Rock&Pop 11/20

Pro hudební časopisy nastoupila s covidem krizová vlna, která řádně otestuje jejich výdrž. Jako by nestačilo, že tištěná média vedou svou válku už od nástupu digitalizace. A přestože svádíme svoji bitvu o přežití i my (neboť už dávno nefinancují chod médií čtenáři, jichž je sice stále více, ale inzerce, v případě hudebního média především ta kulturní), snažíme se pomáhat.

V rámci projektu #zachranbackstage budou od listopadu probíhat diskuse o současném dění v kultuře se zajímavými lidmi nejen z hudebního světa, ale i z oblasti hygieny či dokonce politiky. První díl bude vysílán z pražského klubu Rock Café, který je bez výjimky také na neurčito zavřený. Sledujte tedy naše webové stránky a Facebook, kde se dozvíte, jak i vy můžete české hudbě pomoci.

Dále jsme připravili projekt pro mladé a méně známé kapely, jimž jsme se rozhodli dát v našem časopisu prostor na prezentaci a oslovení nových fanoušků. Mohou se hlásit na e-mail martina@rockandpop.cz.

Skvělou novinkou, která oživí současnou hudební scénu a jíž jsme se stali mediálními partnery, jsou hudební workshopy od profesionálních a známých muzikantů sdružené pod názvem VIP4YOU, tak trochu jiná liduška. Chcete-li se učit na hudební nástroj od někoho z kapely Wohnout, Visací Zámek nebo Plexis, je na to ta pravá příležitost. Díky absenci koncertů na vás mají muzikanti nejen chuť, ale i dostatek času. Přihlášky pro žáky jsou k dispozici na www.vip4you.cz.

Udržet tuzemskou kulturu při životě ale může i každý z vás. Kupte si tričko nebo album některé své oblíbené skupiny, pořiďte si voucher nebo otevřenou vstupenku do klubu, všichni teď vaši pomoc potřebují.

Pomoci můžete také nám. Jak? Zůstaňte nám věrni, čtěte a kupujte Rock&Pop, vše ostatní už si vybojujeme. Děkujeme vám, že jste s námi!


„Máš skvělé téma na úvodník,“ napsal mi Zdeněk Hejduk, když si všiml, že jsem si na svém facebookovém profilu postěžovala na nový pořad televize Óčko. A proč ne!

Zkrátka mě zamrzelo, že v době, kdy bychom se měli vzájemně podpořit a jako prestižní hudební média naši branži podržet, televize Óčko vyráží na trh s několika reality show, a to včetně nějaké nahaté seznamky.

Téměř jediná funkční hudební televize tak přichází s naprosto nehudebním formátem v době, kdy jen nasazení klipu české kapely do vysílání je kapkou živé vody pro umírající showbyznys. Nahaté zadky prostě frčí víc. Ačkoli se v mé sociální bublině strhla diskuse o upadající kvalitě zmíněné televize, já si stojím za tím, že chyba je především v nás, divácích. Koukněme na ostatní televizní kanály plné Prostřena, Výměny manželek, netalentovaných Hvězdných pěchot nebo absurdních Zlatých masek. Náš národ si tyhle paskvily, jež mají jen za úkol pobavit a šokovat, žádá. Televize Óčko to zkrátka jen neustála a snaží si udržet sledovanost, co to dá. Doufám, že se tenhle trend vyhne našemu časopisu.

Svou obhajobu pod mým příspěvkem zkusil Alexandr Guha, programový ředitel televize Óčko, a tak jsem se rozhodla dát mu prostor v dalším z vydání našeho časopisu.

Zajímá-li vás tedy, proč česká rádia a televize nepodporují českou kulturu v takové míře, jakou by si zasloužila, počkejte si na prosincový Rock&Pop. ▪

 

Rock&Pop 10/20

Atentát na kulturu, i to je jeden z trefných názvů pro současná vládní opatření proti šíření koronavirové nákazy. Ačkoli jsme do našeho vydání zařadili pár pozvánek na hudební akce, prověřte si před jejich konáním, zda nebyly zrušeny.

Není to totiž v téhle době vůbec nic neobvyklého a nejistota z budoucnosti živých vystoupení obchází nejen muzikanty a pořadatele, ale i fanoušky. Ti z těchto důvodů pochopitelně nekupují vstupenky v předprodeji a kvůli tomu se zase pořadatelé bojí, že na místo nedorazí vůbec nikdo a akci předem zruší. Je to celkem jednoduchý koloběh, kdy se kvůli velkému strašáku nejistoty odrovnají milovníci hudby vzájemně sami. K tomu jim pochopitelně občas přilije do kotle nějaké to fajnové vládní nařízení ve smyslu, že covid-19 v sedě neútočí, a tak se tančit prostě nebude. Do dnešní uzávěrky jsem stihla dva koncerty pro omezený počet diváků v kulturním domě pro sedící hosty. Nebudu jmenovat místa ani účinkující, ale oba pořadatelé na tom projeli slušný peníz, ačkoli se jednalo o oblíbené a navštěvované kapely. Prostě to zkusili a za to jim velká poklona.

