Rock&Pop 05/17

RAP-titulka-05-2017-madonnaNepřesvědčovat – ukázat, to je marketingová strategie v zahranič.

Média, a to nejen ta hudební, jsou denně zahlcována spoustou informací z různých marketingových nebo PR oddělení a agentur v podobě tiskových zpráv. I k nám denně přijde desítka těch „nejexkluzivnějších“ informací o tom, kde se koná ta nejlepší akce z nejlepších, nezapomenutelný a ojedinělý koncert, kdy vychází to nejzásadnější album nebo kde a kdy si mám pustit ten nejkrásnější videoklip. Pisatelé se předhánějí v superlativech a křiklavých titulcích podobajících se těm v bulvárních plátcích jen proto, aby se jejich zprávě dostalo pozornosti a trochu šance rozšířit ji mezi další mediální výkřiky už tak informacemi přeplněného světa.

Přiznám se, že to dělám stejně. Okoukala jsem od svých kolegů postup, jak se pokusit zaujmout i tím nejméně zajímavým obsahem. Podle zpráv, které chodí do Rock & Popu, máme nejspíš všichni stejnou školu. Přestože se na světlo dostanou stejně jen ty zajímavé svým obsahem, kudrlinky kolem sdělení si neodpustí nikdo. Společnosti, v tomto případě pořadatelé či kapely, do své propagace investují nemalé peníze, zpravidla v úměře čím méně zajímavé sdělení mám, tím více se ho snažím protlačit.

O to překvapivější pro mě byla zkušenost a spolupráce s frankfurtským veletrhem Musikmesse, kam byla redakce Rock & Pop pozvána. Největší hudební veletrh v Evropě je pomyslnou Mekkou každého vášnivého muzikanta, zvukaře, osvětlovače, majitele klubu, diskoték, venkovní scény nebo alespoň aparátu. O věhlasu největší prodejní výstavy je informován celý svět, a to aniž by najatá a drahá PR agentura sepisovala superlativy do tiskových zpráv. Novináři je totiž vytvářejí sami, dobrovolně a zcela zdarma, neboť jsou o kvalitách akce přesvědčeni na vlastní oči.

Ve Frankfurtu se totiž razí jiný styl propagace a PR, než se snažit návštěvníky uchlácholit hezkými slovy a reklamou – dělají to prostě dobře a nebojí se to světu říct. Pozvat a ukázat (případně dokonce proplatit náklady na dopravu a ubytování) – nepřesvědčovat, to je marketingová strategie v zahraničí. Platí to v linii od největšího veletrhu až po nejmenší zapadlou hospůdku, bez poutačů, a přesto narvanou k prasknutí.

nvestice do zažitých zkušeností a pozitivních dojmů s nimi spojených prostě funguje daleko lépe a levněji než lichotivá propagace. Nevýhodou je, že stejně dobře a rychle se mohou rozšířit i zážitky negativní, a to už žádná tisková zpráva nezachrání. Možná právě z nejistoty z přímé konfrontace to pořád ještě děláme tak trochu postaru. ina ve tmě život nijak nezměnila, dá se říct, že mě nevidomý naučil, jak se lépe koukat. Jde mi to ale jen ve tmě. Jakmile rozsvítím, stávám se zase tou slepou ovcí jako všichni ostatní.


RAP-titulka-05-2017-jandaRockeři i popíkáři,
ráda bych vás osobně pozvala na narozeninovou oslavu našeho časopisu.

20. května oslavíme v Nymburce 27. narozeniny. Jelikož slavíme spolu s rockovou hudební televizí Slušnej Kanál, pojmenovali jsme náš narozeninový mejdan Slušnej Fest. Skvělý hudební program jistě najdete na internetu nebo na stránkách našeho časopisu. Pro mě a naši redakci bude tento festival oslavou teprve druhých, o nic méně důležitých narozenin.

