Rock&Pop 05/19

Národy sobě

Sedím na zahradě a piji kávu, zatímco v Paříži hoří gotická dominanta Notre-Dame. Hlavou se mi honí až nečekaně lítostivé pocity, jako by mi právě umírala babička. U Chrámu Matky Boží jsem byla třikrát, a tak nemohu tvrdit, že se s ním nějak zvlášť pojí mé vlastní vzpomínky. Přesto cítím, že právě on byl a naštěstí i zůstal nesmazatelnou stopou historie. Notre-Dame přežil morové epidemie, politické převraty i války, přesto ho pravděpodobně dokázal pokořit jeden nepozorný dělník, který měl pracovat na jeho opravě. Vždyť i o lidech se s nadsázkou říká, že jsou zdraví, dokud se nedostanou do péče lékařů. Pro katedrálu měla rekonvalescence fatální následek. S napětím očekávám, kdy se celé neštěstí svede na útok muslimské komunity ve snaze o další zářez k rozdělení lidstva. Ačkoli se na sociálních sítích objevují podobné náznaky, předčí jej skutečnost zcela opačná. Notre-Dame lidstvo spojuje. Především největší boháči společně s umělci, politiky a mnoha nadacemi ze všech koutů světa se skládají na obnovu a opravu katedrály. Gotická chlouba tak ještě neřekla své poslední slovo a její společenská role hraje druhé dějství.


Vážení čtenáři a příznivci našeho časopisu,

Rock&Pop fest již není naše narozeninová oslava!
Vzhledem k tomu, že se nám množí dotazy ohledně připravovaného festivalu pod názvem Rock&Pop fest a především jeho programu, rozhodli jsme se vás uvést do situace. Po dva roky bylo město Nymburk a festival Rock&Pop fest místem oslav narozenin našeho časopisu, umožnila nám to pořádající agentura Alfedus. Hudební line-up festivalu, do kterého jsme mohli zasahovat, korespondoval s obsahem časopisu Rock&Pop a jeho složením jsme se snažili přiblížit vašemu vkusu. Na festivalu samotném se pak setkávali redaktoři se svými čtenáři a za doprovodu skvělé muziky důstojně oslavili další rok existence Rock&Popu.

Bohužel letošní ročník festivalu Rock&Pop fest agentura Alfedus nepořádá a předala svoji pořadatelskou taktovku agentuře Bonaccione. Nikdo z redakce ani z vedení časopisu Rock&Pop se nepodílí na programu nebo na produkci akce. Nejedná se tak o naši další narozeninovou oslavu! Vzhledem k dlouhým administrativním přepisům, reklamním účelům a hladkému průběhu předání nese tato událost ještě stejný název, tedy Rock&Pop fest. Pokud se tuto akci pokusí nová pořádající agentura zopakovat i příští rok, bude muset název festivalu změnit.

Rock&Pop 04/19

V březnu jsem měla to štěstí, že jsem se podívala do Londýna a trefila se přímo do oslav St. Patrick’s Day. Svátek svatého Patrika, patrona Irska, připadá na 17. března, kdy údajně Patrik zemřel. Jednalo se o křesťanského duchovního, který v pátém století přinesl do Irska křesťanství. Svatou Trojici demonstroval občanům na zeleném trojlístku, a tak se s oslavami nese znázornění trojlístku a zelená barva. Svátek se neslaví pouze v Irsku, ale už také ve Velké Británii, Austrálii nebo na Novém Zélandu. Postupně se k oslavám přidává i zbytek Evropy, neboť když je možnost cokoli slavit, meze se nekladou.

Upřímně řečeno mě Londýn zahalený v zelené, plný irských vlajek a pochodujících skřítků překvapil. Měla jsem za to, že vztahy Anglie a Irska nejsou historicky úplně červánkové a cokoli připomínající autonomii Irska se v konzervativní a rozpínající se Anglii nesetká s oblibou. Pletla jsem se. St. Patrick’s Day se stal skvělou příležitostí vyhodit si z kopýtka pro velkou spoustu Londýňanů, kterým se v rámci blízkého nedomyšleného brexitu nedostává moc úsměvů na tváři. Ať už se jedná o centrální průvod, táhnoucí se několik hodin centrem města, nebo přilehlé festiválky, koncerty a hospody s frontami na irské pivo, jde o skvělou a neopakovatelnou atmosféru.

