Karvinští Memoary vydávají klip

Karvinská kapela Memoary existuje sedm let a za dobu své existence došla ke stylu, kterému se sice věnuje mnoho kapel, ale každá jej vždy okoření něčím, co tu ještě nebylo. K videoklipu, který vychází právě dnes, kapela přizvala mnoho přátel a známých, co vytvořili vtipnou snůšku záběrů s letní tematikou. A ačkoliv už léto končí, z tohoto videa na vás zaručeně dýchne něco, co všichni moc dobře známe. Memoary prozradili některé okolnosti okolo vzniku písně i klipu a např. také to, kde nápad vznikl nebo kdo může za celou produkci.

 IMG_2973

Jak vznikla písnička Pán večírků?

Nápad na písničku vznikl až poté, co jsme si vybrali nahrávací stuido Taurus Evžena Hofmanna. Chtěli jsme přinést svěží a jednoduchou hudbu a ověnčit ji pokud možno vtipným textem. Nahrávali jsme uprostřed letních prázdnin, a protože jsme si letos všichni odpustili dovolenou u moře, zavzpomínali jsme na takové ty tradiční výjevy (nejen) českých turistů v zahraničí alespoň v textu písně. Zvolili jsme tedy prázdninové téma, ve kterém se dá textově trochu vyřádit.

Jak probíhala spolupráce s Evženem Hofmannem a studiem Taurus?

Přáli jsme si udržet song ve veselém duchu a zdůraznit, že jím chceme pobavit nejen sebe, ale také posluchače. Nechtěli jsme vytvořit něco, co se bere sakra vážně. Myslíme, že vážných situací máme všichni v bežném životě až nad hlavu. Právě v tom nám nesmírně pomohl Evžen, který okamžitě rozpoznal, jaký kabát bude písnička potřebovat, aby se u jejího poslechu mohli lidé usmívat a třeba si i zatančit. Nám se jeho zpracování líbilo, doposud jsme hráli spíše rockovější věci, takže nás nový popový sound překvapil, ale rozhodli jsme se, že se plně vložíme do Evženových producentských ručiček.

19961384_1482975911745444_413008326209673770_n

Jak vznikal klip?

Věděli jsme, že klip zřejmě nebude možné natočit přímo u moře. Zvolili jsme tedy domácí variantu. Jako moře nám posloužila vodní plocha zvaná Karvinské moře, kam se v létě sjíždějí koupat horníci z okolních šachet. Právě jejich udržovanou minipláž jsme použili pro natáčení. Hlavního hrdinu jsme nemuseli dlouho přemlouvat. Petr Janko alias Pitris, majitel karvinského hudebního klubu Hard Cafe je rocker tělem i duší, ale má rád legraci. Ten nám posloužil jako tradiční rušivý element, který se přijde opalovat na pláž a to tak, že o něm hned musí vědět úplně všichni. Petr si ze sebe uměl udělat legraci a na place prokázal přirozený herecký talent, takže jsme moc rádi, že ho v klipu máme.  Nemalý dík ale patří našim kamarádům, kteří nás nenechali ve štychu a přišli si do klipu zahrát plážové turisty. Bez nich bychom byli ztraceni. Malá omluva patří čivavě Morisovi, který kvůli našemu videu nerad musel na chvíli do vody. Ke spolupráci jsme přizvali také Michala Nováka, z Michal Novak Photography, který má za sebou třeba natáčení klipu pro partu Ptakustik. Také on se nechal strhnout pro legraci a přispěl mnoha dobrými nápady. Myslíme, že na výsledku je to znát.

Kdy klip vyjde?

Video z našeho plážového mejdanu vyjde 11. Září a bude ke shlédnutí na youtube a také na našem facebooku.

