Loco Locoti vás tohle léto rozesmějí i rozbrečí

Kapela Loco Loco je tu po nucené koronavirové pauze s novým materiálem. Nejedna kapela prochází personálními změnami, tak ani Locoti se tomu nevyhnuli. Nový materiál je tedy se zpěvákem Zlordem podstatně jiný, než dříve. Řekněme, že se spíše vrací k původnímu záměru jako na první desce Zvedni prdel, a to být veselou, nekomplikovanou partou, která dokáže pobavit, občas i překvapit, něčím neotřelým.

Po roce a půl sehrávání se se zpěvákem Zlordem, a hledání spravné polohy, se Locoti rozhodli vydat EP pod názvem Nebudu se bát. Na EP, který bude obsahovat 5 skladeb, mají kluci vytipované dva silné singly, na které v létě natočí i videoklipy. Na první se můžeme tešit už na začátku července. Zajímavostí je, že se jim podařilo zrecyklovat skladbu od diskotékové legendy 90 let Mr. President. Něčekejte ale disko rytmy! Více ale prozradit Loco Loco lechtějí, vše vyplave až s novým videoklipem.

Pokud máte rádi od Locotů baladu Slova lžou, můžete se těšit na videoklip na koci léta, kde zaútočí na vaše emoce skrze skladbu Slzy.

 

Rock&Pop 03/21

Zatímco píšu svůj úvodník, zírám na mokrou stěnu svého bytu, neboť tající sníh ze střechy si našel cestu až do obýváku. Vy, jak pevně doufám, už touhle dobou užíváte sucha, delších dní, častějšího zpěvu ptáků a blížícího se jara. Snad nikdy v životě jsem se netěšila na jaro jako letos, takže i to, že budu muset znovu malovat, vlastně vítám s povděkem, pokud to znamená, že je sněhu konec. Byť krásná a bílá zima, již jsem za poslední desítku let nezažila, ve mně zanechala díky mnoha okolnostem úplné prázdno.
Covid-19 mi sebral po kultuře i většinu dalších životních radostí a k jarnímu slunci upínám svou naději jako k jednomu z posledních možných zdrojů, kde načerpat novou energii. Mluvím o sobě, ale nejsem jediná, koho poslední půlrok unavil jako deset let. Kromě možnosti pracovat a řádně zabezpečit svou rodinu, setkávat se s přáteli, bavit se a smát na plnou pusu, jsme postupně přišli i o takové radosti, jako jsou cestování, lyžování a někde dětem dokonce zakázali sáňkovat.
S prvními paprsky se situace mění, ve vzduchu je cítit jaro. Nejenže pučí a probouzí se příroda, ale z letargie procitá celá společnost. S ní o sobě pomalu dává vědět i svět kultury, který byl uvržen do nucené hibernace. Bez zjevné jistoty, zda se akce povolí, a když, tak v jakém režimu, se i přesto v koncertních kalendářích interpretů objevují první vlaštovky, festivaly zveřejňují své programy a promotéři vymýšlejí strategie, jak vrátit do vašich životů hudbu, alespoň v rámci omezených možností. Ačkoli to tak chvíli vypadalo, nikdo se nevzdává. Tuhle renesanci a šrumec mám na jarních měsících úplně nejradši.


Je to přesně rok, co jsme si začali pokládat otázky, jak že to vlastně bude s letními festivaly. Každý rok touhle dobou totiž přípravy na všechny velké letní akce vrcholí, programy jsou hotové a vstupenky se díky řádným a ne zrovna levným kampaním prodávají ostošest.Ani letošní březen není výjimkou. Loni se většina festivalů kvůli vládním opatřením konat nemohla, a ruku na srdce, ani letos se pravděpodobně konat v takovém rozsahu, jak je známe, nebudou. Pořadatelé však mají hotové programy a spustily se kampaně. Jen vstupenka se zřejmě neprodala ani jedna. Málokdo věří, že by se jako zázrakem vládní opatření během pár měsíců rozvolnila natolik, že by se letní sezona open airů rozjela naplno. Možná tomu zcela nevěří ani pořadatelé samotní, ale jelikož stejně jako loni nepadlo ze strany vlády jasné rozhodnutí či vize, s níž by mohli pracovat, doufají v zázrak, a především v to, že jejich práce znovu nebude zbytečná.
Do karet jim navíc nehrají rostoucí čísla nakažených, nejistota a nestabilita vládních nařízení, finanční ztráty z loňského roku, ale i nálada ve společnosti, která se z vlny solidarity a podpory velmi rychle změnila na skepsi, lhostejnost až agresi. Není divu, český národ bez piva a hudby jednoduše strádá a chová se jako hladový chlap. Zda a na co se můžeme na letošních festivalech vůbec těšit, zmapovala Šárka Vlachová. Nám nezbývá nic než pořadatelům držet palce, aby své vize ustáli. Vždyť to dělají pro nás.

