Rock&Pop 10/19

Ačkoli celá redakce hýří optimismem, neboť se vrátila ze svých dovolených, mně se lepí smůla na paty. Už před dlouhou cestou zpátky z tolik opěvovaného festivalu v rumunském Banátu, o němž si ještě můžete přečíst reportáž od kolegyně Šárky Blahoňovské, jsem se stihla lehce přiotrávit jídlem. Procedury tamní bylinkářky sice pomohly k tomu, abych zvládla bez újmy dvouhodinovou cestu autobusem a více než hodinové čekání na nekonečný vlak, ale svou pozici na záchodcích ve vlaku jsem měla jistou. Hájila jsem ji čestně, dokud mi toaletu z technických důvodů nezavřeli a já si musela těžce budovat pozici novou v jiném vagonu.

Cestu do Banátu jsem využila k tomu, aby mé auto prošlo lázněmi v servisu, a tak jsem se po příjezdu domů chopila svého skútru, na němž jsem nikdy neseděla, a začala se učit jezdit. Po první jízdě jsem se vrátila pouze s naraženou rukou, získala jsem tedy odvahu k jízdě další a tu už nepřežil skútr. Na rozhovor s Plexis jsem se proto vydala vlakem, který měl pochopitelně hodinové zpoždění, což mě nepřekvapilo. Bylo to ale správné načasování k tomu, abych dorazila před pivovarskou hospodu Zlý časy právě v době, kdy lešenáři nad vstupem do restaurace upadla trubka a trefila mě do hlavy. Nenechala jsem se odradit a rozhovor s Petrem Hoškem a Martinem Švecem uskutečnila. Nešťastnou karmou jsem si navíc přitáhla neshody s mou pubertální dcerou a menší zdravotní komplikace v rodině. Rozhodla jsem se pročistit si hlavu i střeva návštěvou moravského sklípku spojenou s ochutnávkou čerstvého burčáku. Načež jsem si přivodila další otravu, která mě provázela následujících několik dní.

Zbytek burčáku skončil v rukách kapely Visací Zámek, již jsem obdarovala při cestě z Moravy. Jan „Honny“ Haubert, zpěvák a textař skupiny, se mi pak druhý den chlubil, že po jeho požití se nápady jen množily. Je tedy možné, že jsem přispěla velkou měrou k tvorbě nového alba punkové legendy. Vše zlé je k něčemu dobré. Auto se mi konečně vrátilo a život se pomalu začal vracet do normálu, alespoň to jsem si myslela při cestě domů ze servisu. To pouze do momentu, než mi ho jiné auto nabouralo zezadu. To, že jsem z neznámého důvodu našla dokumenty k hlášení o nehodě pouze v italštině, a tudíž neplatné, nebo že tento úvodník píši ve slušivém krčním krunýřku, už asi netřeba popisovat. Chtěla bych vás jen varovat, v říjnu se totiž konečně chystám i já na dovolenou, neseďte se mnou v letadle!


Dlouho jsem se rozhodovala, zda zveřejnit druhou kapitolu pohádky o ztraceném trsátku. V kapitole první se totiž náš příběh ubíral směrem lehce romantické komedie. Pozorný čtenář přesně věděl, co se v pohádce odehrává, a neztratil se v jednoduché zápletce. V kapitole druhé Pepa Bolan z Mandrage pohádku řádně zamotal a z hodného Jindry se stala hromada vesmírného slizu. „Přišla mi trochu nuda, jak to trsátko pořád někde leží a kňučí, tak jsem to chtěl trochu rozhýbat,“ řekl mi Pepa. Absurdní drama, jež se z příběhu rázem stalo, se snažil uvést na pravou míru Petr Rubáš (Vasilův Rubáš), ale Vojta Kalina z Pipes and Pints nám pak trsátko jednoduše zabil.

Pohádka se pochopitelně vymkla mým romantickým představám, na stranu druhou nepozbývá na autentičnosti a unikátnosti muzikantů, kteří ji pomáhají spoluvytvářet, což je to, oč jsem usilovala. Proto i vám předkládáme příběh přesně tak, jak se vyvíjel. Už v tuto chvíli se Pavel Měšťánek z kapely Medvěd 009 trápí nad tím, jak Jindru zase v další kapitole oživit. Ztracenému trsátku totiž není zdaleka konec, neboť zájem o přispění mezi muzikanty roste. Těšit se můžete na autorský text od Vratka Rohoně (Iné Kafe), Mira Šmajdy nebo Jugiho (UDG).