Rock&Pop 09/17

Po smrti Chestera Benningtona zeje v srdcích mnoha fanoušků jeho nezapomenutelného hlasu velká díra. Málokdo přesto věří v definitivní konec kapely (tomuto tématu se věnuje Jan Martinek ve svém článku), nicméně už teď se o možnou pozici po Linkin Park vede urputný boj. Velké ambice na zaplnění pomyslné díry v nu-metalu mají Hollywood Undead, ještě donedávna maskovaná pětice rockerů z L.A. Kapela se k nám chystá v únoru, a to už poněkolikáté. Do Prahy přiveze nové album Five, od kterého si veřejnost hodně slibuje. Nejenže se ve videoklipu k singlu California Dreaming odmaskovala a ukázalo se, že jde o celkem pohledné chlápky, ale především se stylově přiblížila oblíbeným Linkin Park. Jestli její show zklame návštěvníky stejně jako koncert ve Foru Karlín v roce 2016, kdy si prokazatelně pomáhala playbackem, to se necháme překvapit. Nicméně z toho samého byla podezřívána i skupina Linkin Park při letošním vystoupení na festivalu Aerodrome. Ráda bych řekla „Král je mrtev, ať žije král“, ale Hollywood Undead čeká ještě mnoho bitev a Linkin Park třeba neřekli poslední slovo.


Jak to o prázdninách bývá, i u nás se jednoho dne sešly tři generace najednou. Babičky se chtěly potěšit s vnoučaty, vštípit jim do začátku školního roku alespoň trochu snahy a rozmazlit tam, kde to zanedbali rodiče. Děti to u prarodičů baví, protože je to místo, kde musejí poslouchat i jejich rodiče, a nic z toho, co se učí doma, tam neplatí. Pravděpodobně si také každý u svých prarodičů projde zahřívacím kolečkem stížností typu: „To je dneska mládež…“, „To vás neučili?“ nebo „Za nás to bývalo tak a tak…“ Právě když jsme byly s mou maminkou a dcerou uprostřed podobné debaty a já nastupovala úsporný režim poslechu, zarazilo mě probírané téma. „Lidé byli dříve šťastnější a pořád si zpívali. Při chůzi, při práci, doma i venku. Zpívali společně i sami. Ne proto, že by museli, ale prostě proto, že chtěli,“ podotkla má máma. „Kdy jsi slyšela naposledy jen tak si někoho zpívat?“ vytrhla mě ze zamyšlení otázkou, na kterou jsem jí nedokázala odpovědět.

Rázem jsme začaly vzpomínat, jak jsme zpívali v hudebních výchovách, na školách v přírodě, výletech i táborácích. Vzpomněla jsem si na texty od Dajány až po Bednu od whisky, i lidovek jsme daly do kupy požehnaně. Má jedenáctiletá dcera, až na pár výjimek, které jsme ji učili doma, z toho ale neslyšela nikdy nic. Ačkoli pravidelně navštěvuje letní tábory a ve škole hudební výchovu, z lidovek a táborákovek zná pramálo. V dnešní době se u táboráku zpívají písně od Xindla X, Mandrage nebo Wohnoutu, lidovky ve školách zastupují Chinaski a při troše štěstí Jaroslav Uhlíř. Když už chce kluk ohromit holku tím, jak umí hrát na kytaru, spustí Metalliku, a ne Zelené pláně.

Společnost formuje rádiové konzumenty a nové rekruty servíruje přímo škola samotná. Budujeme si novou, na rádiové vlně úzce vyprofilovanou generaci, ačkoli si namlouváme, jaký rozhled, přehled a možnosti svým ratolestem poskytujeme. Mediální svět nás vede za ruku a táhne tam, kam potřebuje. A my chytneme své děti a vedeme je tamtéž.

Stejně jako už neuslyšíte jen tak z radosti si na ulici někoho zpívat, pravděpodobně si už u táboráku nezahrajete Dajánu, aniž by na vás děti nekoukaly jako na ufo. Doba je opravdu jiná. Jak šílený svět musí připadat seniorům, když jen jedna generace stačí k tomu, aby si člověk občas připadal jako na jiné planetě.

Rock&Pop 08/17

Velkou radost mi udělalo spojení mých oblíbených punkových, dnes už si troufám říci i legend Tima Armstronga z Rancid a Billieho Joea Armstronga z Green Day. Nový projekt The Armstrongs by měl být směsicí toho nejlepšího, co Tim a Billie Joe nabízejí. Jako když do mátové limonády přilijete rum, zasypete cukrem v podobě Billieho syna Joyeho a přihodíte led (Timův synovec Rey). Spojení vzniklo zatím k charitativním účelům, ale vůbec by nebylo na škodu, kdyby chvíli vydrželo. Punkové vody by se rozčeřily a skomírající heslo „Punk’s not dead“ by zase bylo aktuální.

