Rock&Pop 01/20

A je to tady, máme tu podle amerických odborníků Pantone color institutu tmavě modrý rok 2020, a od 25. ledna dokonce podle čínského kalendáře rok Krysy. Na internetu se o nadcházejících dvanácti měsících dočtete opravdu ledacos, ale většina astrologů se shoduje v tom, že rok 2020 by měl být tím šťastnějším. A to přesto, že nás čeká další vlna EET, která už smete každého, včetně promotérů a pořadatelů kulturních akcí, první závan neodvratně blížící se krize i nesestřelitelný Babiš ve vládě. Podle mého osobního horoskopu, jejž jsem našla na internetu, přijdu v lednu o práci, ale jen proto, abych v únoru našla svou pravou lásku. Konečně! Těším se na to jako malá, snad o mě má pravá láska bude stát, i když budu nezaměstnaná.
Můj kritický měsíc je údajně květen, což mě mrzí, neboť lásky čas mám ráda. Navíc náš časopis oslaví 8. května třicet let. Moc bych si přála být u toho, ale zrovna mám podle horoskopu bojovat s těžkou nemocí. Pravděpodobně svůj boj vyhraji, protože na podzim mě má ještě skolit chřipka. Podle astrologa bych měla být šťastná až v závěru roku, ale já to zkusím už dnes. Vyberte si ze svých horoskopů jen to nejlepší a pojďme si rok 2020 společně pořádně užít!


Zřejmě každý má alespoň jednu kamarádku, ano, kamarádku, kterou pohltí vánoční šílenství. Neustále peče, zdobí, nakupuje, a co je vůbec nejhorší, pořád poslouchá a pouští i vám osvědčené vánoční fláky, jako jsou Last Christmas od Wham! nebo All I Want for Christmas Is You od Mariah Carey.
Takovou kamarádkou je mi kolegyně Jitka, s níž jsem vyrazila na uzávěrku tohoto vydání do maďarské Budapešti, údajně nejkrásnějšího vánočního města Evropy. Vánoční náladu se do mě snažila nasoukat už na přeplněných trzích v Drážďanech, kde neustále narážíte na skupinky nákupních slev chtivých Čechů, kteří ale stejně hledají hlavně vyhlášený Primark, tak na těch pražských, kde naopak našince nepotkáte, a to ani jako obsluhu „čistě českých tradičních vánočních“ stánků. Sváteční náladu Budapešti s námi přijela nasávat i kolegyně Šárka, jež mě svým cynismem v mnohém předčí, a tak je roztomilé s odstupem pozorovat naprosto odlišné přístupy obou mých kolegyň.
Zatímco dokončujeme lednový časopis, nasáváme ducha maďarských Vánoc za rytmu rolniček, Jitka sestavuje denní program na těch nejvánočnějších atrakcích a je velkou otázkou, jak tenhle výlet dopadne. Komu už teď chybí vánoční běsnění, může si zpětně naše sváteční putování zkouknout na Instagramu Rock&Popu. My ostatní se budeme věnovat lednové realitě nově vzniklých alb, přípravě jarních turné a ledovkám na silnici. A budeme se těšit na teplé zítřky. PF 2020!

 

Rock&Pop 12/19

Zatímco má dcera prochází ve svých třinácti letech „kurtovským“ obdobím a v ošoupané flanelové košili vybrnkává na kytaru Smells Like Teen Spirit, já si zestárla do období Pearl Jam a Eddieho Veddera. Dva sousedy z jednoho města u nás doma dělí jedna generace. A protože Vedder slaví pětapadesátiny, je oproti „věčně“ mladému Cobainovi pro současnou mládež důchodce. Těžko jí vysvětlovat, že modrooký blonďatý sexy mladík ve vytahaném svetru by byl jen o něco málo mladší než Vedder.

I Vedderův druhý souputník a současně nejlepší kamarád ze Seattlu Chris Cornell to vzdal před necelými dvěma lety, dříve, než si někdo stihl všimnout, že i jeho hustá hříva má pár šedin. O to vzácnější je pozorovat proměnu vlasatého chuligána Eddieho Veddera v charismatického prošedivělého muzikanta. Deštivá a věčně zatažená kolébka grunge, město Seattle, chrlila v devadesátkách jednu rockovou hvězdu za druhou. Ty však dohnala stejně pochmurná psychika a předčasně ukončily své životy. Jsem ráda, že Eddie Vedder je výjimkou, a počkám si, až k tomu dojde i má dcera. Zatím jí schovám tohle vydání Rock&Popu.