Omluva:
Vážení čtenáři,
v letošním zářijovém čísle se mi do článku o Evě Pilarové vloudily nepříjemné chyby. Písnička Dotýkat se hvězd se nejmenuje Je nebezpečné dotýkat se hvězd, jak jsem uvedl. Paní Pilarová získala Českého slavíka třikrát, v letech 1964, 1967 a 1971. Nikoli čtyřikrát, jak jsem mylně napsal.
Paní Pilarové i vám se omlouvám.
Jaroslav Špulák

Rock&Pop 09/19

Tento úvodník píši 21. srpna v pět ráno, za východu slunce, někde na území Maďarska. Ačkoli jsem si jeho zněním byla jistá už včera, chtěla jsem si ověřit, že mé dojmy jsou správné a euforie nezmizí po pár hodinách cesty. Jak již víte, s kolegyní Šárkou Blahoňovskou právě absolvujeme cestu nejdelší vlakovou soupravou v české historii ever a míříme si to na festival do rumunského Banátu. Bohužel se termín uzávěrky časopisu sešel s touto výpravou, a tak sedíme ve svém kupé, dopisujeme poslední články a procházíme korektury. Lidé si nás fotí jako zvířátka v ZOO, nabízí destiláty i trochu té společnosti. V tomhle vlaku se přece nepracuje.

A musím přiznat, že je skutečně cítit ve vzduchu, že všechna práce, problémy a smutky zůstaly na peroně. V soupravě panuje skvělá nálada a energie, a to od momentu nástupu do ní, bez ohledu na to, zda si někdo k dobré náladě něčím pomohl. Upřímně jsem takový nával pozitivní energie dlouho nezažila. Jediní suchaři jsme pravděpodobně v celém vlaku jen my dvě a trochu se za to stydím.

Naprosto střízlivá, a přesto v opojení, jsem si užívala neskutečnou atmosféru své první banátové noci, abych mohla ve spícím kupé opět tajně pokračovat v korekturách. Přiznám se, že kdyby se v Banátu žádný festival nekonal, už teď jsem si jistá, že tahle cesta je ten cíl a jeden z největších zenových zážitků mého života. Zní to divně, ale mé děsivé představy o nekonečné cestě s osmnácti vagony opilých festivalových návštěvníků se rozplynuly, a to i přesto, že jedu ve vlaku s osmnácti vagony opilých návštěvníků… Méně osobní reportáž z celé cesty i festivalu vám přineseme v říjnovém vydání časopisu. Doufám, že vás naláká to zkusit příští rok. Pak i lépe pochopíte můj sentiment.


V tomto vydání Rock&Popu jsme zveřejnili první část naší teprve vznikající pohádky.

Nápad vykopnout pohádku na pokračování přišel s nejmenovaným zábavným pořadem, kdy protagonisté skládají po větách příběh. Přiznám se, že mi to nepřijde moc zábavné, a z toho, co vytvoří, nevznikne nikdy nic smysluplného ani nijak zvlášť legračního. Přesto jsme to zkusili, a ačkoli jsme teprve na začátku, vypadá to, že bychom mohli být svědky vzniku veselé hudební pohádky. Do vyprávění se zapojilo a ještě zapojí mnoho známých muzikantů.

V tomto vydání vám předkládáme první kapitolu naší pohádky o trsátku. Úžasné na tom je, že předem netušíme, jak se příběh bude vyvíjet, kam povede a kdy skončí. Trsátko jako hlavní postava bylo vybráno záměrně, neboť jsem se chtěla vyhnout tomu, že nám nějaký vtipný interpret hned hlavního hrdinu zabije, znásilní nebo zmrzačí. Trsátko je tak neutrální věc, že má předpoklady dočkat se delšího života, rozhodně více než například Olda Říha, Richard Krajčo nebo Dara Rolins. Nechme se překvapit a těšte se na další pokračování.

Rock&Pop 08/19

V současné době se geometrickou řadou šíří sociálními sítěmi fotky budoucích důchodců. Jedná se pochopitelně o fotky mnohem mladší generace, jež se baví aplikací FaceApp a nechává si své snímky záměrně upravovat. Tato aplikace už kdysi umožňovala měnit vizáže uživatelů, například mutací různých ras, ale to ještě nebyla takovým hitem.

