Rock&Pop 06/19

Česká účast na zahraničních, přesněji řečeno evropských festivalech není už žádnou raritou. Ať už se jedná o hudební turisty, nebo interprety. A přestože, jak jsem se již zmínila ve druhém úvodníku, je Česká republika festivalovou velmocí, velké spoustě tuzemských fandů to nestačí a rozjedou se za hudebními zážitky do Německa, Velké Británie, Nizozemska, Polska, na Slovensko i do Maďarska.

I když ráda a často cestuji, obdivuji spíše přírodní krásy a vyhledávám ticho a klid. Rozhodla jsem se, že letošního srpna spojím příjemné s užitečným a stanu se na jeden týden i já hudebním turistou. Mou cílovou destinací bude festival Banát v Rumunsku. Přiznám se, že když jsem dostala nabídku svézt se speciálním vlakem, vypraveným z pražského Smíchova a vezoucím festivalové fanoušky i některé vystupující interprety, neváhala jsem ani vteřinu. Nejde ani tak o festival samotný, dokážu si dokonce představit, že bych si odpustila vystoupení kapel, protože je přes letní sezonu uslyším nesčetněkrát i u nás. Ze všeho nejvíc mě láká okolí transylvánských Karpat, atmosféra, cestující ve vlaku, kapely, které v něm budou hrát a prát se s akcelerací, i nesmazatelné zážitky, jež si odtamtud přivezu. Komu nestačí si o mé cestě číst v zářijovém vydání Rock&Popu a chtěl by tuhle jízdu zažít, jistě je ještě možnost.

Speciální vlak vyjede letos už potřetí. Pořadatelé akce nabídnou tamní české komunitě kulturní zážitek. Nabídnou ho ale i několika stovkám Čechů, kteří o této komunitě dosud neměli ani páru.


Máme tu červen, a ačkoli počasí dalo o letní sezoně vědět až teď, máme už pár open airů za sebou. Česká republika je festivalovou velmocí, a tak nás velká várka festivalů stále ještě čeká. Další avizovaná finanční krize se zatím vznáší jen ve vzduchu, a tak se budou návštěvnické rekordy na hudebních akcích lámat i letos. Svůj malý festiválek nebo slavnost má bezmála každá ves, hasičský sbor, fotbalisté, pivovar, lihovar, hrad či zámek. Na síti festivalů pracují i interpreti samotní, neopomínejme Kryštof, Divokýho Billa nebo Tři sestry.

Hudebních možností pod širým nebem tak nabízí tato země stovky a návštěvníci je mohou přebírat vidlemi. Horší je pak situace pro pořadatele, kteří se musí mezi konkurencí udržet a nezkrachovat. Ti vedou pomyslnou bitvu hned na několik stran. To, zda promotér vyhrál svou válku, poznáme až příští rok. Své boje každý pořadatel svádí nejen s úřady, stále se měnící legislativou, OSA, Intergramem a dalšími poplatky, s počasím nebo konkurencí, ale i s interprety samotnými. Ti nejenže každým rokem stále rapidně zdražují, ale mění i své technické požadavky, jež chtě nechtě stojí další peníze. Jak podotkla kolegyně po návštěvě koncertu Leoše Mareše v O2 areně: „Leoš je důkaz, že lidi se chtějí hlavně bavit a umění jde stranou.“

Důkazem, že umění ustupuje show, není jen Leoš Mareš, ale i každé druhé vystoupení jakékoli kapely na velkých festivalech. Hudba samotná jde ruku v ruce s vizuálním provedením, a tak nejsou výjimkou přibývající pyrotechnické prvky, projekce, světelná show, kostýmy, nové backdropy, opony nebo střílející konfety do všech stran. Potud je vše v pořádku. Zřídka se však přihodí, že vizuální stránce ustoupí hudební projev samotný a interpret se stane otrokem svých vlastních výmyslů. Nejednou jsem byla během květnových koncertů svědkem toho, jak se pro mě energické a přirozené skupiny změnily na roboticky se pohybující kolos bez energie s předem načasovaným plánem, bez schopnosti improvizace, ve stresu, aby vše klaplo, jak má. Fanoušci mají přece na svých idolech nejraději to, když mají možnost se ujistit, že jsou to lidé jako my všichni. Proto o nich čtou v časopisech nebo si je ohmatávají při autogramiádách. Ukázat lidskost přímo z pódia je to nejjednodušší, co každý muzikant může pro fanouška udělat. Já sama si pamatuji na koncert kapely Guano Apes před desítkami let na pražské Brumlovce jen proto, že vypadla elektrika a skupina zahrála několik písní bez proudu, přesto s úsměvem a nadsázkou. Rázem to pro mě byla jedna z top kapel mého života, aniž bych je měla kdy slyšet znovu.