Zato jsem vyslechla od návštěvníků několik příběhů o tom, jak se nemůžou bez testu vrátit po koncertě do práce či nastupují okamžitou nucenou karanténu. Je třeba podotknout, že jsem u nikoho z nich neviděla roušku, a to ani vestoje, vsedě, ba ani vleže. Židle v sále vydržely prvních pět minut a rozjařená stovka fanoušků se doslova promořovala. Takže na rozhodnutí zaměstnavatelů svým lidem zakazovat účast na takových akcích asi něco bude. Ačkoli na první dobrou vypadají jako totalitní diktátoři, nesmí ohrozit (ať už nákazou, nebo jen uzavřením, záleží, čeho se bojíte víc) zase svůj podnik a další zaměstnance, jejich rodiny a tak dále a tak dále.

Kultuře a především živým koncertům momentálně nehraje do karet zkrátka vůbec nic. Nezbývá než doufat, že zázraky a splněná přání přijdou letos dříve než o Vánocích.


Dala jsem našemu vydavateli nereálný slib, že se pokusíme ve svých textech vyhnout koroně. Covid-19 je už tak dost součástí našich životů a čtení našeho časopisu by mělo fungovat jako relax a odskok od všedních problémů. Bohužel téma koronaviru se na nás valí odevšad, z rádií, televizí i novin. Děti ho řeší ve školách, kamarádi v zatím otevřených hospodách a moji kolegové z kultury, kterých se opatření dotkla nejvíce, už v podstatě nemluví o ničem jiném.

Téma koronaviru by mohly předčít jen přistání UFO nebo blížící se konec světa, což mi po tom všem nepřijde tak nereálné. Nemůžu se tedy zlobit, když kolega Hejduk napsal svůj koronavirový sloupek, muzikanti se o pandemii zmiňují v každém rozhovoru, aniž by se je na to někdo ptal, a reportéři z koncertů mají termín covid-19 v prvních dvou větách. Tenhle vir zamořil úplně všechno, ačkoli reálně nemocných aby pohledal. Vypadá to, že se s tímto tématem budeme muset na chvilku sžít a vnímat ho jako nedílnou součást dění.

Jsem dokonce přesvědčena o tom, že čím dříve si zvykneme, že tu něco takového s námi žije, tím dříve se uklidní chaos, strach a především mediální masáž. Důležité je se z toho neposrat, to si šetřím až na to UFO. Takže se všichni posaďte, vezměte do ruky něco dobrého k pití a relaxujte s Rock&Popem. Jak všichni víme, na sedící konzumenty virus neútočí.

 

Táborská kapela Utíkej! vydala videoklip Udržitelná s ekologickým tématem

Nová skladba a videoklip s názvem Udržitelná od mladé jihočeské kapely Utíkej! nabádá posluchače k zamyšlení, o tom, co bude na světě po nás. Ústředním tématem skladby je ochrana životního prostředí. „Tato píseň vznikla někdy před 2 lety, ještě předtím, než jsme založili kapelu. V té době jsem psal jen anglické texty, ale tahle píseň prostě sama vyplynula, asi z těch všech nahromaděných zpráv o tom, co se děje se životním prostředím po celém světe. Řekl bych, že téma je a bude stále aktuální. Zároveň chceme tímto klipem i znovu upozornit na problematiku rapidních zásahů člověka do životního prostředí“, přibližuje kytarista Vašek Milichovský.

Skladbu s klipem měla kapela v plánu vydat již v březnu tohoto roku, ale korona krize celý proces značně zbrzdila, a tak se natáčení klipu přesunulo až na letní měsíce. Budeme se těšit, kam bude kapela „utíkat“ dál. „Do konce roku bychom rádi zvládli natočit ještě jeden klip a minimálně dvě písničky ve studiu“, dodává zpěvačka Nina Cibulková. „Zatím máme na kontě tři nahrávky a ke každé vznikl klip, většinou scénář vymýšlíme společně jako kapela“, upřesňuje.

Utíkej!

„Kapela vznikla v létě 2019. Osud svedl dohromady lidi, kteří za sebou mají různé hudební formace a posbírali zkušenosti z podií a kapelního života. Náš styl není nikterak vymezený, ačkoli ho označujeme jako punk-rock, který je nám nejblíže. Nechceme se ničím vymezovat, hrajeme to, co se nám líbí. Čekat od nás můžete punkovej nářez, i klidnější melodie. Hudba nám dělá radost a tu chceme rozdávat dál. Snažíme se, aby se to projevilo hlavně v našich textech. Rádi bychom prostřednictvím našich rýmů předali cokoli, komukoli. Zastav se a poslouchej Utíkej!“

Kapela má za sebou za teprve rok svého fungování několik vystoupení, na větších i menších akcích. Mimo jiné si zvládla předskočit před Horkýže Slíže.