Těším se, až tento svátek ve velké míře dorazí i k nám a vrcholem vítání jara v době Velikonoc nebude jen obarvené pivo na zeleno. Irská hudba i tanec člověku dobijí energii, a tu po dlouhé zimě potřebujeme všichni. Navíc zelená barva uklidňuje. Proč po Valentýnu, Santa Klausovi a Halloweenu nepřevzít konečně něco, co baví všechny a nic to nestojí. Cílem je se jen bavit.


Je první jarní den, sluneční paprsky už konečně mají sílu a louka za oknem je plná pejskařů. Po čtrnácti dnech deště a vichru je malá změna počasí balzámem na duši. Vichřice zacloumala se zimou a kromě suchých větví, hromady listí a několika nemocných stromů s sebou symbolicky vzala i několik lidských životů.
Zametla řádně nejen před mým prahem, ale i prahem mých blízkých. A i když by se mohlo zdát, že by mělo nastat období smutku, příroda si to přeje jinak. Ta má jasno, vyčistila zemi od nemocného a slabého, začíná jaro a znovuzrození, kéž by tohle období trvalo věčně. I v muzikálu Hair, který letos oslaví čtyřicet let, se zpívá ve stejnojmenné písni: „Kéž slunce svítí nám…“

Čas i osud jsou ale nekompromisní, o tom už ví i Keith Flint z The Prodigy nebo muzikálový herec Robert Hlavatý. Sluneční paprsky jednou poleví a přijde zase vichřice. Než se tak stane, hltejme a užívejme každý z nich ve vzpomínce na ty, kteří nám je posílají.

Rock&Pop 03/19

Muz(z)ikanti?

Hned dvakrát jsem zhlédla film Muzzikanti z dílny režiséra Dušana Rapoše, jehož prvním i posledním alespoň trochu úspěšným snímkem byla Fontána pre Zuzanu, na který se pokusil navázat hned dvěma dalšími díly. Poprvé jsem se na něj dívala večer v prostorách vinného sklípku při degustaci skvělých bílých vín. Dala jsem si tedy reprízu hned druhý den odpoledne, abych se ujistila, že se tohle veledílo skutečně dostalo do televize. Bohužel se kvalita filmu nezměnila ani napodruhé, i hodnocení z ČSFD – brakových pětatřicet procent – je značně přehnané.

Petr Šiška, člen coverové kapely Legendy se vrací, ale také moderátor cirkusů, kabaretů nebo TV Šlágr, si splnil sen a napsal si scénář na tělo. Ačkoli se nejedná o roli hlavní a v podstatě ji film mohl klidně postrádat, drsný vyhazovač nechyběl u žádné zásadní scény. Šiška se ujal nejen role drsňáka, vtipálka a moudrého rádce, ale dokonce ho můžeme spatřit v roli trpícího romantika, plačícího v upnutém triku v kapkách deště, což považuji za vrchol celého snímku. Podobně zbytečných postav prošla filmem spousta, od Koháka z neznámého důvodu visícího na stromě až po Leoše Mareše a Patrika Hezuckého v rolích policistů.
Šiška však neplnil sny jen sobě, ve filmu jsou obsazeni i jeho blízcí přátelé. Například role starosty se zhostil Lešek Wronka, majitel Bontonlandu a bývalý manažer Ewy Farné. Děj filmu se motá kolem Izziho, který s Petrem Šiškou účinkuje v Legendách a dlouho spolupořádal festival Noc plná hvězd v Třinci. Dalších muzikantských rolí se tak pochopitelně ujala kompletní kapela Doga, jíž měl film pravděpodobně udělat reklamu, kterou ale přece nepotřebuje.