Do festivalové sezony 2019 tedy přejeme pořadatelům i fanouškům co nejvíce přirozených hudebních zážitků!

Loco Madness vol.3 v Crossu zdarma!

Zveme Vás na festival kapel, převážně tvrdšího ražení. Streetový festival, který se odehraje v neděli 26.5. 2019 v pražském Crossu, začne oficiálně v 16 hodin akustickým koncertem Michala Skořepy, kterého můžete znát z energické kapely Stroy. První interpret tedy vykopne v 16:00, poslední potom zahraje od půl noci. Za velké podpory klubu Cross je festival zdarma. Do 22 hodiny budou hrát kapely na venkovním pódiu před klubem Cross, od 22 hodin se potom vše přemístí do vnitřních prostor klubu.

Vystoupí jedny z nejlepších klubových kapel a speciálně i bubeník Miloš Meier se svým originálním bubenickým show Drumming Syndrome. Headliner festivalu skvělý Status Praesents, kteří vystoupí od 21:00 na venkovním pódiu, moc se těšíme, protože jejich originální balalajka HC styl je neudržitelný. Tentokrát na festivalu hrábnou do strun i Loco Loco, kteří za sebou mají právě dokončené turné s kapelou Harlej a nově vydaný videoklip na baladu Slova lžou, také jsou organizátory akce a minulý ročník na akci chyběli, aby dali možnost zahrat si jiné spřízněné kapele. Jedna z přízněných kapel je třeba i kontroverzní kapela X-Core, která se s ničím nemaže, jak textově tak co se razantnosti samplů týče. X-Core vystoupí ve 23 hodin na vnitřním podiu klubu Cross. Satisfvcktion … ALE tentokrát akusticky, protože kluci jsou skvělý muzikanti a s Bróňou v čele to stojí bez elektriky za to, přijďte se přesvědčit od 17 hodiny. Na akci zahrají i F.A.King, kteří svou muziku doplňují usměvným one man show stylem jejich zpěváka mezi skladbami a na konci akce to rozbalej plzeňští Pearly Seconds, zřejmě s charizmatickým zpěvákem Traffixem, necháme se překvapit.

Pokuste se nenechat si ujít žádnou z kapel, protože každá z nich má pekelnej drive, a na živo stojí opravdu za to!

Dáváme vám k dispozici LINE-UP kapel a budeme se těšit na vaši účast.

OUTDOOR:
16:00 – 17:00 – Michal Skořepa – Akusticky
17:20 – 18:05 – Satisfvcktion – Akusticky
18:30 – 19:15 – F.A.KING
19:40 – 20:30 – Drumming Syndrome MILOŠ MEIER
21:00 – 21:45 – Status Praesents

INDOOR:
22:00 – 22:40 – Loco Loɔo
23:00 – 23:40 – X-CORE
00:00 – 00:?? – Pearly Seconds

FESTIVAL TEASER:

 

www.locoloco.cz, www.crossclub.cz
Za mediální podpory časopisu Rock&Pop.

neděle 26.5. 2019, od 16:00
Místo konání: Cross Club, Plynární 1096/23, Praha 7, Praha

Vstupné zdarma
V případě nepříznivého počasí se bude konat celý festival uvnitř klubu Cross.

 

 

 

Rock&Pop 05/19

Národy sobě

Sedím na zahradě a piji kávu, zatímco v Paříži hoří gotická dominanta Notre-Dame. Hlavou se mi honí až nečekaně lítostivé pocity, jako by mi právě umírala babička. U Chrámu Matky Boží jsem byla třikrát, a tak nemohu tvrdit, že se s ním nějak zvlášť pojí mé vlastní vzpomínky. Přesto cítím, že právě on byl a naštěstí i zůstal nesmazatelnou stopou historie. Notre-Dame přežil morové epidemie, politické převraty i války, přesto ho pravděpodobně dokázal pokořit jeden nepozorný dělník, který měl pracovat na jeho opravě. Vždyť i o lidech se s nadsázkou říká, že jsou zdraví, dokud se nedostanou do péče lékařů. Pro katedrálu měla rekonvalescence fatální následek. S napětím očekávám, kdy se celé neštěstí svede na útok muslimské komunity ve snaze o další zářez k rozdělení lidstva. Ačkoli se na sociálních sítích objevují podobné náznaky, předčí jej skutečnost zcela opačná. Notre-Dame lidstvo spojuje. Především největší boháči společně s umělci, politiky a mnoha nadacemi ze všech koutů světa se skládají na obnovu a opravu katedrály. Gotická chlouba tak ještě neřekla své poslední slovo a její společenská role hraje druhé dějství.