V květnu to budou právě dva roky, co jsem dostala torzo Rock & Popu do svých rukou a svázaná uplynulými událostmi se začala shánět po redakci. Téměř neznámá, v novinařině nezkušená redaktorka s hromadou elánu, nápadů a ideálů. Realita byla tvrdá, nenávistné články z jiných redakcí, nedůvěra médií a partnerů, anonymy i dopisy některých čtenářů mi vzaly nejen elán a iluze, ale i víru v lepší zítřky. Ony však přišly, a to především díky vám.

A teď je ten pravý čas to s vámi oslavit!

Easy Steps: Nekonečná inspirace, která není zvukoprázdná

Mladí, vtipní a sebevědomí. Na otázku, jestli chce kapela Easy Steps k rozhovoru něco dodat, mi odpověděli: „7. dubna, Cooltour, Ostrava. Křtíme videoklip. A pokřtíme i vás.“ Těžko říci, zda nejsou dnes mladé kapely u nás ve složité pozici, kdy ještě stále hudebně vládne starší éra muzikantů a ta mladá se spíš hledá a snaží se zároveň najít pevné místo v hudbě i v byznyse, kterým umí dobře chodit málokdo. Easy Steps díky mnoha faktorům toto místo utvrzují pevnými plány a vizemi, které sice nejsou nejskromnější, ale stejně tak je takových vizí pro úspěch potřeba. Jejich pomyslný začátek úspěšné hudební kariéry už podle všeho dávno pokřtěn byl a snaha pokračovat v ní se vždy cení i v případě, že se najdou i ti, kterým cesta, kterou si mladí muzikanti zvolili, takzvaně příliš nevoní.

17776920_10207207159131924_872216835_o

Na začátek jsem se chtěla zeptat, jak dlouho aktuálně kapely Easy Steps vlastně funguje? Nejsou o tom žádné extrémně dostupné informace, takže jak to s vámi je?

Udělat si vlastní wikistránku je asi tragické, že? (smích) Jako kapela Easy Steps fungujeme něco kolem tří let. S tím, že zpěvák Vláďa s námi zpívá dva roky. Začínali jsme v trochu jiné sestavě, bylo nás vždy pět, až nyní jsme čtyři.

Z jakého důvodu tyto personální změny?

Nejsme si jistí, jestli jsme na tuto otázku schopni upřímně odpovědět. Klávesák Dušan o tom přemýšlel už delší dobu a ne vždy si všichni sednou tak, jak mají, takže se tam asi úplně necítil. Nebyl to asi projekt podle jeho představ. Asi chtěl spoustu toho času věnovat jiným věcem někde jinde. Ale není mezi námi žádná zlá krev.

Jaký jste od začátku vzniku kapely zaznamenali posun? Určitě jste nějaký zaznamenali, v čem přesně tedy?

Změnili jsme zkušebnu. (smích) My jsme na začátku řešili problém, co chceme vlastně hrát. Takže to byly spíš takové experimenty do všech stylů, drtivou většinu hudby skládal tehdejší zpěvák, u kterého musíme dodnes uznat, že má na to takové to skládací střevo na alternativní hudbu. To jsme tenkrát hráli takový hodně alternativní styl. Myslíme si, že to tenkrát lidi hodně chytlo. Bylo to hodně o energii. Zúčastnili jsme se tehdy naší první soutěže Break It, která ještě nebyla tolik známá, takže tam nechodilo tolik lidí.  No a když jsme přišli na Break It my, naplnili jsme vždy kapacitu klubu, kde jsme hráli. Tak jsme se rozhodli, že si uděláme vlastní koncert v Barráku a ten jsme naplnili způsobem, že se tam nedalo skoro ani hnout. Takže začátky asi takhle nějak. Ale pohnuli jsme se určitě způsobem od naivního projektu po kapelu s hudbou, která má myšlenky a sice jsme se možná více přiblížili takzvanému mainstreamu, ale myslíme si, že hudebně zde stále můžeme něco najít. Určitě se to pohnulo lepším směrem.