Po vzoru „Zpívá celá rodina“ vzniká řada kapel. Vzpomeňme na velký comeback The Kelly Family, slavné Bee Gees, The Coors, Hanson, No Name, Light & Love nebo bratry Ebeny. Nevybavuji si ale, že by se na naší hudební scéně spojili interpreti pouze stejného příjmení bez příbuzenského vztahu, a tak mě napadají akorát Dalibor Janda s Petrem Jandou a jejich dcerami. Nicméně to by z dobrého mojita vznikla nejspíš nechutná mléčná polévka.  Kdo ví…


Kdo nezmokl, nebyl nejspíš ještě na žádném festivalu. Ačkoli normálně se o počasí nebavím a tohle téma mám schované pro okamžiky setkání s lidmi, se kterými si nemám co říci, dnes se o něm zmínit musím. Letošní léto totiž normální rozhodně není. Vendula Jelínková pro vás zpracovala největší vychytávky tuzemských festivalů. Pořadatelé se předhánějí v doprovodných programech, službách a v různých zlepšovácích či novinkách (i když se některé ukážou jako zbytečné nebo nefunkční), zkrátka v tom, jak návštěvníka zaujmout a udržet i pro další ročníky.

Co ale ještě žádný organizátor zařídit nedokáže, je počasí. A to si letošní léto vybralo právě na to, aby všem dokázalo svou nadvládu a zdůraznilo bezmoc všech těch dramaturgů, promotérů i produkčních. Od května tohoto roku neproběhl jediný víkend, kdy by se u nás nebo na Slovensku nějaký z open airů nepotýkal s rozmary počasí. Lehce bych spočítala akce, kde vás to letos alespoň trochu nezaplavilo, nevyplavilo, neofouklo nebo dokonce neodfouklo.

Většina pořadatelů už s podobnou situací počítá, a tak následky větru i deště nejsou nijak tragické, nicméně na návštěvnosti akce se to samozřejmě projeví. Fanoušci však nejsou žádná „vořezávátka“ a holínky jsou pro velkou část z nich důležitou součástí festivalové výbavy. A když ani to ne, pak s tím počítají obchodníci. Ti s prvním mrakem otevírají kamiony plné pláštěnek a gumáků, což se letos ukázalo jako lepší produkt než klasická festivalová klobása.

Z pomyslného boje tedy nakonec nevyjde vítězně ten, kdo bude mít nejkrásnější toiky, snídaně zdarma, čistý festival nebo třeba bazén, ale ten, kdo si první dokáže objednat počasí. Měla bych tip na pořadatele, kteří se o to minimálně pokusí. A tak se těším na příští rok. Do té doby budu chodit na festival raději v holínkách.

Rock for People – třetí den (II.)

Odpoledne posledního dne Rock for People si pro návštěvníky schovalo hned několik velice příjemných překvapení. Tím prvním byli hned Foster the People, kteří hráli při zapadajícím slunci na Rock for People stage. Jako headline odpoledního programu, se dalo očekávat, že Mark Foster a jeho kapela odehrají dobrý set. Ale byla to možná kombinace podvečerního slotu v programu s povznesenou atmosférou posledního dne rozpáleného odpoledním sluncem, která vdechla jejich vystoupení tu trochu šmrncu navíc. Co do činění s tím pravděpodobně bude mít fakt, že se před založením Foster the People Mark Foster živil jako skladatel reklamních jinglů, proto ví, čím hudebně upoutat. jejich set byl skvělý, bez jediného hluchého místa, postupně gradující až k třešničce jejich setu, Pumped Up Kicks, kvůli které pravděpodobně přišel každý, kdo v ten moment stál pod podiem.