 

Rock&Pop 02/21

Bylo mi čtrnáct let, když stránky Bravíčka zasypávaly fotky rebelujících pankáčů Green Day, protože domácnosti všech teenagerů ovládla kazeta s názvem Dookie. Ano, tenkrát jsem měla tohle skvělé album na kazetě a ještě dodnes vzpomínám, jak mi ji můj zánovní walkman namotával a já pak trávila hodiny ve školních lavicích s tužkou v ruce a motala ji zpátky.
Billie Joe Armstrong s účesem, jako kdyby právě vylezl krávě ze zadku, se stal mojí velkou láskou, a to bezprostředně poté, co jsem se v tomtéž časopisu dočetla, že svoji manželku ulovil tak, že po ní házel bouchací kuličky tak dlouho, dokud si ho nevšimla. Uznejte, takové romantické gesto bylo snem každé mladé dívky. Maminka mé nadšení z punkové scény nesdílela, a tak jsem si polepila pokojík plakáty s Michaelem Jacksonem. Mé srdce však patřilo Green Day. A sympatie k téhle kapele mi vydržely dodnes. I když její rozsáhlou tvorbu už zdaleka tak podrobně nesleduji, je to skupina, u níž málokdy šlápnete vedle, když si pustíte jakoukoli desku.
Green Day jsou pro mě má „telecí“ léta a Billie Joe Armstrong frontman, který mě baví. A jelikož ještě neřekli poslední slovo, očekávám s napětím, zda naše spojení vydrží. Mimochodem, Billie slaví v únoru své devětačtyřicetiny, a tak mu přejeme všechno nejlepší!


Před čtyřmi lety jsem potkala výjimečného muže, o němž dodnes vyprávím svým přátelům jako o „médiu“ a současně velké platonické lásce. Z jednoho pohledu dovedl vyčíst moje nálady, radosti i starosti, aniž by bylo cokoli vyřčeno, sám ten výcuc dokázal zpracovat, pojmenovat a na závěr „vyplivnout“ smysluplnou radu či myšlenku, která mi mnohdy pomohla v několika zásadních rozhodnutích. Ten muž svou vizáží nepůsobil jako prototyp krásy nebo lamače dívčích srdcí, přesto svým charismatem dostával dívky a dámy do kolen, čehož jsem byla několikrát svědkem. A ačkoli on sám byl obklopen démony, pro mnoho jiných byl vykoupením. Ten člověk se stal mým kamarádem a mentorem.
Jeho hvězda bohužel zhasla v lednu tohoto roku. Dlouhou dobu bojoval se zákeřnou nemocí, ale energii rozdával do posledního okamžiku. Odkaz a kus jeho síly zůstal v jeho hudbě, z níž energii čerpám dál, jeho mi to však nevrátí. Ten člověk se jmenoval David Stypka – hudebník, otec tří dětí, kamarád, držitel ceny Anděl a anděl osobně. Šťastnou cestu, Davide!

 

Rock&Pop 01/21

Gabriela Stašová dostala nelehký úkol upozornit na nejdůležitější momenty v roce 2020. Budete překvapeni, ale dokázala najít i veselé okamžiky, jako jsou vydání alb nebo vznik nových zajímavých hudebních filmů. Celý rok 2020 samozřejmě nejen v kulturním světě zastínila koronavirová pandemie, a tak se rozhodně nedá hovořit ani o bujarých večírcích, skvělých koncertních show, zajímavých koncertech zahraničních hvězd nebo báječně prožité festivalové sezoně. Dokonce i veškerá hudební ocenění upadla v zapomnění, a to i přesto, že se jejich předávání odehrávalo v nejrůznějších online podobách. To ale veřejnost tolik nevzrušuje, aneb sejde z očí, sejde z mysli.

Pro mě osobně byl rok 2020 obrovskou a nelehkou výzvou. Byla jsem nucena ze dne na den měnit, přesouvat nebo rušit projekty, jež vznikají i několik měsíců dopředu. Prožila jsem několik tragických osudů svých kolegů, kteří přišli o živobytí, sama jsem bojovala o možnost „nějak“ se uživit a prošla si několika náročnými brigádami ve zdravotnictví a na úřadě (bohužel práce v časopise není práce na plný úvazek). Zkrátka by mě nenapadlo, že se v takových profesích ocitnu po dvaceti letech práce v kultuře.

Na straně druhé v sobě řada lidí, včetně mě, musela kvůli covidu-19 oživit kreativní a inovační myšlení, díky nimž vznikla řada nových, leckdy skvělých projektů. Koronavirová pandemie dostala pracovníky z mnoha oborů na samé dno. Upřímně si myslím, že rok 2021 nebude o moc lepší, jenže my do něj vcházíme lépe připraveni a mnohem silnější. Ode dna se dá odrazit už jen směrem nahoru, a to bych přála všem!


