cesty. Jak již víte, s kolegyní Šárkou Blahoňovskou právě absolvujeme cestu nejdelší vlakovou soupravou v české historii ever a míříme si to na festival do rumunského Banátu. Bohužel se termín uzávěrky časopisu sešel s touto výpravou, a tak sedíme ve svém kupé, dopisujeme poslední články a procházíme korektury. Lidé si nás fotí jako zvířátka v ZOO, nabízí destiláty i trochu té společnosti. V tomhle vlaku se přece nepracuje.

A musím přiznat, že je skutečně cítit ve vzduchu, že všechna práce, problémy a smutky zůstaly na peroně. V soupravě panuje skvělá nálada a energie, a to od momentu nástupu do ní, bez ohledu na to, zda si někdo k dobré náladě něčím pomohl. Upřímně jsem takový nával pozitivní energie dlouho nezažila. Jediní suchaři jsme pravděpodobně v celém vlaku jen my dvě a trochu se za to stydím.

Naprosto střízlivá, a přesto v opojení, jsem si užívala neskutečnou atmosféru své první banátové noci, abych mohla ve spícím kupé opět tajně pokračovat v korekturách. Přiznám se, že kdyby se v Banátu žádný festival nekonal, už teď jsem si jistá, že tahle cesta je ten cíl a jeden z největších zenových zážitků mého života. Zní to divně, ale mé děsivé představy o nekonečné cestě s osmnácti vagony opilých festivalových návštěvníků se rozplynuly, a to i přesto, že jedu ve vlaku s osmnácti vagony opilých návštěvníků… Méně osobní reportáž z celé cesty i festivalu vám přineseme v říjnovém vydání časopisu. Doufám, že vás naláká to zkusit příští rok. Pak i lépe pochopíte můj sentiment.


V tomto vydání Rock&Popu jsme zveřejnili první část naší teprve vznikající pohádky.

Nápad vykopnout pohádku na pokračování přišel s nejmenovaným zábavným pořadem, kdy protagonisté skládají po větách příběh. Přiznám se, že mi to nepřijde moc zábavné, a z toho, co vytvoří, nevznikne nikdy nic smysluplného ani nijak zvlášť legračního. Přesto jsme to zkusili, a ačkoli jsme teprve na začátku, vypadá to, že bychom mohli být svědky vzniku veselé hudební pohádky. Do vyprávění se zapojilo a ještě zapojí mnoho známých muzikantů.

V tomto vydání vám předkládáme první kapitolu naší pohádky o trsátku. Úžasné na tom je, že předem netušíme, jak se příběh bude vyvíjet, kam povede a kdy skončí. Trsátko jako hlavní postava bylo vybráno záměrně, neboť jsem se chtěla vyhnout tomu, že nám nějaký vtipný interpret hned hlavního hrdinu zabije, znásilní nebo zmrzačí. Trsátko je tak neutrální věc, že má předpoklady dočkat se delšího života, rozhodně více než například Olda Říha, Richard Krajčo nebo Dara Rolins. Nechme se překvapit a těšte se na další pokračování.

Rock&Pop 08/19

V současné době se geometrickou řadou šíří sociálními sítěmi fotky budoucích důchodců. Jedná se pochopitelně o fotky mnohem mladší generace, jež se baví aplikací FaceApp a nechává si své snímky záměrně upravovat. Tato aplikace už kdysi umožňovala měnit vizáže uživatelů, například mutací různých ras, ale to ještě nebyla takovým hitem.

Za pouhých pár dní si získala oblibu téměř osmdesáti milionů lidí světa. U nás tomu není jinak, na Facebooku mám téměř devadesát procent zestárlých přátel a na svých profilech se podobnými fotkami pyšní třeba Rytmus. Média se okamžitě této mánie chytla a začala řešit s odborníky nejen důvody, proč mají lidé potřebu ukázat světu, jak by mohli vypadat v osmdesáti, ale i to, co všechno se svou fotkou majitelům aplikace předávají. A není toho zrovna málo.

Nehodlám se pouštět do analýz, zda aplikace data a fotografie opravdu zneužívá nebo zda její ruský vlastník spolupracuje s tajnou policií. Ani do toho, jestli kauzu vyvolala záměrně americká vláda, aby odvrátila pozornost od svých jiných aktivit. Stejně tak můžeme spekulovat o tom, jestli se nejedná o aktivitu přítele východu Miloše Zemana a čínské vlády, aby zastřeli natáčení dalších společných dílů Opičího krále. Podobných teorií o tom, kdo participuje na pozornosti milionů ovcí z celé planety, se jistě objeví ještě spousta.