Teď k vašemu EP. Chystáte se vydat debutové EP nebo už je v pořadí několikáté?

Sice je to hodně daleko tomu, co děláme teď, ale toto EP není první. Tento počin je velmi vzdálen stylu, kterému se věnujeme teď, ale stejně je stále náš.

Spolupracovali jste na něm s Evženem Hofmannem, známým především z kapely Kryštof, posunula vás tato spolupráce zase někam dál?

Když jsme nahráli to naše první EP, byli jsme někde jinde. Když si to poslechne někdo trochu znalejší hudby, řekne si, že to není moc profi. Rozhodně to nemohlo hrát někde na Orionu nebo podobně. Když jsme pak poprvé nahrávali s Evženem, tak jsme se posunuli zase o kus dál. A když jsme pak řekli Evženovi, že by to chtělo ještě trochu jiný sound, tak Evžen našel Filipa Mošnera, což je zvukař ze Slzy, který trochu lépe porozuměl našemu námětu, jak by to mělo znít, zpracoval to a teď můžeme říct, že jsme zase o kus dál a před námi je pomyslná čára, za kterou když se dostaneme, tak budeme spokojení. Co bychom vyzdvihli, tak asi to, že Evžen se nás snaží uvést do toho většího světa, protože doteď jsme fungovali jen v tom našem mikrosvětě, který známe. Vidíme to takovýma očima, že každá začínající kapela si řekne o své prvotině, kterou nahraje, že je fakt dobrá a neuvědomuje si, že když to porovná s něčím jiným, tak je to shit. No a když jsme my začali být takoví skeptičtí vůči tomu, jak zníme, Evžen nám ukázal, jak to funguje a vzal nám sice spoustu iluzí, ale je to dobře. Vidíme to tak, že když se nám jako začínající kapele podařilo dotáhnout na koncert tolik lidí, že i Evžen nevěřil vlastním očím, tak nás to utvrzuje v tom, že můžeme mít velké sny, které se snažíme naplnit.

17806819_10207207159611936_208820015_n

Na kolik skladeb jakého ražení se můžeme na EP těšit?

Jedna ze skladeb je už delší dobu venku, je remixovaná a remasterovaná. Další z nich je také dohledatelná a taktéž remasterovaná. Dva songy jsou tam úplně nové. Dohromady tedy čtyři. Má to dohromady určitou atmosféru a návaznost.

Točili jste k jedné ze skladeb videoklip, jak byste jej popsali?

Klip je k jednomu z nejstarších a zároveň nejlepších songů, které máme – k singlu Nekonečná. Lidé ho už znají asi nejlépe. Už to není žádné lyric video, jak jsme měli předtím, klip jsme točili u Radima Věžníka, který těsně předtím, než jsme s ním točili, dodělával klip kapele Mirai. Klip nemá děj, říkali jsme si, že tam asi chceme hrát, ale nemáme herecky na to vyjádřit nějak naše emoce a podobně. (smích) My jsme ten song napsali s určitou myšlenkou v hlavě. Ten song je pochopitelný několika různými směry, abstraktně. Tak jsme si řekli, že to natočíme takovým způsobem, že si v tom každý najde něco. Někdo ten klip může chápat jako zamilovaný, někdo jako melancholický nebo depresivní… Zkrátka, ať si v tom každý najde, co chce. Je to vlastně spíš o tom, aby to člověka nějakým způsobem vtáhlo. A aby to mělo atmosféru. Ať to není jako české klipy k drtivé většině dnešních zamilovaných songů, které vidíme, když si pustíme Óčko.

Kde se vám v poslední době nejlépe hrálo? A kde jste se setkali s největším ohlasem?