Sen se splnil i samotnému režisérovi Dušanu Rapošovi, jenž si snad už naposledy užil spojení Pavla Kříže a Evy Vejmělkové, která hrála, mimochodem, opět naprosto zbytečnou postavu. Že se v rolích muzikantů objevili další neherci Pavel Callta, Albert Černý nebo celý band Marcela Woodmana, asi dokážu pochopit. Jak a proč na to kývli Jarek Nohavica, Pavel Kříž a Martin Dejdar, opravdu nechápu. Ráda bych dodala něco k samotnému ději, ale nesmyslné a nelogické vkládání různých scén a postav, doprovázených komiksovým ztvárněním, mi v tom udělalo takový guláš, že opravdu netuším, zda měl příběh nějakou opravdu smysluplnou zápletku. Filmové hudby se ujal sám Lešek Wronka, ale ani soundtrack není něco, co bych chtěla slyšet znovu. Tenhle snímek dostal zabrat už od mnoha kritiků v době svého vzniku, o to více mi vyrazil dech fakt, že v tichosti nezmizel z povrchu zemského.

Jaký film z muzikantského prostředí vás ohromil v tom dobrém, ale i špatném slova smyslu? Své odpovědi pište na martina@rockandpop.cz.


Dycky Most!

Nešlo si nevšimnout nové mánie, kterou vyvolal seriál České televize Most!. Sarkastický humor a nadsázka provází příběhy absurdně propojených postav Dáši, předělaného Pavla, a Luďana, typického sociála, včetně jemu podobných kamarádů. Veřejně a vtipnou formou zachycená romská problematika, jejíž je město Most symbolickou metropolí, zaujala celou republiku. Je to dobře a podle některých slov udělala Česká televize pro národ větší krok k menšinové toleranci než kdejaké protirasistické hnutí. Přiznám se, že seriál sama sleduji, a ačkoli nijak nezměnil, nebo neovlivnil, moje smýšlení, neboť na něj koukám jako na oddychovou, sarkastickou a vtipně absurdní komedii, jsem schopna tyto zásluhy seriálu Most! přiznat.

Čemu už rozumím méně, je fanouškovská vlna, již seriál vyvolal. Od sociálních sítí až po lidi na ulici vnímám, jak tím lidstvo žije. Počínaje Vařením s Dášou a konče pozdravy pěstí s výkřikem „Dycky Most!“. Stalo se mi, že jsem byla podobného výkřiku svědkem u dvou Brňáků, kteří seděli vedle mě u stolu v restauraci. Pěstí se pozdravili s výkřikem po každé druhé větě a musím přiznat, že buran z Brna, hrající si na cikána z Mostu, mi přišel velmi úsměvný. Podělila jsem se o tento komický zážitek se svými přáteli na Facebooku a mohu vám říci jedno: Ačkoli se můj příspěvek netýkal kvalit seriálu, ale dvou vykřikujících Moraváků, snesla se smršť reakcí od fanoušků seriálu Most!, kteří můj text nepochopili. Do obhajoby svého oblíbeného snímku dali všechno – jen ne toleranci. Tak kde se stala chyba?

Rock&Pop 02/19

Karma

Měla jsem v lednu to potěšení zúčastnit se dvou koncertů v Jižní Americe. Zatímco silvestrovskou noc jsem trávila v malém klubu v chilské části Patagonie s tamní dívčí bezejmennou kapelou a rodinami jejích členek, 10. ledna jsem se účastnila velkého festivalu v argentinském Buenos Aires u Centrálního kulturního centra Recoleta, kde se nachází i pobočka Hard Rock Cafe. Nevím, zda to bylo uvolněnou atmosférou klubu, skvělou náladou Chilanů, nebo jenom pozlátkem silvestrovské noci, ale holky byly famózní. S největší pravděpodobností hrály covery místních hitů, ale svou energií mě dokázaly nadchnout po první písničce.

Shodou okolností i je jsem v lednu potkala v Buenos Aires. Bohužel na festivalu v parku před kulturním centrem nevystupovaly. Argentinská smetánka si potrpí především na taneční hudbu, takže na čtyřech pódiích se rozléhalo dunění DJs, díky nimž jsem zjistila, že reggae jde smíchat opravdu úplně se vším. Já jsem se šla původně podívat na jazzovou kapelu ¡Oído Obsoleto trae su Jazz, což by mělo být něco jako Banjo Band Ivana Mládka bez Ivana Mládka, ale jelikož se koncert konal v sále Hard Rock Cafe, zvolila jsem si pódium v parku, neboť na trávě s tisíci fanoušky to byla přece jen zajímavější zkušenost. Co mě čeká, jsem netušila, ale vzhledem k tomu, že občas kolem mě proletělo hejno lidí v kostýmech vran, doufala jsem, že konečně nějaký pořádný nářez.

