[Rock&Pop 09/18] Gene Simmons: Když i veverky vědí, co mají dělat, proč to nevědí lidi?

Genea Simmonse (Kiss) můžete milovat, nebo nenávidět. Co mu ale nelze upřít, je to, že se dokáže vyjádřit takřka ke všemu. Někdy slovy, která mnohé nadzvednou ze židle, někdy velmi ostře, jindy s odzbrojující pravdivostí. Nebojí se také být sebekritický, když se ohlíží za uplynulými, téměř devětašedesáti lety svého života, a v tomto věku se konečně pyšní snubním prstenem. A do každého nového dne nahlíží s pocitem, že každý den je dobrý den. V tomto se od něho můžeme učit.

TEXT: MAREK DOBEŠ, SYLVA KAPLANOVÁ

Jakými jazyky mluvíte?

Maďarsky, anglicky, německy, hebrejsky.

Německy?

(pronese v němčině – pozn. aut.) Učil jsem se ve škole, ale spíš rozumím, než mluvím. (přejde zase do angličtiny – pozn. aut.) Hlavně mluvím anglicky. Ale nikdo, kdo tady hraje, nemluví čtyřmi jazyky. Nikdo.

Na Masters of Rock dnes vystupujete se svou druhou skupinou Gene Simmons Band. Občas si ale zvete speciální hosty z doby Kiss. Připojil se k vám i Ace Frehley. Jaké to pro vás po těch letech bylo?

Bylo to během miniturné po Austrálii. Ace teď zpívá o trochu líp, ale člověk nikdy neví.

Takže jednou si třeba zahrajete i s Vinniem Vincentem?

Myslím, že ne. Viděl jsem ho v Nashvillu. Když strčíte ruku do ohně, spálíte se. A kolikrát to asi musíte udělat, abyste věděli, že ji tam strkat nemáte?

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (09/18)

[Rock&Pop 08/18] Xindl X: Přemýšlivý introvert

Ondřej Ládek se se mnou sešel krátce před svou dovolenou v jedné pražské restauraci. Povídali jsme si nejen o jeho zaječích úmyslech, ale i o dalších životních útěcích. Především o nich je totiž celé nové album Já nic já muzikant. Ačkoli nová deska vyjde až v září, měla jsem možnost si nové písně poslechnout. V exkluzivním rozhovoru se vám je pokusí představit sám Xindl X.

TEXT: MARTINA JABLANOVSKÁ   FOTO: TOMÁŠ NOSIL/INSTINKT

Mám naposlouchané tvé nové album, a když pominu singl Byznys, tak mi přijde hrozně melancholické. Je to odraz tvé současné nálady?

Fakt je to smutné? Já to momentálně moc nedokážu posoudit. Neplánoval jsem, aby to bylo veselé, nebo smutné. Nicméně když je celá deska o útěcích, tak to samozřejmě asi není veselé téma. Sice se říká, že cesta je cíl, ale kolikrát je cesta jen útěk. Já jsem měl vždycky asi smutnější témata, teď je to možná smutné i hudebně, nevím. Nyní ještě na poslední chvíli dotáčíme dvě písničky, které budou veselejší. 

Vážná témata se v tvých textech objevují často, ale hudební podklad se mi zdál na jiných albech svižnější a veselejší. 

Já si teď musím rychle přehrát, jaké tam mám písničky. Tu melancholii ti určitě postupně vyvrátím. Třeba skladba Alenka není melancholická, ta je doslova depresivní. Je o útěcích na sociální sítě, místo toho, abychom byli s lidmi, kteří jsou vedle nás. Byznys jsi jmenovala, ta píseň je spíš sarkastická. Je o kamarádech, kteří se s tebou baví, jen když něco potřebují. S tím pak souvisí Jsem boží, jež je taková zdravě nasraná. Je o tom, že když tě někdo pomlouvá, tak se z toho hned nemusíš rozpadnout na součástky. Já nic já muzikant je o tom, jak se nemáme raději nikdo k ničemu vyjadřovat.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (08/18).