Vážení čtenáři a příznivci našeho časopisu,

Rock&Pop fest již není naše narozeninová oslava!
Vzhledem k tomu, že se nám množí dotazy ohledně připravovaného festivalu pod názvem Rock&Pop fest a především jeho programu, rozhodli jsme se vás uvést do situace. Po dva roky bylo město Nymburk a festival Rock&Pop fest místem oslav narozenin našeho časopisu, umožnila nám to pořádající agentura Alfedus. Hudební line-up festivalu, do kterého jsme mohli zasahovat, korespondoval s obsahem časopisu Rock&Pop a jeho složením jsme se snažili přiblížit vašemu vkusu. Na festivalu samotném se pak setkávali redaktoři se svými čtenáři a za doprovodu skvělé muziky důstojně oslavili další rok existence Rock&Popu.

Bohužel letošní ročník festivalu Rock&Pop fest agentura Alfedus nepořádá a předala svoji pořadatelskou taktovku agentuře Bonaccione. Nikdo z redakce ani z vedení časopisu Rock&Pop se nepodílí na programu nebo na produkci akce. Nejedná se tak o naši další narozeninovou oslavu! Vzhledem k dlouhým administrativním přepisům, reklamním účelům a hladkému průběhu předání nese tato událost ještě stejný název, tedy Rock&Pop fest. Pokud se tuto akci pokusí nová pořádající agentura zopakovat i příští rok, bude muset název festivalu změnit.

Rock&Pop 04/19

V březnu jsem měla to štěstí, že jsem se podívala do Londýna a trefila se přímo do oslav St. Patrick’s Day. Svátek svatého Patrika, patrona Irska, připadá na 17. března, kdy údajně Patrik zemřel. Jednalo se o křesťanského duchovního, který v pátém století přinesl do Irska křesťanství. Svatou Trojici demonstroval občanům na zeleném trojlístku, a tak se s oslavami nese znázornění trojlístku a zelená barva. Svátek se neslaví pouze v Irsku, ale už také ve Velké Británii, Austrálii nebo na Novém Zélandu. Postupně se k oslavám přidává i zbytek Evropy, neboť když je možnost cokoli slavit, meze se nekladou.

Upřímně řečeno mě Londýn zahalený v zelené, plný irských vlajek a pochodujících skřítků překvapil. Měla jsem za to, že vztahy Anglie a Irska nejsou historicky úplně červánkové a cokoli připomínající autonomii Irska se v konzervativní a rozpínající se Anglii nesetká s oblibou. Pletla jsem se. St. Patrick’s Day se stal skvělou příležitostí vyhodit si z kopýtka pro velkou spoustu Londýňanů, kterým se v rámci blízkého nedomyšleného brexitu nedostává moc úsměvů na tváři. Ať už se jedná o centrální průvod, táhnoucí se několik hodin centrem města, nebo přilehlé festiválky, koncerty a hospody s frontami na irské pivo, jde o skvělou a neopakovatelnou atmosféru.

Těším se, až tento svátek ve velké míře dorazí i k nám a vrcholem vítání jara v době Velikonoc nebude jen obarvené pivo na zeleno. Irská hudba i tanec člověku dobijí energii, a tu po dlouhé zimě potřebujeme všichni. Navíc zelená barva uklidňuje. Proč po Valentýnu, Santa Klausovi a Halloweenu nepřevzít konečně něco, co baví všechny a nic to nestojí. Cílem je se jen bavit.


Je první jarní den, sluneční paprsky už konečně mají sílu a louka za oknem je plná pejskařů. Po čtrnácti dnech deště a vichru je malá změna počasí balzámem na duši. Vichřice zacloumala se zimou a kromě suchých větví, hromady listí a několika nemocných stromů s sebou symbolicky vzala i několik lidských životů.
Zametla řádně nejen před mým prahem, ale i prahem mých blízkých. A i když by se mohlo zdát, že by mělo nastat období smutku, příroda si to přeje jinak. Ta má jasno, vyčistila zemi od nemocného a slabého, začíná jaro a znovuzrození, kéž by tohle období trvalo věčně. I v muzikálu Hair, který letos oslaví čtyřicet let, se zpívá ve stejnojmenné písni: „Kéž slunce svítí nám…“

Čas i osud jsou ale nekompromisní, o tom už ví i Keith Flint z The Prodigy nebo muzikálový herec Robert Hlavatý. Sluneční paprsky jednou poleví a přijde zase vichřice. Než se tak stane, hltejme a užívejme každý z nich ve vzpomínce na ty, kteří nám je posílají.

Rock&Pop 03/19

Muz(z)ikanti?

Hned dvakrát jsem zhlédla film Muzzikanti z dílny režiséra Dušana Rapoše, jehož prvním i posledním alespoň trochu úspěšným snímkem byla Fontána pre Zuzanu, na který se pokusil navázat hned dvěma dalšími díly. Poprvé jsem se na něj dívala večer v prostorách vinného sklípku při degustaci skvělých bílých vín. Dala jsem si tedy reprízu hned druhý den odpoledne, abych se ujistila, že se tohle veledílo skutečně dostalo do televize. Bohužel se kvalita filmu nezměnila ani napodruhé, i hodnocení z ČSFD – brakových pětatřicet procent – je značně přehnané.