Sotva jsme docinkali klíči, velkolepě oslavili třicáté výročí sametové revoluce a přezula jsem na zimní gumy, je čas vám popřát veselé Vánoce a šťastný nový rok. Zatímco se oddáváme tradičnímu vánočnímu šílenství, honbě za nejhezčím stromkem, trendy ozdobami a těmi nejúžasnějšími a ideálně nejlevnějšími dárky, které pak obdarovaný stejně půjde po Novém roce v záruce vrátit, jak v našem rozhovoru poznamenal Lou Fanánek, kapely a muzikanti mají napilno. Minimálně Praha a Brno si ještě do konce roku užijí nespočet výročních koncertů, J.A.R., IMT Smile, Visacím Zámkem, Rybičkami 48 a Checkpointem počínaje a Vypsanou fiXou, Třemi sestrami a Alkeholem konče. Jiní se snaží do Štědrého dne vydat album, nebo alespoň singl, jenž by podpořil umělci vánoční prodeje. Tomáš Klus uvede další píseň se svojí Tamarou, protože co zapůsobí o svátcích víc než rodinný duet, René Rypar z Portless a Tomáš Fröde z kapely Imodium zase představí zcela nový projekt a videoklip k pilotnímu singlu Až přijde láska, který ale rozhodně mezi romantické balady patřit nebude. O tom všem se dočtete v posledním letošním vydání časopisu Rock&Pop. Budeme se na vás opět těšit v roce 2020. PF 2020!

 

Rock&Pop 11/19

Není to tak dlouho, co jsem poslouchala rozhovor v rádiu s politikem, který popisoval rozmanitost a nesourodost Visegrádské čtyřky. Jméno dotazovaného si bohužel nepamatuji, má selektivní paměť si sice do smrti uchová datum narození spolužačky z mateřské školky, ale jména politiků už z principu neregistruje. Přesto mě tento rozhovor zaujal, neboť byl o tom, jak rozdílné národy skutečně jsme. A ačkoli máme s Maďary, Poláky a Slováky podobnou historii, budoucnost už vidíme každý jinak. Z mého pohledu je daná situace ještě mnohem jednodušší, s Maďary nás pojí akorát guláš a s Poláky zkažené maso a Ewa Farna.

Právě o ní jsme si povídali s Leškem Wronkou, kterého s Poláky vlastníme také tak trochu napůl. A ačkoli jsem právě absolvovala víkend v polské části Krkonoš, kdy jsem se i díky jednohlasému dabingu v polské televizi vrátila o desítky let zpět v čase a poprvé v životě si oddychla při přejezdu státních hranic zpět do České republiky, shodli jsme se s Wronkou na tom, že jsou Poláci svým způsobem úžasný národ. Umí se přes své nedostatky báječně za všech okolností bavit. Nejenže jsou v zemi neustále plné restaurace, hospody, kina a kluby, ale i polské televize se předhání v hudebních a zábavných pořadech, velkolepých scénách a obsazení umělci, regiony podporují své koně a polská rádia nové talenty, pro něž pak ušlapávají cestu showbyznysem. Právě tohle bychom mohli od svých sousedů kopírovat, přestože i my jsme to kdysi uměli.

Češi řádně následují nové světové módní a technické trendy, ze škol vycházejí samí manažeři, rukama už se nechce živit nikdo, anglicky se domluví téměř každé malé dítě, a kdo nebyl alespoň v Dubaji, jako by nežil. To zastavení času Polákům tak trochu závidím. Je však zřejmě jen otázkou času, kdy Disco Polo (polské disko à la Michal David) vyjde z módy i tam a semele ho jednadvacáté století. Pak si bude i Visegrádská čtyřka lépe rozumět.


Jen těžko se dá v Rock&Pop nezmínit o smrti jednoho z našich největších pěveckých velikánů – Karla Gotta. S těžkým srdcem si vzal jeho nekrolog na starost Milan Menčík. Proto se mohu ve svém úvodníku k tomuto tématu vyjádřit trochu osobněji.

Karel Gott byl a navždy v mé paměti zůstane jako šaramantní, skromná a milá osobnost s vlídnou tváří bez hvězdných manýrů. Měla jsem tu čest ho párkrát osobně potkat a pozorovat jeho bezmezné džentlmenství, a to ať jednal se svým hudebním kolegou, nebo s uklízečkou z kulturáku žadonící při své práci o podpis. Ačkoli jeho tvorba už mi tak blízká nebyla a všechny kolem sekýrující včelku Máju jsem dokonce v dětství upřímně nenáviděla, nedovolím si zpochybňovat jeho pěvecký um a jakéhokoli nečekaného Slavíka.