WEB, FACEBOOK, YOUTUBE, INSTAGRAM,

Videoklip UDRŽITELNÁ 

Rock&Pop 09/20

Již podruhé v životě jsem se stala demonstrantem. Poprvé tomu bylo před dvěma lety v argentinském Buenos Aires, kdy jsem si vyrazila na kole na projížďku městem a omylem se připletla k demonstrujícímu průvodu. Dav mě sevřel neprostupně natolik, že jsem své kolo tlačila v zástupu až k hotelu, kde mě dav vyplivnul stejně rychle, jako mě pohltil. Ačkoli netuším, proč se demonstrace v jihoamerické metropoli konala, pobízel mě jeden z kolegů demonstrantů k nějakému pokřiku. Jakmile jsem zařvala: „Zeman z Hradu a já do hotelu,“ mrknul na mě spokojeně, jako by se průvod konal právě kvůli tomu.

Svou druhou demonstraci jsem navštívila záměrně, neboť její myšlenka se mě, mých kamarádů i kolegů velmi úzce dotýká. 27. července proběhla na pražském Staroměstském náměstí demonstrace Za živou hudbu, kde vystoupila řada promotérů, manažerů, provozovatelů klubů a interpretů, kteří svou účastí demonstrující podpořili. Mělo se jednat o setkání pořadatelů, promotérů, techniků, zvukařů i osvětlovačů, zkrátka těch lidí, kteří díky vládním opatřením v kultuře už od března nemůžou pracovat, nebo jen v omezeném a nevýdělečném režimu.

Musím však přiznat, že kdybych sama neprožívala na vlastní kůži opatření proti šíření koronaviru a řekla bych i proti kultuře samotné, význam této demonstrace chápu zhruba stejně jako tu ve španělštině před lety. Původně sympatická a všechny kulturní pracovníky spojující myšlenka se bohužel shrnula do několika dlouhých prohlášení o tom, jak jsme všichni v řiti, zato jsme to díky mnoha řečníkům slyšeli v několika různých verzích.

Konkrétních požadavků nebo možných cest, jak se z toho společně nebo za pomoci státu vymotat, zaznělo pramálo. A to mě moc mrzí, protože právě tomu přišly stovky lidí osobně vyjádřit podporu.

Netvrdím sice, že by nějaké konkrétní řešení podpořil i ministr kultury Lubomír Zaorálek, který na demonstraci promluvil, ale byl mu nabídnut jen pískot a nadávky a s tím se pracuje těžko. Aspoň jsem na náměstí potkala spoustu kolegů, jež jsem dlouho neviděla, a z demonstrace se stalo příjemné setkávací odpoledne. Tak ji pojali nejspíš všichni. Demonstrovat sice neumíme, a  jak řekla promotérka Hana Petřinová, děláme to všichni poprvé. Jedno vím jistě, niikdo z těch lidí to nevzdává a kultura bude žít dál. Koneckonců být u toho a vidět, že v tom nejste sám, byla taková skupinová terapie, která možná pomohla
mnohem víc.


Milující manžel a velká rodina je zase in. Sex, drogy a rock’n’roll získává v hudebním světě úplně jiný význam. Zatímco starší, rozumějte má, generace hudebníků si svého bohémského života užívala a dosud v rámci možností užívá naplno a až na pár výjimek dává heslu „Sex, drogy a rock’n’roll“ ten správný význam, alespoň v takové té české verzi, nová a mladší generace interpretů dává rodinu a své vztahy veřejnosti na obdiv.

Lamači dívčích srdcí a Don Juanové koncertních šaten, kteří buď své manželky a přítelkyně čekající doma zapírali, nebo o nich alespoň veřejně nikdy nemluvili, už nejsou v kurzu. Publikum si žádá něžné, milující a věrné hochy, kteří se nestydí za své závazky. Takovým novodobým průkopníkem rodinného muzikanta je pochopitelně Tomáš Klus, který neváhal se svou instagramovou hvězdnou matkou natočit i duet. Kdo by pak zapomněl na veřejnou žádost o ruku své přítelkyně, již si připravil Marek Ztracený pro fanoušky v O2 areně, a v neposlední řadě máme v tomto vydání časopisu rozhovor s dalším milujícím se manželským párem, Voxelem a jeho ženou Marií, kteří ve společných duetech nezůstávají pozadu.