Petr Šiška, člen coverové kapely Legendy se vrací, ale také moderátor cirkusů, kabaretů nebo TV Šlágr, si splnil sen a napsal si scénář na tělo. Ačkoli se nejedná o roli hlavní a v podstatě ji film mohl klidně postrádat, drsný vyhazovač nechyběl u žádné zásadní scény. Šiška se ujal nejen role drsňáka, vtipálka a moudrého rádce, ale dokonce ho můžeme spatřit v roli trpícího romantika, plačícího v upnutém triku v kapkách deště, což považuji za vrchol celého snímku. Podobně zbytečných postav prošla filmem spousta, od Koháka z neznámého důvodu visícího na stromě až po Leoše Mareše a Patrika Hezuckého v rolích policistů.
Šiška však neplnil sny jen sobě, ve filmu jsou obsazeni i jeho blízcí přátelé. Například role starosty se zhostil Lešek Wronka, majitel Bontonlandu a bývalý manažer Ewy Farné. Děj filmu se motá kolem Izziho, který s Petrem Šiškou účinkuje v Legendách a dlouho spolupořádal festival Noc plná hvězd v Třinci. Dalších muzikantských rolí se tak pochopitelně ujala kompletní kapela Doga, jíž měl film pravděpodobně udělat reklamu, kterou ale přece nepotřebuje.

Sen se splnil i samotnému režisérovi Dušanu Rapošovi, jenž si snad už naposledy užil spojení Pavla Kříže a Evy Vejmělkové, která hrála, mimochodem, opět naprosto zbytečnou postavu. Že se v rolích muzikantů objevili další neherci Pavel Callta, Albert Černý nebo celý band Marcela Woodmana, asi dokážu pochopit. Jak a proč na to kývli Jarek Nohavica, Pavel Kříž a Martin Dejdar, opravdu nechápu. Ráda bych dodala něco k samotnému ději, ale nesmyslné a nelogické vkládání různých scén a postav, doprovázených komiksovým ztvárněním, mi v tom udělalo takový guláš, že opravdu netuším, zda měl příběh nějakou opravdu smysluplnou zápletku. Filmové hudby se ujal sám Lešek Wronka, ale ani soundtrack není něco, co bych chtěla slyšet znovu. Tenhle snímek dostal zabrat už od mnoha kritiků v době svého vzniku, o to více mi vyrazil dech fakt, že v tichosti nezmizel z povrchu zemského.

Jaký film z muzikantského prostředí vás ohromil v tom dobrém, ale i špatném slova smyslu? Své odpovědi pište na martina@rockandpop.cz.


Dycky Most!

Nešlo si nevšimnout nové mánie, kterou vyvolal seriál České televize Most!. Sarkastický humor a nadsázka provází příběhy absurdně propojených postav Dáši, předělaného Pavla, a Luďana, typického sociála, včetně jemu podobných kamarádů. Veřejně a vtipnou formou zachycená romská problematika, jejíž je město Most symbolickou metropolí, zaujala celou republiku. Je to dobře a podle některých slov udělala Česká televize pro národ větší krok k menšinové toleranci než kdejaké protirasistické hnutí. Přiznám se, že seriál sama sleduji, a ačkoli nijak nezměnil, nebo neovlivnil, moje smýšlení, neboť na něj koukám jako na oddychovou, sarkastickou a vtipně absurdní komedii, jsem schopna tyto zásluhy seriálu Most! přiznat.

Čemu už rozumím méně, je fanouškovská vlna, již seriál vyvolal. Od sociálních sítí až po lidi na ulici vnímám, jak tím lidstvo žije. Počínaje Vařením s Dášou a konče pozdravy pěstí s výkřikem „Dycky Most!“. Stalo se mi, že jsem byla podobného výkřiku svědkem u dvou Brňáků, kteří seděli vedle mě u stolu v restauraci. Pěstí se pozdravili s výkřikem po každé druhé větě a musím přiznat, že buran z Brna, hrající si na cikána z Mostu, mi přišel velmi úsměvný. Podělila jsem se o tento komický zážitek se svými přáteli na Facebooku a mohu vám říci jedno: Ačkoli se můj příspěvek netýkal kvalit seriálu, ale dvou vykřikujících Moraváků, snesla se smršť reakcí od fanoušků seriálu Most!, kteří můj text nepochopili. Do obhajoby svého oblíbeného snímku dali všechno – jen ne toleranci. Tak kde se stala chyba?

iRock&Pop