Dlouze jsem přemýšlela, zda Gottovi věnovat pietní titulní stranu, a ještě tak docílit lepších prodejů našeho časopisu. Značka Karel Gott opravdu funguje. Věrní fanoušci této ikony bezhlavě skupují vše, na čem se objeví jeho jméno či tvář, bez ohledu na obsah a sdělení o něm. Tento fanklub zpravidla ví, i kdy si chodíval čistit zuby, takže jej žádnou informací navíc pravděpodobně nezaskočíte. Nakonec jsem se rozhodla pro seriózní rozloučení, neboť šílenství, které se kolem jeho úmrtí strhlo, si nezasloužili jak pozůstalí, tak by nejspíš o něj nestál ani Karel Gott. Nevezeme tedy věnce doprostřed silnice na Bertramku, nezahlcujeme internet mnoha fotkami Karla Gotta s každým z nás a nedáváme jeho fotku na titulní stranu s palcovými titulky. Z upřímné úcty k němu a jeho pozůstalým zapaluji v tichosti domova svíčku a pouštím si Včelku Máju. Třeba na ni změním názor.
R.I.P. Karel Gott

 

Rock&Pop 10/19

Ačkoli celá redakce hýří optimismem, neboť se vrátila ze svých dovolených, mně se lepí smůla na paty. Už před dlouhou cestou zpátky z tolik opěvovaného festivalu v rumunském Banátu, o němž si ještě můžete přečíst reportáž od kolegyně Šárky Blahoňovské, jsem se stihla lehce přiotrávit jídlem. Procedury tamní bylinkářky sice pomohly k tomu, abych zvládla bez újmy dvouhodinovou cestu autobusem a více než hodinové čekání na nekonečný vlak, ale svou pozici na záchodcích ve vlaku jsem měla jistou. Hájila jsem ji čestně, dokud mi toaletu z technických důvodů nezavřeli a já si musela těžce budovat pozici novou v jiném vagonu.

Cestu do Banátu jsem využila k tomu, aby mé auto prošlo lázněmi v servisu, a tak jsem se po příjezdu domů chopila svého skútru, na němž jsem nikdy neseděla, a začala se učit jezdit. Po první jízdě jsem se vrátila pouze s naraženou rukou, získala jsem tedy odvahu k jízdě další a tu už nepřežil skútr. Na rozhovor s Plexis jsem se proto vydala vlakem, který měl pochopitelně hodinové zpoždění, což mě nepřekvapilo. Bylo to ale správné načasování k tomu, abych dorazila před pivovarskou hospodu Zlý časy právě v době, kdy lešenáři nad vstupem do restaurace upadla trubka a trefila mě do hlavy. Nenechala jsem se odradit a rozhovor s Petrem Hoškem a Martinem Švecem uskutečnila. Nešťastnou karmou jsem si navíc přitáhla neshody s mou pubertální dcerou a menší zdravotní komplikace v rodině. Rozhodla jsem se pročistit si hlavu i střeva návštěvou moravského sklípku spojenou s ochutnávkou čerstvého burčáku. Načež jsem si přivodila další otravu, která mě provázela následujících několik dní.

Zbytek burčáku skončil v rukách kapely Visací Zámek, již jsem obdarovala při cestě z Moravy. Jan „Honny“ Haubert, zpěvák a textař skupiny, se mi pak druhý den chlubil, že po jeho požití se nápady jen množily. Je tedy možné, že jsem přispěla velkou měrou k tvorbě nového alba punkové legendy. Vše zlé je k něčemu dobré. Auto se mi konečně vrátilo a život se pomalu začal vracet do normálu, alespoň to jsem si myslela při cestě domů ze servisu. To pouze do momentu, než mi ho jiné auto nabouralo zezadu. To, že jsem z neznámého důvodu našla dokumenty k hlášení o nehodě pouze v italštině, a tudíž neplatné, nebo že tento úvodník píši ve slušivém krčním krunýřku, už asi netřeba popisovat. Chtěla bych vás jen varovat, v říjnu se totiž konečně chystám i já na dovolenou, neseďte se mnou v letadle!


Dlouho jsem se rozhodovala, zda zveřejnit druhou kapitolu pohádky o ztraceném trsátku. V kapitole první se totiž náš příběh ubíral směrem lehce romantické komedie. Pozorný čtenář přesně věděl, co se v pohádce odehrává, a neztratil se v jednoduché zápletce. V kapitole druhé Pepa Bolan z Mandrage pohádku řádně zamotal a z hodného Jindry se stala hromada vesmírného slizu. „Přišla mi trochu nuda, jak to trsátko pořád někde leží a kňučí, tak jsem to chtěl trochu rozhýbat,“ řekl mi Pepa. Absurdní drama, jež se z příběhu rázem stalo, se snažil uvést na pravou míru Petr Rubáš (Vasilův Rubáš), ale Vojta Kalina z Pipes and Pints nám pak trsátko jednoduše zabil.

