Křest Havlem - Plastici pokřtili nové cédéčko

26. 1. 2010, Palác Akropolis, Praha

1. 2. 2010 - Byl to vynikající, žánrově pestrý a rozporuplný večer. Parádní hudební divadlo posílené kmotrem Havlem.

Bratři zakladatelé (Brabenec, Kabeš, Janíček) se nijak nepředvádějí, temně do nás valí své skladby, ale bez jakýchkoli efektů. Někdy si civilně poodejdou zakouřit, sednout si. Jsou ustavičně přítomni na scéně, ale je jim to fuk. Jejich již letití spoluhráči (Karafiát, Turnová) hrají prim: překvapivě na nich stojí ten opravdový feeling, nečekané zvraty, spontánní invence. Nenechají nás oddychnout, ale nezapotí se u toho. A pak jsou ti noví (Jaroslav Kvasnička na bicí a jako host Josef Klíč na violoncello), kteří od první do poslední chvíle dřou – protože si musí získat svoje místo vzavedeném podniku. První ohromně hraje na lidi, druhý opracovává do mrtě svoje cello. A tahle nezávadná roztříštěnost kapely způsobuje, že jde o unikátní dramatický zážitek – každý zvlášť přináší svoje do společného díla, které je vté sólařině nepochopitelně celistvé: svým způsobem je to obří kakofonie, ale zároveň – má to hlavu a patu, má to řád, i když se tomu nechce věřit.

VAkropoli nezaznělo skoro nic zMejlových dekád: Apokalyptickej pták (vstupní meganářez, který nasadil laťku), Absolutní vůle (cello fantasticky nahradilo celý Agon), Špatná věc (oproti syntezátorové minulosti byl tohle punkový zážitek) a dvě tři další klasiky. Základem koncertu byla poslední dekáda. Ohromně zajímavý byl posun písní zposlední desky Líně s tebou spím – všechny byly jiné, jakoby ohoblované, víc hnané, působily sebejistě i svěže: Vkonečcích prstů, Pan K., Sen o hadech... A to hlavní bylo nové album, odehrané prakticky celé. Nekriticky nutno říct: naživo bylo prostě skvělé, bez výjimky. Ta nesourodost souboru, která přitom skvěle fungovala, nakonec působila jako jazz: střídalo se tempo, nálady, každý na chvíli vystoupil do popředí ze solidního základu uhrančivých, temných plastikovských rytmů (které tvoří mejlovská basa, skřehotání saxíku a kvákaní violy).

To „živé“ a „přesvědčivé“ vPlasticích spočívá i vtom, že nejsou dokonalí: chyb bylo jak naseto, ale nikoho to neuráželo. Sledujeme individuality, i sjejich slabostmi. Nade vším stojí Brabenec, jehož temná religiózní deklamace nebouří přítomné ateisty ani věřící, naopak dochází kurčitému ponoření, rozjímání o stavu věcí (naprostým vrcholem byla jeho a Kandlova skladba Marie, vstávej – hudební i duchovní katarze). Kabeš je další opěrný sloup: tentokrát ale méně zpíval (škoda) a metoda kvákavé violy byla už poněkud nudná – kdykoli nechal zaznít nástroj ve své přirozenosti, ukázal, jak skvěle cítí hudbu. Janíček má velké mínus: jeho zpěv byl bez chuti a dost mimo, a hra na tuzexové klávesy příšerná. Na deskách je precizní, nápaditý, skvělý – na koncertě jsou jeho sóla skoro vždy místy propadu. Eva Turnová je ozdobou fousatého tělesa, její basa skvělá a nezaměnitelný vokál víc a víc charakteristický pro tyhle nové Plastiky. Karafiát je továrna na zajímavé rify, sóla i doprovod, skvěle varioval, a přitom nepřehrával na úkor druhých. Josef Klíč dokázal být slyšen vzáplavě elektrických skřeků a naprosto neortodoxně mordoval svůj konzervativní nástroj. Pořád ale zůstával melodickým a skvěle tak odpovídal na kakofonii Plastiků. Kvasnička nemá snadnou úlohu: přišel po jednom znejlepších českých bubeníků, Ludvíku Kandlovi. Se ctí se zhostil „nářezu“ (Plastici teď zní dalece nejtvrději), měl vynikající drive, jenže – na stejné brdo. Má vsobě potřebného ďábla, ale… Kandlova vynalézavost, cit, naladění na spoluhráče a neuvěřitelný vnitřní rytmus jsou pryč. Pro běžného fanouška je to jedno, protože hraje po čertech dobře. Ale pro fajnšmekra je Kandlův odchod prudkým sešupem dolů.