Ten největší problém ale není kdo. Víme přece, že naši pozornost se snaží získat už velkou řadu let mnoho marketérů a PR manažerů nejen společností, ale i politiků. Měli bychom se začít ptát, proč podléháme čím dál častěji a jak to, že to jde tak snadno? Proč darujeme své životy do rukou cizích firem a anonymním tvářím, když si pak před vlastním okolím zaheslujeme mobil nebo Facebook?

Občas pochybuji sama o sobě. Ačkoli se považuji za člověka s nadhledem nad podobnými davovými mániemi, jsem i já ovlivněna sociálními sítěmi a především informační bublinou kolem mě natolik, že nedokážu se stoprocentní jistotou říci, že můj názor je skutečně můj. Internet mi servíruje přesně to, co chci vidět, a to jen na základě toho, co jsem na něm kdy hledala nebo četla. Klávesnice mi z tisíce různých slov navrhne přesně to, které chci napsat, a to jen proto, že už mě zná. Facebook přiřadí správné jméno a profil k náhodnému obličeji na fotce, aniž by se na to ptal. My už svá osobní data zřejmě nevlastníme dávno a je otázkou, zda smazání jedné aplikace pomůže tomuhle průšvihu zařadit zpátečku.


Musím přiznat, že návrat party z Beverly Hills 90210 jsem očekávala mnohem dříve. Ať už jsme si o tomhle kultovním teenagerském seriálu amerických zbohatlíků mysleli cokoli, koukali jsme na něj nebo o něm přinejmenším slyšeli všichni. Žádné velké úspěchy hereckých protagonistů se mimo seriál nekonaly, a tak se pokračování nabízelo už dlouho. Koneckonců prostor na trhu pro podobný typ seriálu byl a hravě by se zařadil mezi Sex ve městě a Přátele.

Kam se bude seriál ubírat teď, kdy jsou z herců padesátníci, je otázkou. Musím ale přiznat, že vizáž hrdinů z Beverly Hills jejich věk rozhodně neprozrazuje. Kdyby nedávno nezemřel jeden z hlavních protagonistů, Luke Perry, a Shannen Doherty o sobě nedala vědět při boji s rakovinou, začnu věřit, že producenti seriálu své herce zmrazili a uchovali do doby, než bude správný čas pokračovat.

Já svůj návrat do školních let prožila před pár měsíci, kdy jsem se zúčastnila srazu celého ročníku našeho gymnázia po dvaceti letech. Nejenže jsme se se spolužáky vzájemně nepoznali a byli jsme nuceni připnout si cedulky se jmény, ale zub času se na nás podepsal natolik, že by většinu z nás nechtěli vidět ani v TV Šlágr. Co však léta nepoznamenala, byly vzpomínky. Po pár větách jsme byli schopni účastnit se školních mejdanů a bavit se až do rána. Tak uvidíme, jestli tohle dokážou i v Beverly Hills.

Rock&Pop 07/19

Je středa 19. června, den před tiskem tohoto vydání. Ploužím se se svou dcerou v autě pražskými kolonami a míjejí nás auta plná mončičáků. Tak totiž nazvala má dcera zmalované fanoušky Kiss, kteří se ve stejných kolonách snažili přiblížit ke stadionu v pražském Edenu. Oddanost kapele, kdy se fanoušek stylizuje do hudebníků samotných, mi přijde trochu úsměvná. Sama znám ve svém okolí pár lidí, kteří neusnou bez kissáckého pyžama a nevstanou bez ranní kávy z kissáckého hrnečku. Až na tyto výstřednosti jsou to vcelku normální lidé, za mončičáky se vydávající pouze na setkáních fanoušků, na koncertech Kiss, případně Kiss revival, a občas na silvestra.

Přemýšlím, zda se i nějaká česká skupina dočkala takové podpory, aby se do ní fanoušci stylizovali. Pravdou je, že tuzemská hudební scéna zřejmě nemá vizuálně silnou a odlišnou osobnost, jež by stála za kopírování, nebo dokonce udávala trend. Dokážu si živě představit, jak vtipně by vypadalo setkání fanoušků Jany Uriel Kratochvílové.

Český fanoušek naštěstí dává na vědomí příslušnost k české kapele maximálně tričkem nebo jiným merchandise svého favorita, zřídkakdy ale zůstává věrný pouze jedné skupině a trička obratně převléká, podle toho, kam zrovna jde. To pravý Kissák zůstane Kissákem, bez ohledu na to, na jakém koncertě se zrovna ocitl, poznáte ho podle trička s Kiss.


S horkým létem přicházejí i pořádné bouřky, a že byly v červnu opravdu silné, mohou potvrdit nejen majitelé mnoha zatopených sklepů, polámaných lesů nebo konkrétněji obyvatelé Šumperska, kteří byli řadu dní bez domova kvůli podmáčenému svahu.