Na stejném podiu o něco později vystupovali Evanesence. Avšak ve stejný moment jako Evanesence hrál vedle v Motorola hangáru Thurston Moore. Ten si od Foster the People uzurpoval titul nepříjemnějšího hudebního překvapení královéhradeckého festivalu. Thurston Moore band, neboli půl Sonic Youth byli postaveni do nevýhodné pozice, když doslova vedle hráli Evanesence. Avšak těch několik lidí v hangáru jevilo veškeré známky naprosté spokojenosti se svou volbou. Ne nadarmo Thurston Moore pravidelně figuruje v žebříčcích nejlepších světových kytaristů. Ze všech kapel co ze Sonic Youth vznikli je jim Thurston Moore nejblíže. Proč objevovat něco, co už dávno objevili, navíc když je jeho zvuk univerzálně rozpoznatelný. Z hangáru doslova sálal duch devadesátých let, post punku a vrcholu experimentální hudby, která inspirovala další generace a její plakát povinně visí v pokojíčku každého hipstera.

Byl-li Thurston Moore oddychem od převážně metalového programu celého festivalu, pak Bloody Beetroots Live byli přesným opakem. jejich živý blend hardcoru, punku a nesmlouvavé elektroniky (se špetkou klasického klavíru) je srovnatelný třeba i s Prodigy. Je proto možná škoda, že  jejich vystoupení nepřihlížel hustší dav. Asi ani nebudu pořadatelům vyčítat vypočítavost zaplnění posledního programového slotu festivalu právě Bloody Beetroots, protože ti jsou na tuto pozici dramaturgickou trefou do černého. Na jeden moment se na festivalu vše zastavilo, dokonce i šramot v produkci a backstagi a všichni svorně přihlíželi na konec dalšího vydařeného ročníku festivalu Rock for People. Ačkoliv lidí v areálu nebylo moc vidět, a i na headlinery měl každý dost místa pro pohyb, je-li to vlastní rozlohou areálu, nebo prostou skutečností, že letos moc lidí Rock for People nenavštívilo ukážou až oficiální čísla.

Přesto každý kdo na festivalu byl mi dá za pravdu, že Rock for People má svou pozici festivalové stálice zaslouženě. Ti nejnadšenější si mohli rovnou koupit tickety za nejnižší cenu na příští ročník, který proběhne 4.-6. července 2018 v královéhradeckém festivalparku.

Rock for People – třetí den

Po nočních přeháňkách do návštěvníků festivalu od raného čtvrtečního dopoledne pražilo slunce. Nebe bylo celé dopoledne bez jediného mráčku a počasí dnes festivalu vyloženě přálo. Návštěvníci hledali útočiště před intenzivním sluncem kde se dalo. Svlažit se mohli třeba v bazénu, který na okraji areálu postavila Hanácká vodka a nebo v hangáru u filmu hned vedle, v Prima Cool hangáru. Případně mohli nakoupit oděv od oblíbené kapely ve stánku s merchem, a nebo nový kousek do šatníku třeba v kamionu WooX. A kdo chtěl vidět festival jako na dlani, se mohl proletět nad runwayí v balonu.

Mezitím dopoledne Jack Daniels stage představila návštěvníkům brněnskou kapelu We On The Moon, která do Hradce přijela se svým posledním albem Home a kufrem plným tatranek, které slíbili těm, kdo vydrží tleskat celou skladbu.

Na KB stage se odpoledne prostřídali Debbi a Lenny, z nichž první jmenovaná odehrála svůj set pro relativně řídké a neaktivní osazenstvo. Únava třetího dne již byla znát na většině návštěvníků. A tropické počasí tuto únavu jen umocnilo. Nijak tomu nepomohla ani skutečnost, že Carling garden zavřela své brány okolo šesté s tím, že jim prostě došel cider.

Na Rock for People stage se dalo schovat do stínu, dav pod podiem byl proto o něco větší a aktivnější než na KB stage. Odpoledne stage patřila dvěma hardcore metalovým formacím Eskimo Callboy a Three Days Grace. Na oboou koncertech bylo pro každého dost místa. Těžko soudit, zda z toho lze vinit slunce či únavu. Three Days Grace své eso v rukávu v podobě notoricky známé skladby Animal I Have Become vytáhli hned jako druhou skladbu v setlistu. Přesto se jejich návrat do České republiky setkal se vřelým přijetím. Tolik vyhledávanou úlevu od slunce skrývaly hangáry, které odpoledne tvořili oázy odpočinku, bez ohledu na program, který se v nich konal.

Večer se mohou diváci těšit na Foster the People, a nebo skvělou tečku za festivalem v podobě The Bloody Beetroots, kteří se na podia vracejí se živou kapelou.

iRock&Pop