Zmínili bychom Michal Fest, kde když jsme hráli, bylo tam opravdu mnoho lidí a publikum spolupracovalo. To byl asi nejlepší koncert, který nebyl přímo náš vlastní. V poslední době jsme ale spíše skládali, než hráli, a řešili jsme takové ty promo záležitosti, takže ty koncerty byly spíš o tom, že jsme hráli jako předkapela nebo jsme hráli na nějaké akci, kde o nás neměli povědomí. Většinou jsme hráli před starším publikem, kterému se to líbilo, ale nebylo to samozřejmě úplně takové to, na co jsme zvyklí. Když jsme teď hráli na Pendlu v Marleyi, tak tam se nám hrálo výborně a byl konečně zase pořádný potlesk a aplaus. Přišlo tam množství lidí nad naše očekávání na to, že jsme ten Marley otevírali a bylo plno jiných možností, kam jít. Ten koncert nás vyloženě bavil.

Otázka na tělo – je mnoho kapel, které vyloženě těží z toho, že jsou složeny z hezkých mladých chlapců. Měli jste někdy tendence tohoto faktu také trochu využít a přilepšit si tak i hudebně? Nebo si myslíte, že obecenstvo naopak láká vždy jen hudba a ostatní je druhořadé?

Hned prvně nás napadá, že jsme se toho rozhodli nezneužít na našem EP, protože někdo nám řekl, ať si na něj dáme své obličeje. Nakonec na našem EP nejsou naše obličeje, ale siluety, ačkoliv nám tvrdili, že nejsme známí a nemůžeme si dovolit nemít na tom svoje ksichty. Jinak je několik faktů, proč toho nezneužíváme. Jednak si nemyslíme, že bychom byli natolik pěkní, abychom to mohli začít prodávat. Druhá věc je, že na nás nechodí pravidelně takové publikum, abychom to tam mohli prodávat, protože to publikum se často neskládá jen z mladých fanynek, ale často se stává, že jsou tam i lidi ve věku našich rodičů. Kdybychom se takto prezentovali před nimi, tak si je nikdy v životě nezískáme. Takže spíše se snažíme tlačit na tu energii z té hudby, na tu hudbu jako takovou a na takový ten přirozený výraz.

Většina z vás jste ještě stále studenty. Jak se dá zvládat škola a kapela zároveň? Vychází vám například kantoři vstříc v rámci vašich hudebních aktivit?

Tuto otázku dostáváme pravidelně a vždy jí nejhlasitěji komentuje Vašek, který je jediný v Ostravě. (smích) Je to vždy ale o těch možnostech, protože když se člověk chce více věnovat té kapele, tak si vždy schůdnou cestu najde. I když jsme rozházení po celé republice, tak se scházíme pravidelně. Chce to ale přemýšlet dosti dopředu, ta personální logistika je tedy někdy náročná.

Jaké máte konkrétní plány do budoucna?

Uděláme kompromis a spojíme dohromady plány a sny. Střízlivé plány a abstraktní sny. (smích) Plány jsou asi takové, že se soustředíme na křest – koncert v Cooltouru, dovolíme si říct, že to bude velké. Připravujeme se hodně dlouho a budeme tam mít strašnou spoustu show prvků i těch hudebních prvků. Teď už jen, aby se nám podařilo dostat tam mraky lidí a bylo to nějakým způsobem zajímavé. Co se týče úplného budoucna, tak teď, když máme to EP a máme nějaký produkt, který můžeme nějakým způsobem prodávat, tak se snažíme dostat i do médií, ať už je to cokoliv. A potom, co nějak dopadne ten křest v Cooltouru, tak se budeme snažit veškerou energii vložit do léta a festivalů. Abychom co nejvíce hráli a dostali se do povědomí. A stran těch abstraktních snů bychom byli strašně rádi, kdybychom se do toho širšího povědomí dostali a měli tu možnost to tlačit někam výš a výš. Myslíme si, že ten potenciál máme, tu energii na to také, teď už jen dostat tu příležitost. A pak někdy jet autem a ten náš song zrovna v rádiu slyšet. A absolutně nestřízlivě ožralý sen je předělat naše songy do angličtiny a dostat je do zahraničí.

A existuje něco, co naopak vůbec nechcete?