Na silné bouřky nezapomenou ani mnozí pořadatelé hudebních open airů, kteří se ještě v této době dopočítávají škod. Jednou takovou nepovedenou akcí za všechny je například Broumovská kytara, festival pořádaný pro radost dvěma muzikanty. Silný vítr a déšť jim letos rozhodně radost neudělal a program museli předčasně ukončit. Přes narůstající škody si mohou pořadatelé gratulovat, že situaci zvládli bravurně. Nikomu se totiž nic nestalo. Podobnou situaci zažil i o něco větší open air festival Votvírák v Milovicích, tam jsem ji prožila osobně. Také Votvírák bojoval se silným větrem a i na něm museli pořadatelé program nejprve přerušit a pak předčasně ukončit. Návštěvníci této akce byli včas evakuováni a i tam profičela bouře bez zranění kohokoli z nich.

Možná proto, že se nikomu nic nestalo, jsou pořád lidé, kteří situaci zlehčují a podceňují. I toho jsem byla svědkem. Je neuvěřitelné, jak lidi dokáže naštvat, že ten strom opravdu nespadl, když už kvůli němu vyklidili areál, že ten stan neodlétl, když už kvůli tomu stáli v dešti, a že to pódium nespadlo, když už na něm stejně nikdo nevystupoval.

Heslo „Bezpečnost nad show“ by snad měl tesat každý pořadatel nad vstupní brány festivalu a na LED obrazovkách místo spotů vysílat videa z jiných akcí, na nichž se pódia ve větru mění v neovladatelná rogala padající na lidi. Ostatně to není nic nereálného a YouTube je jich plný. Podobně drsná kampaň zabrala přece už od BESIP. Proč nešířit osvětu i na festivalech. Spoustě pořadatelů by to pak usnadnilo komunikaci v krizových situacích, ačkoli doufám, že ty už máme minimálně pro letošní rok vyčerpány.

Rock&Pop 06/19

Česká účast na zahraničních, přesněji řečeno evropských festivalech není už žádnou raritou. Ať už se jedná o hudební turisty, nebo interprety. A přestože, jak jsem se již zmínila ve druhém úvodníku, je Česká republika festivalovou velmocí, velké spoustě tuzemských fandů to nestačí a rozjedou se za hudebními zážitky do Německa, Velké Británie, Nizozemska, Polska, na Slovensko i do Maďarska.

I když ráda a často cestuji, obdivuji spíše přírodní krásy a vyhledávám ticho a klid. Rozhodla jsem se, že letošního srpna spojím příjemné s užitečným a stanu se na jeden týden i já hudebním turistou. Mou cílovou destinací bude festival Banát v Rumunsku. Přiznám se, že když jsem dostala nabídku svézt se speciálním vlakem, vypraveným z pražského Smíchova a vezoucím festivalové fanoušky i některé vystupující interprety, neváhala jsem ani vteřinu. Nejde ani tak o festival samotný, dokážu si dokonce představit, že bych si odpustila vystoupení kapel, protože je přes letní sezonu uslyším nesčetněkrát i u nás. Ze všeho nejvíc mě láká okolí transylvánských Karpat, atmosféra, cestující ve vlaku, kapely, které v něm budou hrát a prát se s akcelerací, i nesmazatelné zážitky, jež si odtamtud přivezu. Komu nestačí si o mé cestě číst v zářijovém vydání Rock&Popu a chtěl by tuhle jízdu zažít, jistě je ještě možnost.

Speciální vlak vyjede letos už potřetí. Pořadatelé akce nabídnou tamní české komunitě kulturní zážitek. Nabídnou ho ale i několika stovkám Čechů, kteří o této komunitě dosud neměli ani páru.


Máme tu červen, a ačkoli počasí dalo o letní sezoně vědět až teď, máme už pár open airů za sebou. Česká republika je festivalovou velmocí, a tak nás velká várka festivalů stále ještě čeká. Další avizovaná finanční krize se zatím vznáší jen ve vzduchu, a tak se budou návštěvnické rekordy na hudebních akcích lámat i letos. Svůj malý festiválek nebo slavnost má bezmála každá ves, hasičský sbor, fotbalisté, pivovar, lihovar, hrad či zámek. Na síti festivalů pracují i interpreti samotní, neopomínejme Kryštof, Divokýho Billa nebo Tři sestry.