Pohádka se pochopitelně vymkla mým romantickým představám, na stranu druhou nepozbývá na autentičnosti a unikátnosti muzikantů, kteří ji pomáhají spoluvytvářet, což je to, oč jsem usilovala. Proto i vám předkládáme příběh přesně tak, jak se vyvíjel. Už v tuto chvíli se Pavel Měšťánek z kapely Medvěd 009 trápí nad tím, jak Jindru zase v další kapitole oživit. Ztracenému trsátku totiž není zdaleka konec, neboť zájem o přispění mezi muzikanty roste. Těšit se můžete na autorský text od Vratka Rohoně (Iné Kafe), Mira Šmajdy nebo Jugiho (UDG).


Omluva:
Vážení čtenáři,
v letošním zářijovém čísle se mi do článku o Evě Pilarové vloudily nepříjemné chyby. Písnička Dotýkat se hvězd se nejmenuje Je nebezpečné dotýkat se hvězd, jak jsem uvedl. Paní Pilarová získala Českého slavíka třikrát, v letech 1964, 1967 a 1971. Nikoli čtyřikrát, jak jsem mylně napsal.
Paní Pilarové i vám se omlouvám.
Jaroslav Špulák

Rock&Pop 09/19

Tento úvodník píši 21. srpna v pět ráno, za východu slunce, někde na území Maďarska. Ačkoli jsem si jeho zněním byla jistá už včera, chtěla jsem si ověřit, že mé dojmy jsou správné a euforie nezmizí po pár hodinách cesty. Jak již víte, s kolegyní Šárkou Blahoňovskou právě absolvujeme cestu nejdelší vlakovou soupravou v české historii ever a míříme si to na festival do rumunského Banátu. Bohužel se termín uzávěrky časopisu sešel s touto výpravou, a tak sedíme ve svém kupé, dopisujeme poslední články a procházíme korektury. Lidé si nás fotí jako zvířátka v ZOO, nabízí destiláty i trochu té společnosti. V tomhle vlaku se přece nepracuje.

A musím přiznat, že je skutečně cítit ve vzduchu, že všechna práce, problémy a smutky zůstaly na peroně. V soupravě panuje skvělá nálada a energie, a to od momentu nástupu do ní, bez ohledu na to, zda si někdo k dobré náladě něčím pomohl. Upřímně jsem takový nával pozitivní energie dlouho nezažila. Jediní suchaři jsme pravděpodobně v celém vlaku jen my dvě a trochu se za to stydím.

Naprosto střízlivá, a přesto v opojení, jsem si užívala neskutečnou atmosféru své první banátové noci, abych mohla ve spícím kupé opět tajně pokračovat v korekturách. Přiznám se, že kdyby se v Banátu žádný festival nekonal, už teď jsem si jistá, že tahle cesta je ten cíl a jeden z největších zenových zážitků mého života. Zní to divně, ale mé děsivé představy o nekonečné cestě s osmnácti vagony opilých festivalových návštěvníků se rozplynuly, a to i přesto, že jedu ve vlaku s osmnácti vagony opilých návštěvníků… Méně osobní reportáž z celé cesty i festivalu vám přineseme v říjnovém vydání časopisu. Doufám, že vás naláká to zkusit příští rok. Pak i lépe pochopíte můj sentiment.


V tomto vydání Rock&Popu jsme zveřejnili první část naší teprve vznikající pohádky.

Nápad vykopnout pohádku na pokračování přišel s nejmenovaným zábavným pořadem, kdy protagonisté skládají po větách příběh. Přiznám se, že mi to nepřijde moc zábavné, a z toho, co vytvoří, nevznikne nikdy nic smysluplného ani nijak zvlášť legračního. Přesto jsme to zkusili, a ačkoli jsme teprve na začátku, vypadá to, že bychom mohli být svědky vzniku veselé hudební pohádky. Do vyprávění se zapojilo a ještě zapojí mnoho známých muzikantů.

V tomto vydání vám předkládáme první kapitolu naší pohádky o trsátku. Úžasné na tom je, že předem netušíme, jak se příběh bude vyvíjet, kam povede a kdy skončí. Trsátko jako hlavní postava bylo vybráno záměrně, neboť jsem se chtěla vyhnout tomu, že nám nějaký vtipný interpret hned hlavního hrdinu zabije, znásilní nebo zmrzačí. Trsátko je tak neutrální věc, že má předpoklady dočkat se delšího života, rozhodně více než například Olda Říha, Richard Krajčo nebo Dara Rolins. Nechme se překvapit a těšte se na další pokračování.

iRock&Pop