Chceme se vyvarovat tomu, abychom se nikdy nenechali semlít tou českou hudební buržoazií a hrát písničky, které se budou líbit více rádiím, než nám. A abychom nikdy neupustili úplně od naší tváře a značky, která nás tak nějak tlačí kupředu a prezentuje nás.

Rock&Pop 04/17

Slepý mi poradil, jak se lépe koukat!

Nejspíš se mnozí shodneme, že slepota je pravděpodobně to nejhorší postižení smyslů. Zrakem vnímáme až 90 procent všech okolních vjemů a stačí, když se zhasne, a většina z nás je totálně v řiti. Aniž bych měla jakékoli nutkání si „slepotu“ vyzkoušet, pozvala mě kamarádka na Neviditelnou výstavu. Pravděpodobně jste o putovním projektu slyšeli a ano, je to přesně ta výstava, kde není absolutně nic vidět. Řekla jsem si, že hodinu si hrát na slepou dokážu a alespoň na vlastní kůži poznám, co nevidomí prožívají každý den. Celým prostorem, který má připomínat běžné prostředí nás všech – byt, rušná ulice, les, chata a nakonec i bar, provádí slepý průvodce. V tu chvíli jste na tom úplně stejně, neboť vás provází absolutní tmou a místa identifikujete jen podle toho, do čeho zrovna narazíte.

Čekala jsem všechno – že nabourám, spadnu nebo zabloudím a najde mě další skupina s jiným průvodcem. To vše se samozřejmě málem stalo, ale co jsem rozhodně nepředpokládala, bylo, jak moc mě hodina ve světě, kde se zastavil čas, zasáhne. Již ve třetí místnosti se mě zmocnila úzkost a bezmocnost s chutí okamžitě se na to vykašlat. Nicméně náš nevidomý průvodce mezi námi chodil s takovou grácií, jistotou a svým vtipem i pomocnou rukou zachraňoval celou skupinu od jistých karambolů, že jsem se odhodlala jít dál. Jeho jméno jsem už zapomněla, ale nikdy nezapomenu jeho hlas, protože po pár minutách ve tmě mé další smysly zbystřily o několik set procent. Vnímáte vůně, ruchy, závan větru, materiály i tvary, fyzickou krásu člověka hodnotíte podle hlasu, smíchu nebo jen doteku ruky. Vidět se rázem stává druhotnou potřebou. Průvodce nebyl žádný chudák hodný lítosti, byl to charismatický vtipný a sexy chlap, o tom jsem přesvědčena, aniž bych ho viděla. Kdo v té místnosti byl k politování slepý, jsme byli především my, a to už dávno předtím, než jsme se na Neviditelné výstavě ocitli.

Jsme tak slepí vůči sobě i svému okolí, nevnímáme a hlavně nepoužíváme většinu schopností, kterými nás příroda obdařila. Ochuzujeme se o skutečný svět kolem nás a nedokážeme se zastavit. A ačkoli mi samozřejmě hodina ve tmě život nijak nezměnila, dá se říct, že mě nevidomý naučil, jak se lépe koukat. Jde mi to ale jen ve tmě. Jakmile rozsvítím, stávám se zase tou slepou ovcí jako všichni ostatní.


Jaro už je tu, a ačkoli se s ním ještě ve vzduchu občas popere zima, cítím, že ta už nemá moc sil.

První sluneční paprsky ve mně probouzejí touhu po zevlení na zahrádkách u restaurací, po kanceláři na trávníku, oknech dokořán a řvoucím ptactvu a především po open airech, jež jsou nevyčerpatelnou studnicí zábavy, zážitků a především témat na článek. Festivalová backstage totiž nabízí spoustu možností, jak poznat svého oblíbence jinak než ve světlech na pódiu. A věřte tomu, že to občas stojí za to. Fanouškům a fanynkám některých kapel bych přímo předepisovala návštěvu zákulisních večírků nebo exkurzi do šaten umělců.