Hudebních možností pod širým nebem tak nabízí tato země stovky a návštěvníci je mohou přebírat vidlemi. Horší je pak situace pro pořadatele, kteří se musí mezi konkurencí udržet a nezkrachovat. Ti vedou pomyslnou bitvu hned na několik stran. To, zda promotér vyhrál svou válku, poznáme až příští rok. Své boje každý pořadatel svádí nejen s úřady, stále se měnící legislativou, OSA, Intergramem a dalšími poplatky, s počasím nebo konkurencí, ale i s interprety samotnými. Ti nejenže každým rokem stále rapidně zdražují, ale mění i své technické požadavky, jež chtě nechtě stojí další peníze. Jak podotkla kolegyně po návštěvě koncertu Leoše Mareše v O2 areně: „Leoš je důkaz, že lidi se chtějí hlavně bavit a umění jde stranou.“

Důkazem, že umění ustupuje show, není jen Leoš Mareš, ale i každé druhé vystoupení jakékoli kapely na velkých festivalech. Hudba samotná jde ruku v ruce s vizuálním provedením, a tak nejsou výjimkou přibývající pyrotechnické prvky, projekce, světelná show, kostýmy, nové backdropy, opony nebo střílející konfety do všech stran. Potud je vše v pořádku. Zřídka se však přihodí, že vizuální stránce ustoupí hudební projev samotný a interpret se stane otrokem svých vlastních výmyslů. Nejednou jsem byla během květnových koncertů svědkem toho, jak se pro mě energické a přirozené skupiny změnily na roboticky se pohybující kolos bez energie s předem načasovaným plánem, bez schopnosti improvizace, ve stresu, aby vše klaplo, jak má. Fanoušci mají přece na svých idolech nejraději to, když mají možnost se ujistit, že jsou to lidé jako my všichni. Proto o nich čtou v časopisech nebo si je ohmatávají při autogramiádách. Ukázat lidskost přímo z pódia je to nejjednodušší, co každý muzikant může pro fanouška udělat. Já sama si pamatuji na koncert kapely Guano Apes před desítkami let na pražské Brumlovce jen proto, že vypadla elektrika a skupina zahrála několik písní bez proudu, přesto s úsměvem a nadsázkou. Rázem to pro mě byla jedna z top kapel mého života, aniž bych je měla kdy slyšet znovu.

Do festivalové sezony 2019 tedy přejeme pořadatelům i fanouškům co nejvíce přirozených hudebních zážitků!

Rock&Pop 05/19

Národy sobě

Sedím na zahradě a piji kávu, zatímco v Paříži hoří gotická dominanta Notre-Dame. Hlavou se mi honí až nečekaně lítostivé pocity, jako by mi právě umírala babička. U Chrámu Matky Boží jsem byla třikrát, a tak nemohu tvrdit, že se s ním nějak zvlášť pojí mé vlastní vzpomínky. Přesto cítím, že právě on byl a naštěstí i zůstal nesmazatelnou stopou historie. Notre-Dame přežil morové epidemie, politické převraty i války, přesto ho pravděpodobně dokázal pokořit jeden nepozorný dělník, který měl pracovat na jeho opravě. Vždyť i o lidech se s nadsázkou říká, že jsou zdraví, dokud se nedostanou do péče lékařů. Pro katedrálu měla rekonvalescence fatální následek. S napětím očekávám, kdy se celé neštěstí svede na útok muslimské komunity ve snaze o další zářez k rozdělení lidstva. Ačkoli se na sociálních sítích objevují podobné náznaky, předčí jej skutečnost zcela opačná. Notre-Dame lidstvo spojuje. Především největší boháči společně s umělci, politiky a mnoha nadacemi ze všech koutů světa se skládají na obnovu a opravu katedrály. Gotická chlouba tak ještě neřekla své poslední slovo a její společenská role hraje druhé dějství.


Vážení čtenáři a příznivci našeho časopisu,

Rock&Pop fest již není naše narozeninová oslava!
Vzhledem k tomu, že se nám množí dotazy ohledně připravovaného festivalu pod názvem Rock&Pop fest a především jeho programu, rozhodli jsme se vás uvést do situace. Po dva roky bylo město Nymburk a festival Rock&Pop fest místem oslav narozenin našeho časopisu, umožnila nám to pořádající agentura Alfedus. Hudební line-up festivalu, do kterého jsme mohli zasahovat, korespondoval s obsahem časopisu Rock&Pop a jeho složením jsme se snažili přiblížit vašemu vkusu. Na festivalu samotném se pak setkávali redaktoři se svými čtenáři a za doprovodu skvělé muziky důstojně oslavili další rok existence Rock&Popu.

Bohužel letošní ročník festivalu Rock&Pop fest agentura Alfedus nepořádá a předala svoji pořadatelskou taktovku agentuře Bonaccione. Nikdo z redakce ani z vedení časopisu Rock&Pop se nepodílí na programu nebo na produkci akce. Nejedná se tak o naši další narozeninovou oslavu! Vzhledem k dlouhým administrativním přepisům, reklamním účelům a hladkému průběhu předání nese tato událost ještě stejný název, tedy Rock&Pop fest. Pokud se tuto akci pokusí nová pořádající agentura zopakovat i příští rok, bude muset název festivalu změnit.

iRock&Pop