V deset večer, po velmi dlouhém čekání, kdy podle internetových stránek měla celá akce vlastně končit, nastoupil na pódium místní Don Juan, přesněji Juan Ingaramo. Po odvzdychání dvou, ještě z playbacku zahraných písniček, kdy celý dav vzdychal s ním, jsem si vzala taxíka a odebrala se pryč. Překvapivě jsem se při úprku setkala s pohrdavými pohledy návštěvníků akce, dokonce jsem dostala pěkně barvitě a španělsky (takže jsem rozuměla zhruba desetinu) vynadáno i od taxikáře. Urazila jsem tak nejen argentinskou národní hrdost, které jsou obyvatelé Buenos Aires plní, ale navíc si taxikář nemohl poslechnout celé vystoupení svých star. Možná proto mě pak protáhl oklikami téměř celým městem a pouštěl mi CD, hádejte s kým… Karma je ale mocná čarodějka a policejní hlídka, kterých je v Buenos Aires snad více než obyvatel samotných, mu zatnula tipec, neboť se evidentně vozil bez platné licence. Ani mi nevadí, že jsem musela zbytek dojít pěšky, mám totiž nahrané video ze silvestrovského vystoupení a holky mi tak pěkně hrály na cestu.


Není to tak dlouho, co jsem si pouštěla video, ve kterém prognostik vysvětloval, proč Rada pro televizní a rozhlasové vysílání váhá s odebráním licence na televizní vysílání Jaromíru Soukupovi. Bohužel si už nepamatuji jeho jméno a video nejsem schopna dohledat. Pouštěla jsem ho svým přátelům a ti se smáli absurditě toho sdělení tak, že jsem se styděla, že tomu sama věřím. Obsahem videa byl v podstatě rozbor pořadů na TV Barrandov, jejich hlavní sdělení a především do očí bijící neobjektivnost.

Hlavním tématem byl pořad Moje zprávy, které formátu zpráv v žádném případě neodpovídají. Vzhledem k tomu, že každá televize musí mít pořad, jenž funguje jako zpravodajská relace, už to je důvodem celou super TV Soukup zrušit. To, že televize permanentně prodělává a ani stopadesátý pořad Jaromíra Soukupa ji nezachrání, je věc další. Důvodem, proč TV Barrandov ještě existuje, je domněnka, že o její zrušení usiluje sám Jaromír Soukup. Vysílání ho stojí spousty peněz, jeho pořady mu žerou hodně času, a co si budeme povídat, za těch pár let vybudoval kult vlastní osobnosti, ať už v dobrém, nebo špatném slova smyslu. Reklamu na svou osobu tak odvedl dokonale, ukázal své politické postoje a zaháčkoval se u některých politických představitelů, jimž veřejně lezl do zadku. Proč tedy neukončit vysílání ve výsledku tohoto mučedníka Radou pro televizní a rozhlasové vysílání, proti které přece tak usilovně bojoval? Do vstupu do politiky by mu už nic nebránilo, takovou kampaň si nezaplatil ani Horáček.

Vtip to byl do té doby, než se tak opravdu stalo. Netrvalo ani čtrnáct dní a vzniklo politické hnutí List Jaromíra Soukupa. Dokonce je údajně na jeho jméno registrovaná doména www.soukupnahrad.cz. TV Barrandov tak pravděpodobně brzy přijde o svou hlavní celebritu, ale my ostatní zdaleka ještě ne. V koutku duše doufám, že to celé je sehraná scénka Kazmy, který po svém výletě po Asii někde vyskočí z dortu a začne se smát. Budu tentokrát první, kdo mu zatleská.

Rock&Pop 01/19

V době, kdy vychází lednové číslo, už budu na nejjižnějším cípu Ameriky pozorovat velryby a tučňáky. Tedy doufám… Předtím mě čekají desítky hodin v letadle, z čehož mám noční můry už od koupě letenek. V podstatě mě děsí celý tento výlet, strach z létání je jen jedna z věcí, kterou musím překonat, abych tuhle dovolenou přežila. Záměrně neříkám užila, protože různých fobií mám opravdu mnoho na to, abych se mohla tvářit jako dobrodruh.