Duet se svou krásnou ženou Dominikou ještě Kuba Ryba nenatočil, ale veřejná žádost o ruku také nesměla chybět. Kapela Rybičky 48 ji zachytila v přímém přenosu ve videoklipu k písni Lék na duši ženy. A přestože je Ryba známým protagonistou rock’n’rollového a bohémského života, i on ví, co na jeho fanoušky aktuálně nejvíc funguje. Ačkoli se může zdát stoupající trend zveřejňování soukromých životů interpretů, navíc v tak idylických podobách, chytrým marketingovým tahem, stačí nakouknout do festivalových zákulisí.

Obraz povalujících se a potácejících přiopilých muzikantů v závěsu fanynek se mění na panoptikum pobíhajících dětí, klábosících matek a pyšných otců, kteří si jen od rodinky odskočí na pódium. To je jediný okamžik, kdy děti přestanou pobíhat a ženy utichnou. Od září jsme pro vás připravili miniseriál, v němž bychom vám rádi pár takových rodinných příslušníků slavných představili. Není totiž nad to nechat za sebe mluvit druhé, člověk se tak toho mnohdy dozví mnohem, ale mnohem víc.

 

Rock&Pop 08/20

Když se hudba míchá s politikou, nevěstí to nikdy nic dobrého. Proto se i v naší redakci podobným tématům vyhýbáme. Ne vždy se ale daří zachovat si náležitý odstup, a to především v případech, kdy politické a společenské dění s kulturou zamíchá natolik, že se nás daná problematika bezprostředně týká. Posledním takovým tématem byl Andrej Babiš, který si občas zasponzoroval nějakou tu hudební akci či konkrétní kapelu a častokrát se přimotával do zákulisí hudebních festivalů. Činil tak mnohdy i za nevole hudebníků a samotných promotérů. Jeho partnerské akce, jež jsme v článku zmínili, naše redaktory odměnily tím, že jim jejich pořadatelé zamítli novinářské akreditace. Ale i ti se přes to přenesli a život jde dál.

Nikdy bych nevěřila, že dnešním takovým horkým tématem je rasismus. I když se toto politicko-společenské téma řeší především v USA, strhává na sebe pozornost celého světa, a to i toho hudebního. Blackout, který vyhlásila řada nejen hudebních celebrit jako poctu černé hudební kultuře, se přenesl i k nám, a to dokonce do hudebních médií, jež si také takový český blackout naordinovala. My se k takovému jednorázovému a řekněme jednookému počinu uchylovat nechceme, a ačkoli se i naše redakce skládá z mírumilovných, tolerantních a rozhodně multikulturních lidí, kteří rasismus a násilí odsuzují, nemyslíme si, že podporovat hnutí, jež je postaveno na násilných protestech a rabování, je ta správná cesta.

Lobotomie společnosti, která je evidentně průvodním jevem koronavirové pandemie v USA, se šíří kontinentem jako vichřice, maže historii, míchá hodnotami a likviduje zbytky slušnosti a zdravé mysli. Rádi vám přineseme podrobnější článek o zapojení hudebního světa do protestů proti rasismu v zářijovém vydání časopisu, naši redaktoři v těchto chvílích rozmotávají klubko poplašných a hoax zpráv oproti podloženým faktům o skutečných událostech. Někdy je mezi nimi opravdu tenká hranice a k neuvěření jsou téměř všechny. Připomíná to televizní pořad Věřte nevěřte…


Mám strach. Svět se zbláznil a já to píšu snad poprvé bez špetky ironie. Bojím se změn, které nastanou, a zároveň se bojím, že se nezmění vůbec nic. Kulturní i společenský život dostává na frak a zjišťuji, že dosavadní strašáci, jako jsou Zeman s Babišem, České dráhy nebo finanční úřad, jsou jen nepatrnou nepříjemností. Koneckonců zvyknout se dá i na všudypřítomný koronavir ve vzduchu, o kterém stále dost lidí pochybuje, zda se ho vůbec bát.

Co se ale přehlédnout nedá, jsou důsledky, jež s sebou vir a opatření proti jeho šíření přinesly. Nastupující ekonomická krize je cítit ve vzduchu, a to na nás teprve dopadají první kapky z blížící se bouřky. Rostoucí nezaměstnanost, upadající kultura a společenský život, omezené cestování i všeobecný strach z návratu pandemie jsou strašáci, kteří momentálně číhají ve skříních každého z nás. Přiznávám, že má skepse pramení především z kulturního prostředí, v němž pracuji. Každodenní rušení kulturních akcí, pro divácký nezájem, a masivní nezaměstnanost mých kolegů a přátel mi optimismu do budoucnosti nepřidávají. Proto vás za všechny prosím, zamkněte skříně se svými strašidly a jděte na koncerty, kupujte vstupenky do kin i divadel a pojďte se bavit. Spoustu inspirace vám ostatně přináší i srpnový Rock&Pop.

 

iRock&Pop