V prosinci jsme si uspořádali malý redakční večírek. Upřímně netuším, zda jsme nějakým způsobem porušili pravidla zmatečného PSA či nikoli. Nicméně všichni jsme sezení až na lehkou ranní kocovinu přežili ve zdraví a bez koronaviru. Fyzické následky si odnesl akorát Vladimír Motýlek Savec, který upadl na schodech, nikoli vlivem alkoholu, ale proto, že se mi v temné chodbě hudební školy VIP4YOU, kde se setkání konalo, nechtělo rozsvítit. Tímto se mu ještě jednou omlouvám a doufám, že při čtení tohoto úvodníku bude jeho koleno opět plně funkční.

Z pětadvacetičlenné redakce se nás bohužel mohla sejít pouze necelá polovina, neboť naší moravské sekci komplikovala příjezd řada protikoronavirových opatření. Některé z nich jsme ostatně neviděli už dlouhé měsíce. S myšlenkou na naše kolegy jsme si večírek užili, dokonce jsme si zahráli i hudební kvíz, který pochopitelně vyhrál ženský tým. Musím přiznat, že jsem některé otázky pomáhala sestavovat, a tak jsme měly nad pány patřičnou výhodu.

Jan Šída některé okamžiky vyfotil, a tak se můžete seznámit se mnou, Šárkou Blahoňovskou a její Rejminou, Jitkou Šnajdrovou, Jardou Špulákem, Romanem Jirešem, Zdeňkem Hejdukem, Vladimírem Motýlkem Savcem i majitelem časopisu Richardem Harušťákem.

Pozn. redakce: V minulém vydání byl u rozhovoru Lenky Lo Hrůzové uveden chybný fotograf, autorem fotek je Nikola Górská. Autorům se za chybu omlouváme.

 

Rock&Pop 12/20

Kulturní prostředí prochází nevídanou reformou a každý den mě nepřestávají překvapovat příběhy mých kolegů a kamarádů. Denně sleduji jejich přerody v úplně jiné a nové cesty, profese, k nimž je donutil buď pád na samé psychické dno, nebo potřeba obživy. Tohle všechno způsobila kulturní covidová stopka.

Umělci ani zaměstnanci v kultuře rozhodně nejsou slabí jedinci. Život v showbyznysu není snadný a umění přizpůsobovat se je první vlastností, jak v takovém prostředí přežít. Nebudeme si ale nic nalhávat, ztrátě zaměstnání ze dne na den se přizpůsobuje těžko, a tak to někdo zvládá hůře. Díky projektu #zachranbackstage, který náš časopis podporuje, se pravidelně setkávám nejen s muzikanty, ale i s jinými lidmi z oborů, jež mají s kulturou co do činění. Jedni pracují na stavbách, druzí dolévají desinfekci, rozvážejí jídlo nebo se přeškolují na zdravotnický personál. Ti, kteří to snášejí hůře, zkouší psát otevřené dopisy prezidentovi, vládě nebo alespoň na své sociální sítě.

Jelikož umělec zůstává umělcem, můžete se potkat s velkou řadou nových a nadějných spisovatelů, malířů nebo dokonce řezbářů, jež jste doposud vídali jen jako své oblíbené zpěváky ve světle reflektorů na pódiích. Rozhodně by vás tedy neměl překvapit pod vánočním stromečkem váš portrét od Jendy Kaliny ze Sta zvířat nebo dřevěná socha od Matěje Homoly z Wohnoutu.


Když Miloš Zeman, stále ještě prezident naší republiky, prohlásil, že se umělcům stejně nejlépe tvoří, když jsou hladoví, tak po něm Dan Hůlka hodil státní vyznamenání. Michal David, další jeho příznivec, naopak poslechl a vydal novou desku. Pravdou je, že nových alb se vyrojilo jako hub po dešti a koronavirová pauza dala čas a prostor tvořit všem, kteří na to díky koncertům neměli tolik času.

Konečně tak máme i pro náš časopis materiál, jenž zanechá koronu koronou a nechá si naše čtenáře myslet, že už je vše v pořádku. Rubriku Recenze tak máme plnou kvalitních nových desek, které stojí za to si nejen poslechnout, ale i koupit, třeba jako vánoční dárek. Věřte tomu, že každý interpret to v tuto chvíli ocení dvojnásob. Skvělým vánočním dárkem by pochopitelně bylo i předplatné Rock&Popu, ale to vy jistě víte. Sluší se vám tedy popřát krásné vánoční svátky a těším se s vámi na shledání v roce 2021. Doufejme, že ve všech ohledech lepším.

Pozn. redakce:
Rádi bychom uvedli na pravou míru, že v článku s názvem „Dáša Ubrová: Život je jen náhoda?“ v rubrice Jazz & Blues byly zveřejněny i fotografie Ivany Nyitrayové a Miloše Hlaváčka. Autorům se omlouváme.