Pro odjezd na konec světa jsem se rozhodla před půl rokem, v době menší osobní krize. Zatnula jsem zuby, nakoupila letenky a těšila se na dobrodružství za účelem vymazání paměti. Čas všechno vyřešil za mě, krize už mě nesužuje a lobotomii snad také nepotřebuji. O to víc si uvědomuji, co jsem si na sebe ušila. Mým novoročním předsevzetím tudíž je už takové unáhlené kraviny nedělat. Jiné předsevzetí nemám, nikdy se mi je stejně nepodařilo dodržet a předpokládám, že to máte stejně i vy. Zřejmě se tedy ani impulsivního jednání do budoucna nevyvaruji a čeká mě ještě pěkná dávka prekérních situací, které sama sobě připravím. A možná je to dobře, člověk se s každou překonanou překážkou stává silnějším a zkušenějším. Navíc nebýt některých zkratkovitých a rychlých rozhodnutí žiji úplně jiný život, a to vlastně nechci.

V lednovém vydání Rock&Pop máme dvě takové impulsivní dámy – Zaz a Pink. Dvě na první pohled odlišné bytosti z dvou různých kontinentů spojuje jen to, že jejich životy jsou jako neřízená střela, přesto mířící pevně na cíl. Koneckonců i ony se z každé své depky potřebují vypsat. Na rozdíl ode mě umí však obě velmi dobře zpívat a berou za své životní příběhy velmi slušné honoráře.

Do nového roku vám tedy přeji co nejméně faulů, a když už se vám takový povede, nechť vás nasměruje správnou cestou a stane se příběhem se šťastným koncem.

PF 2019 za celou redakci Rock&Pop!


Právě jsem dostala rozhořčený e-mail od našeho bývalého redaktora, který mě dosud vesměs podporoval a chválil. Jeho zdravou naštvanost způsobila Hana Zagorová na titulní straně, aneb podle jeho slov Jakešova holka, signatářka anticharty a kolaborantka diktatury a komunismu. Bohužel mu asi uniklo, že Zagorová především vydala kritiky opěvované album, a to je to, oč v časopisu Rock&Pop jde… o hudbu. Ačkoli já sama si při každé možné příležitosti rýpnu do současné politické scény, své názory a postoje striktně ohraničuju úvodníkem, osobním prostorem. Redaktorům Rock&Popu selektovat hudebníky podle jakýchkoli kritérií nepřísluší. Rock&Pop je o současných i historických faktech, bez ohledu na to, zda se nám muzikant líbí, nebo ne. Jediným měřítkem je pro nás to, zda něco dokázal na hudební scéně. Máme totiž tu obrovskou výhodu, že nás dosud nevlastní žádný politik ani žádná politická strana, a tak se můžeme věnovat tomu, co je nám vlastní.

Pokud bychom se tvářili, že Hana Zagorová neexistuje, mohli bychom tak zapomenout na spousty a spousty dalších pro někoho kontroverzních a nevhodných muzikantů. Jarek Nohavica, o kterém jsme také uvažovali s titulní stranou, by si se svým udavačstvím ani neškrtl, a co teprve Daniel Landa se svou rasistickou minulostí nebo Aleš Brichta a další (zdaleka nejen Ortel) se svým současným „nacionálním“ cítěním. Jako matka bych pak mohla namítnout, že vůbec tím nejhorším příkladem jsou rockové hvězdy, jež celý život fetují, chlastají a ještě jsou slavní a mají hodně peněz. Jak mám svému dítěti vysvětlit, že drogy jsou špatné, když dám vzápětí na titulku Micka Jaggera, který má v pětasedmdesáti víc energie než průměrný chlap v padesáti, a ještě k tomu přidáme titulek, jakej je to fakt hustej týpek?

Tedy, nezapomínejme na to, že tohle je čistě hudební časopis a BEZ CENZURY. Nepraktikujme sami to, proti čemu bojujeme!

iRock&Pop