Za pouhých pár dní si získala oblibu téměř osmdesáti milionů lidí světa. U nás tomu není jinak, na Facebooku mám téměř devadesát procent zestárlých přátel a na svých profilech se podobnými fotkami pyšní třeba Rytmus. Média se okamžitě této mánie chytla a začala řešit s odborníky nejen důvody, proč mají lidé potřebu ukázat světu, jak by mohli vypadat v osmdesáti, ale i to, co všechno se svou fotkou majitelům aplikace předávají. A není toho zrovna málo.

Nehodlám se pouštět do analýz, zda aplikace data a fotografie opravdu zneužívá nebo zda její ruský vlastník spolupracuje s tajnou policií. Ani do toho, jestli kauzu vyvolala záměrně americká vláda, aby odvrátila pozornost od svých jiných aktivit. Stejně tak můžeme spekulovat o tom, jestli se nejedná o aktivitu přítele východu Miloše Zemana a čínské vlády, aby zastřeli natáčení dalších společných dílů Opičího krále. Podobných teorií o tom, kdo participuje na pozornosti milionů ovcí z celé planety, se jistě objeví ještě spousta.

Ten největší problém ale není kdo. Víme přece, že naši pozornost se snaží získat už velkou řadu let mnoho marketérů a PR manažerů nejen společností, ale i politiků. Měli bychom se začít ptát, proč podléháme čím dál častěji a jak to, že to jde tak snadno? Proč darujeme své životy do rukou cizích firem a anonymním tvářím, když si pak před vlastním okolím zaheslujeme mobil nebo Facebook?

Občas pochybuji sama o sobě. Ačkoli se považuji za člověka s nadhledem nad podobnými davovými mániemi, jsem i já ovlivněna sociálními sítěmi a především informační bublinou kolem mě natolik, že nedokážu se stoprocentní jistotou říci, že můj názor je skutečně můj. Internet mi servíruje přesně to, co chci vidět, a to jen na základě toho, co jsem na něm kdy hledala nebo četla. Klávesnice mi z tisíce různých slov navrhne přesně to, které chci napsat, a to jen proto, že už mě zná. Facebook přiřadí správné jméno a profil k náhodnému obličeji na fotce, aniž by se na to ptal. My už svá osobní data zřejmě nevlastníme dávno a je otázkou, zda smazání jedné aplikace pomůže tomuhle průšvihu zařadit zpátečku.


Musím přiznat, že návrat party z Beverly Hills 90210 jsem očekávala mnohem dříve. Ať už jsme si o tomhle kultovním teenagerském seriálu amerických zbohatlíků mysleli cokoli, koukali jsme na něj nebo o něm přinejmenším slyšeli všichni. Žádné velké úspěchy hereckých protagonistů se mimo seriál nekonaly, a tak se pokračování nabízelo už dlouho. Koneckonců prostor na trhu pro podobný typ seriálu byl a hravě by se zařadil mezi Sex ve městě a Přátele.

Kam se bude seriál ubírat teď, kdy jsou z herců padesátníci, je otázkou. Musím ale přiznat, že vizáž hrdinů z Beverly Hills jejich věk rozhodně neprozrazuje. Kdyby nedávno nezemřel jeden z hlavních protagonistů, Luke Perry, a Shannen Doherty o sobě nedala vědět při boji s rakovinou, začnu věřit, že producenti seriálu své herce zmrazili a uchovali do doby, než bude správný čas pokračovat.

Já svůj návrat do školních let prožila před pár měsíci, kdy jsem se zúčastnila srazu celého ročníku našeho gymnázia po dvaceti letech. Nejenže jsme se se spolužáky vzájemně nepoznali a byli jsme nuceni připnout si cedulky se jmény, ale zub času se na nás podepsal natolik, že by většinu z nás nechtěli vidět ani v TV Šlágr. Co však léta nepoznamenala, byly vzpomínky. Po pár větách jsme byli schopni účastnit se školních mejdanů a bavit se až do rána. Tak uvidíme, jestli tohle dokážou i v Beverly Hills.