Zvažuji, zda vám během letošní festivalové sezony nepořídíme fotoreport šaten navštívených jednotlivými skupinami. Ať vidíte, koho někteří toužíte mít doma. Pozlátko, záře reflektorů a „charisma“ se rázem mění ve smetiště s hromadou jídla, pití, odpadků i zvratků, ať už na stolech nebo pod nimi. To vše vznikne samozřejmě z toho, co si kapela ke svému vystoupení naporoučela, což je dalším zajímavým tématem. Pečlivě navážených deset deka kuřecí šunky se najednou válí vedle šunky vepřové, to vše prošlápnuté banánem z ovocné mísy a zalité nějakým dobrým, pokud možno drahým alkoholem, celé stříknuté kapkou Actimelu a ozdobené vajglem s čokoládou. Dost podobně to vypadá i na těch večírcích, ale to už by bylo pro zcela jiný magazín.

A tak doufám, že se stejně jako já těšíte nejen na léto, ale i na nová témata!

Rock&Pop 03/17

Na cestách

Jak jsem napsala, tak udělala. S úderem jarních prázdnin jsem si sbalila kufr i děcko a vyrazila na krátký roadtrip. Týden volna ani rozpočet mi sice nedovolily dohnat muzikanty v Indii, na Srí Lance nebo ve Vietnamu, ale i tak mi menší průzkum severní Itálie udělal dobře na duši i v hlavě.

Na svých cestách autem sice občas poslouchám svá oblíbená cédéčka a nové, především tuzemské desky, ale prim hraje místní rádio, a to doslova. Až letos jsem si ale uvědomila a ze svých předchozích cest do jiných států zpětně potvrdila, jak divná nátura Češi jsou a jak omezenou a rozdílnou mediální politiku vůči ostatním státům vedeme. Projíždíte Německem či Rakouskem a z rádia se na vás line němčina ze všech stran, pravda, sice v hitech podobných těm z osmdesátkových Ein Kessel Buntes, nicméně domácí tvorba. V Itálii na vás z rádia nahrnou hromadu italských diskotékových hitů, které si pak české turistky z Rimini pobrukují ještě dlouho po návratu domů, stejně tak ve Francii uslyšíte písně převážně ve francouzštině. Dokonce i v Tunisu, Egyptě či mimo turistická centra se na vás ze všech stran linou tamní populární, i když pro nás téměř neposlouchatelné hity. Vrátíte-li se a přejedete hranice České republiky, s největší pravděpodobností z rádia uslyšíte Rihannu, Robbieho Williamse nebo při troše štěstí na rockových stanicích Rammstein.

Prostor pro české kapely na českých rádiích je značně omezený a nikdo vlastně přesně neví, podle jakého klíče jsou interpreti a jejich písně do éteru nasazováni. Popíráme vlastní vkus i kulturu, neexistuje totiž přímá úměra ani vůči návštěvnosti koncertů, ani oblíbenosti kapely, dokonce vyhraje-li skupina několikanásobně hitparádu daného rádia, ještě to neznamená, že má šanci se do běžné rotace dostat. Občas naopak rádia z vlastních pohnutek vyběhnou s tuzemskou kapelou, o které nikdo nevěděl, že vůbec existuje, většinou dost příšernou a především velmi podobnou jejich předchozímu objevu (často je podezírám, že pouze mění názvy kapel), ve snaze přesvědčit národ, že právě tohle je směr, který teď frčí a bude se poslouchat. A ono to jde, posloucháme jednou, podruhé, potřetí, a když už tu s**čku slyšíme podvacáté, začne se nám líbit. Koneckonců je to jedna z mála písní česky a víme, o čem asi tak je.


