Na jeho koncertech se smí nahrávat
Nový král blues Joe Bonamassa vystoupí v Česku
9. 12. 2008 - Umělecká dráha Joe Bonamassy je příběhem lásky ke kytaře a blues. Ve čtyřech letech dostal od otce, amatérského kytaristy a prodejce kytar, svoji první kytaru. Ve čtyřech také slyšel koncert mistra bluesové kytary Stevie Ray Vaughana. Propadl obojímu - celé dětství strávil hraním. V šesti letech vyměnil dětskou kytaru za dospělou, v osmi už hrál jako starý bluesman a otevíral koncert krále blues B.B. Kinga. Od 10 let regulérně veřejně vystupoval. Ve 12 jel s Kingem na turné po USA. King o něm prohlásil: "Je jediný svého druhu. Vystoupí 11.12. v Praze a 12.12. v Uherském Brodě.
Bonamassa se narodil ve stejný den jako bluesová ikona Robert Johnson - 8. května, v roce 1977. V 17 vydává první desku s kapelou Bloodline, v níž se sešli synové slavných muzikantů (kytaristy Doors Kriegera, basisty Allman Brothers Oakleyho, trumpetisty Milese Davise). Nastupuje solovou dráhu a v 25 má první album v čele bluesového žebříčku Billboardu – a od té doby skoro každé, včetně posledního Sloe Gin. Dostaly se i do celkového Top 200 (poslední je 136.), což je na blues jako menšinový žánr ojedinělé. (Sám B.B. King toho dosáhl až v poslední dekádě.) Je skvělý performer; za poslední rok absolvoval 225 vystoupení.
Čím je Bonamassa tak zajímavý? Za prvé, jeho spojení blues a rocku je neotřelé; stará blues dostávají nový design, hustě protkaný originálními melodickými nápady. To je dáno také tím, že integruje všechny proudy blues – městské (kde je nejvíce doma, s B.B. a Albertem Kingem), country, a vydatně také britské blues. To potěší srdce evropského nadšence bluesrocku (Američané britské blues dosud přehlíželi).
Už první solové album nese název New Day Yesterday, skladby otevírající průlomovou desku Jethro Tull, Stand Up. Otevírá ho brilantní slide kytara v Cradle Rock pozapomenutého irského bluesmana Roryho Gallaghera. Třetí album opět už názvem prezentuje Brity – Blues Deluxe, mistrovský kousek Jeff Becka. Hned nato (2004) rozsvítil Had to Cry Today od Blind Faith, opět jako skladbu titulní. Na albu You and Me překonává Petera Greena v jeho So Many Roads z doby, kdy hrál s Johnem Mayallem. A v Tea for One od Led Zeppelin jakoby ukazoval rockerům, že když už složí blues, mají ho taky jako blues zahrát.
Jako by se přirozeně postavil na Olymp, do nejlepší společnosti všech mistrů kytary. Neopomněl vzdát hold Ericu Claptonovi jeho verzemi Spoonful a Steppin' Out. Ovšem tam nesmí chybět Jimi Hendrix. V Are You Experienced, nataženém živě na 13 a 18 minut, Bonamassa předvádí, že je hendrixovštější než sám Jimi. Ještě více to dotvrdil v až na 21 minut rozklenuté vlastní Pain and Sorrow.
Na Bonamassových koncertech se smí nahrávat a natáčet a smí se to publikovat. Na internetu je plno bootlegů z koncertů , které spolu s oficiálně vydanými živými alby ukazují, že naživo je ještě lepší, než ve studiu. Kdybychom chtěli jeho živý, rozimprovizovaný styl znázornit viditelně, tak nejspíš jako cirkusového žongléra udržujícího ve vzduchu tucet míčků najednou. V každé improvizaci hýří nápady, z každého se hned může rozběhnout celá nová melodie. Jediné, co nám na jeho koncertech vadí, je to, že končí.
Čím je Bonamassa tak zajímavý? Za prvé, jeho spojení blues a rocku je neotřelé; stará blues dostávají nový design, hustě protkaný originálními melodickými nápady. To je dáno také tím, že integruje všechny proudy blues – městské (kde je nejvíce doma, s B.B. a Albertem Kingem), country, a vydatně také britské blues. To potěší srdce evropského nadšence bluesrocku (Američané britské blues dosud přehlíželi).
Už první solové album nese název New Day Yesterday, skladby otevírající průlomovou desku Jethro Tull, Stand Up. Otevírá ho brilantní slide kytara v Cradle Rock pozapomenutého irského bluesmana Roryho Gallaghera. Třetí album opět už názvem prezentuje Brity – Blues Deluxe, mistrovský kousek Jeff Becka. Hned nato (2004) rozsvítil Had to Cry Today od Blind Faith, opět jako skladbu titulní. Na albu You and Me překonává Petera Greena v jeho So Many Roads z doby, kdy hrál s Johnem Mayallem. A v Tea for One od Led Zeppelin jakoby ukazoval rockerům, že když už složí blues, mají ho taky jako blues zahrát.
Jako by se přirozeně postavil na Olymp, do nejlepší společnosti všech mistrů kytary. Neopomněl vzdát hold Ericu Claptonovi jeho verzemi Spoonful a Steppin' Out. Ovšem tam nesmí chybět Jimi Hendrix. V Are You Experienced, nataženém živě na 13 a 18 minut, Bonamassa předvádí, že je hendrixovštější než sám Jimi. Ještě více to dotvrdil v až na 21 minut rozklenuté vlastní Pain and Sorrow.
Na Bonamassových koncertech se smí nahrávat a natáčet a smí se to publikovat. Na internetu je plno bootlegů z koncertů , které spolu s oficiálně vydanými živými alby ukazují, že naživo je ještě lepší, než ve studiu. Kdybychom chtěli jeho živý, rozimprovizovaný styl znázornit viditelně, tak nejspíš jako cirkusového žongléra udržujícího ve vzduchu tucet míčků najednou. V každé improvizaci hýří nápady, z každého se hned může rozběhnout celá nová melodie. Jediné, co nám na jeho koncertech vadí, je to, že končí.