Rock&Pop 07/19

Je středa 19. června, den před tiskem tohoto vydání. Ploužím se se svou dcerou v autě pražskými kolonami a míjejí nás auta plná mončičáků. Tak totiž nazvala má dcera zmalované fanoušky Kiss, kteří se ve stejných kolonách snažili přiblížit ke stadionu v pražském Edenu. Oddanost kapele, kdy se fanoušek stylizuje do hudebníků samotných, mi přijde trochu úsměvná. Sama znám ve svém okolí pár lidí, kteří neusnou bez kissáckého pyžama a nevstanou bez ranní kávy z kissáckého hrnečku. Až na tyto výstřednosti jsou to vcelku normální lidé, za mončičáky se vydávající pouze na setkáních fanoušků, na koncertech Kiss, případně Kiss revival, a občas na silvestra.

Přemýšlím, zda se i nějaká česká skupina dočkala takové podpory, aby se do ní fanoušci stylizovali. Pravdou je, že tuzemská hudební scéna zřejmě nemá vizuálně silnou a odlišnou osobnost, jež by stála za kopírování, nebo dokonce udávala trend. Dokážu si živě představit, jak vtipně by vypadalo setkání fanoušků Jany Uriel Kratochvílové.

Český fanoušek naštěstí dává na vědomí příslušnost k české kapele maximálně tričkem nebo jiným merchandise svého favorita, zřídkakdy ale zůstává věrný pouze jedné skupině a trička obratně převléká, podle toho, kam zrovna jde. To pravý Kissák zůstane Kissákem, bez ohledu na to, na jakém koncertě se zrovna ocitl, poznáte ho podle trička s Kiss.


S horkým létem přicházejí i pořádné bouřky, a že byly v červnu opravdu silné, mohou potvrdit nejen majitelé mnoha zatopených sklepů, polámaných lesů nebo konkrétněji obyvatelé Šumperska, kteří byli řadu dní bez domova kvůli podmáčenému svahu.

Na silné bouřky nezapomenou ani mnozí pořadatelé hudebních open airů, kteří se ještě v této době dopočítávají škod. Jednou takovou nepovedenou akcí za všechny je například Broumovská kytara, festival pořádaný pro radost dvěma muzikanty. Silný vítr a déšť jim letos rozhodně radost neudělal a program museli předčasně ukončit. Přes narůstající škody si mohou pořadatelé gratulovat, že situaci zvládli bravurně. Nikomu se totiž nic nestalo. Podobnou situaci zažil i o něco větší open air festival Votvírák v Milovicích, tam jsem ji prožila osobně. Také Votvírák bojoval se silným větrem a i na něm museli pořadatelé program nejprve přerušit a pak předčasně ukončit. Návštěvníci této akce byli včas evakuováni a i tam profičela bouře bez zranění kohokoli z nich.

Možná proto, že se nikomu nic nestalo, jsou pořád lidé, kteří situaci zlehčují a podceňují. I toho jsem byla svědkem. Je neuvěřitelné, jak lidi dokáže naštvat, že ten strom opravdu nespadl, když už kvůli němu vyklidili areál, že ten stan neodlétl, když už kvůli tomu stáli v dešti, a že to pódium nespadlo, když už na něm stejně nikdo nevystupoval.

Heslo „Bezpečnost nad show“ by snad měl tesat každý pořadatel nad vstupní brány festivalu a na LED obrazovkách místo spotů vysílat videa z jiných akcí, na nichž se pódia ve větru mění v neovladatelná rogala padající na lidi. Ostatně to není nic nereálného a YouTube je jich plný. Podobně drsná kampaň zabrala přece už od BESIP. Proč nešířit osvětu i na festivalech. Spoustě pořadatelů by to pak usnadnilo komunikaci v krizových situacích, ačkoli doufám, že ty už máme minimálně pro letošní rok vyčerpány.

Rock&Pop 06/19

Česká účast na zahraničních, přesněji řečeno evropských festivalech není už žádnou raritou. Ať už se jedná o hudební turisty, nebo interprety. A přestože, jak jsem se již zmínila ve druhém úvodníku, je Česká republika festivalovou velmocí, velké spoustě tuzemských fandů to nestačí a rozjedou se za hudebními zážitky do Německa, Velké Británie, Nizozemska, Polska, na Slovensko i do Maďarska.