2 v 1 a mnohem víc

Ačkoli to ještě mnoho interpretů neví, jsem téměř přesvědčena o tom, že letní sezony se mnoho kapel nedožije. Přestože se jejich jména dosud objevují v řadě programů festivalů i městských slavností, dá se předpokládat, že řada muzikantů z nich bude brzy namísto na pódiu rozseta po léčebnách všeho druhu a bude nabírat energii po strhující jarní šňůře. Dá se tak usuzovat ze složení jarních turné mnoha skupin, jež se nesou ve znamení přátelství s příslibem velmi bujarého mejdanu. Konečně se začaly spojovat party, které k sobě mají blízko především lidsky, ne tak žánrově, a vytrácí se role předkapely a tahouna. Fanoušci kapel se v sálech spojují v jednu velkou „multikulturní“ masu a vytvářejí prostředí pro nezapomenutelné zážitky. Energie spřátelených skupin by se, oproti klasickým koncertům stylu předkapela – kapela, dala dávkovat do pytlů, a to nejen na pódiu. Tu pak ve velkém mohou předávat návštěvníkům akce. Nejenže je na takovýchto koncertech větší legrace, nekonečný prostor pro improvizaci a vznikají společné projekty, tu dětskou radost z hudby samotné si odnáší nejen publikum, ale buďte si jisti, že i muzikant. Takovým vražedným spojením, které byste si neměli nechat ujít, jsou třeba Imodium a Rybičky 48, UDG a Ovoce, Dymytry a Loco Loco, SPS. a Visací Zámek nebo Prago Union, Cocotte Minute a Hentai Corporation.

Kehlani – Sweet Sexy Savage

Příběh Kehlani vedoucí k vydání její druhé desky Sweet Sexy Savage oplývá mnoha zajímavými zvraty. V soutěži America’s Got Talent se se svou kapelou umístila na čtvrtém místě, porota jí ale řekla, že má talent a kapelu nepotřebuje. Ta se rozpadla a stejně tak i život Kehlani – na půl roku se stala bezdomovkyní, jež přespávala po gaučích, které potkala. Poté na čas vstala z popela a dala se dohromady s rapovou skupinou. Její hudební směřování se jí však nelíbilo, a tak se vrátila k životu na ulici, kde se dala na krádeže. Po vybílení půlky rodného Oaklandu vydala na SoundCloudu album Antisummerluv a její kariéra se odpíchla až k loňské (bohužel neproměněné) nominaci na Grammy. Kehlani to ale zkouší znovu se Sweet Sexy Savage.

Při hodnocení mainstreamových desek nastává často problém, že album vlastně vůbec není výtvorem prezentovaného autora. Ten si ke spolupráci totiž obvykle přizve armádu producentů, textařů a skladatelů, kteří celou práci odvedou za něj, a on často jen za svůj zpěv slízne smetanu. Ne tak docela Kehlani. Ta je hlavním tvůrcem všech skladeb jak po hudební, tak textové stránce. Jedinou výjimkou je počáteční „skladba“ Intro, již napsala Reyna Biddy. Jedná se o chytře i hloupě zvolený otvírák – skoro až básnické pojetí „říkanky“ navozuje dojem, že se před námi postupně rozvine nečekaná geniální zpověď jedné ženy. Avšak není to tak. Zbytek alba je, co se textů týče, sice často více než obstojný (i když slovní zásoba nevyráží dech, ani vás nepřepadá chuť si nějaké verše vyrýt do zdi), ale Biddy a její Intro nasadily příliš vysokou laťku, kterou zbytek desky i přes samotnou výpovědní hodnotu života „thug girl“ nemá šanci dohnat.

A teď k hudbě. Na Sweet Sexy Savage spolupracovala skupina složená z jedněch z mainstreamově   nejrenomovanějších skladatelů a producentů, kteří měli zabránit tomu, aby album vyznělo nudně jednotně. To často při spolupráci pouze s jedním producentem visí nad umělcem jako Damoklův meč. Suma sumárum, deska už svým žánrovým zařazením neaspiruje na hudební či textařskou událost, avšak jak Kehlani plánovala, album je místy sexy, místy divoké i sladké. I přes plánovanou a relativně dosaženou hudební variabilitu, jednu neoddiskutovatelnou chybu deska má. Devatenáct písní je prostě moc.

Dominika Mňuková

iRock&Pop