I když ráda a často cestuji, obdivuji spíše přírodní krásy a vyhledávám ticho a klid. Rozhodla jsem se, že letošního srpna spojím příjemné s užitečným a stanu se na jeden týden i já hudebním turistou. Mou cílovou destinací bude festival Banát v Rumunsku. Přiznám se, že když jsem dostala nabídku svézt se speciálním vlakem, vypraveným z pražského Smíchova a vezoucím festivalové fanoušky i některé vystupující interprety, neváhala jsem ani vteřinu. Nejde ani tak o festival samotný, dokážu si dokonce představit, že bych si odpustila vystoupení kapel, protože je přes letní sezonu uslyším nesčetněkrát i u nás. Ze všeho nejvíc mě láká okolí transylvánských Karpat, atmosféra, cestující ve vlaku, kapely, které v něm budou hrát a prát se s akcelerací, i nesmazatelné zážitky, jež si odtamtud přivezu. Komu nestačí si o mé cestě číst v zářijovém vydání Rock&Popu a chtěl by tuhle jízdu zažít, jistě je ještě možnost.

Speciální vlak vyjede letos už potřetí. Pořadatelé akce nabídnou tamní české komunitě kulturní zážitek. Nabídnou ho ale i několika stovkám Čechů, kteří o této komunitě dosud neměli ani páru.


Máme tu červen, a ačkoli počasí dalo o letní sezoně vědět až teď, máme už pár open airů za sebou. Česká republika je festivalovou velmocí, a tak nás velká várka festivalů stále ještě čeká. Další avizovaná finanční krize se zatím vznáší jen ve vzduchu, a tak se budou návštěvnické rekordy na hudebních akcích lámat i letos. Svůj malý festiválek nebo slavnost má bezmála každá ves, hasičský sbor, fotbalisté, pivovar, lihovar, hrad či zámek. Na síti festivalů pracují i interpreti samotní, neopomínejme Kryštof, Divokýho Billa nebo Tři sestry.

Hudebních možností pod širým nebem tak nabízí tato země stovky a návštěvníci je mohou přebírat vidlemi. Horší je pak situace pro pořadatele, kteří se musí mezi konkurencí udržet a nezkrachovat. Ti vedou pomyslnou bitvu hned na několik stran. To, zda promotér vyhrál svou válku, poznáme až příští rok. Své boje každý pořadatel svádí nejen s úřady, stále se měnící legislativou, OSA, Intergramem a dalšími poplatky, s počasím nebo konkurencí, ale i s interprety samotnými. Ti nejenže každým rokem stále rapidně zdražují, ale mění i své technické požadavky, jež chtě nechtě stojí další peníze. Jak podotkla kolegyně po návštěvě koncertu Leoše Mareše v O2 areně: „Leoš je důkaz, že lidi se chtějí hlavně bavit a umění jde stranou.“

Důkazem, že umění ustupuje show, není jen Leoš Mareš, ale i každé druhé vystoupení jakékoli kapely na velkých festivalech. Hudba samotná jde ruku v ruce s vizuálním provedením, a tak nejsou výjimkou přibývající pyrotechnické prvky, projekce, světelná show, kostýmy, nové backdropy, opony nebo střílející konfety do všech stran. Potud je vše v pořádku. Zřídka se však přihodí, že vizuální stránce ustoupí hudební projev samotný a interpret se stane otrokem svých vlastních výmyslů. Nejednou jsem byla během květnových koncertů svědkem toho, jak se pro mě energické a přirozené skupiny změnily na roboticky se pohybující kolos bez energie s předem načasovaným plánem, bez schopnosti improvizace, ve stresu, aby vše klaplo, jak má. Fanoušci mají přece na svých idolech nejraději to, když mají možnost se ujistit, že jsou to lidé jako my všichni. Proto o nich čtou v časopisech nebo si je ohmatávají při autogramiádách. Ukázat lidskost přímo z pódia je to nejjednodušší, co každý muzikant může pro fanouška udělat. Já sama si pamatuji na koncert kapely Guano Apes před desítkami let na pražské Brumlovce jen proto, že vypadla elektrika a skupina zahrála několik písní bez proudu, přesto s úsměvem a nadsázkou. Rázem to pro mě byla jedna z top kapel mého života, aniž bych je měla kdy slyšet znovu.

Do festivalové sezony 2019 tedy přejeme pořadatelům i fanouškům co nejvíce přirozených hudebních zážitků!

iRock&Pop