[Rock&Pop 08/18] Courage My Love: Schopnost naprogramovat si vlastní beaty je hudba budoucnosti

Kanadská trojice Courage My Love se zformovala v roce 2009 a její počátky jsou spojené s pop punkem. Byla ostatně mnohokrát přirovnávána ke kapele Paramore, to kvůli hudebnímu stylu a barvě hlasu zpěvačky Mercedes Arn-Horn, který se Hayley Williams z Paramore podobá. V současné době se však k pop-punkovým kořenům příliš nehlásí a vyrostla v alternativní kapelu, jež ale dokáže vytvořit chytlavé refrény. Courage My Love se představili na festivalu Rock for People a před svým vystoupením nám všichni členové poskytli rozhovor.

TEXT: ŠÁRKA BLAHOŇOVSKÁ

Se skladbou Bridges jste prorazili, když vám bylo osmnáct let. Byli jste překvapeni, že se stala hitem?

Mercedes Arn-Horn: Podle mě ano. Vlastně mě hřeje, že si to myslíš, protože jsme nikdy nepovažovali nějakou naši píseň za hit. Prostě jsme tvořili a snažili se ze sebe dostat co nejvíce. Bridges byla první skladbou, kterou jsme vydali, a byli jsme nadšení z toho, že se lidí nějak dotkla, a měli jsme dobré reakce. V to ostatně doufáme u každé naší písně.

Takže pro vás nebylo v tom věku těžké srovnat se s tím, že jste najednou známí?

Mercedes Arn-Horn: Vůbec ne. Měli jsme štěstí, že jsme prorazili zrovna s prvním singlem a prvním videoklipem, jejž jsme vytvořili na principu „udělej si sám“. Také to byla naše úplně první nahrávka v legitimním studiu a tak dále, takže pro nás ta skladba značí mnohá poprvé. Necítili jsme nějakou tíhu, spíš nadšení a natěšení na to, co dalšího se stane. Já a Phoenix jsme nechodili na střední školu, měli jsme domácí vyučování a bylo pro nás v té době úžasné dostat se mezi lidi, hrát tolik koncertů a komunikovat s fanoušky. Bridges byla velká část našeho dospívání. Jak jsem říkala, měli jsme štěstí, protože spousta kapel prorazí až později, zatímco my jsme byli teenageři.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (08/18).

[Rock&Pop 08/18] Lenka Dusilová: Témata z dětství mě inspirují

Je považována za jednu z nejvýraznějších ženských osobností na tuzemské scéně, pro což hovoří i počty ocenění, která během svého působení na hudebním poli získala. Lenka Dusilová si jde vlastní cestou, na níž aktuálně velmi silně rezonuje téma dětství, snů a tužeb. K tomu se vrátila ve své skladbě Seven, kterou po letech opět rozpracovala a představila prostřednictvím prvního záznamu z živého vystoupení pořízeného v pražském Paláci Akropolis. Síla vokálu, hraní si s jeho možnostmi, využití looperu a žánrová pestrost a otevřenost jsou doménou koncertů této zpěvačky.

Když se pak na podzim minulého roku spojila s dalšími respektovanými dámami, Monikou Načevou a Ivou Bittovou, nebylo divu, že se všechny čtyři zastávky turné tohoto zajímavého spojení za krátký čas vyprodaly. Kromě spolupráce s Načevou a Bittovou sklidily úspěch i ty se skupinami Lucie a Čechomor a skladatelkou, klavíristkou a producentkou Beatou Hlavenkovou. Poslední album V hodině smrti jí vyšlo v roce 2014, a jak říká v rozhovoru, od té doby si zase něco odžila a nastal čas vypustit do světa nový materiál.

TEXT: ŠÁRKA BLAHOŇOVSKÁ   FOTO: ADAM HOLÝ

Nedávno jste vydala videoklip ke skladbě Seven II, přičemž jde teprve o první záznam z vašeho sólového vystoupení. Jaký máte k této písni vztah?

Je to recyklace starého nedokončeného fragmentu Seven z mého sólového alba Mezi světy, které vyšlo v roce 2005. Téma vzniklo spontánně při jednom jamu s mým sanfranciským kamarádem a kytaristou Gawainem Mathewsem. Začala jsem si s tématem pohrávat před dvěma lety, kdy jsem připravovala audiovizuální set s VJ Aeldrynem pro Spectaculare Festival. Dotýká se dětských snů a tužeb.

Proč ta římská dvojka za jejím názvem?

Je to hudebně rozvinutější a rozpracovanější téma, než jak zní na desce Mezi světy. Proto se název liší římskou dvojkou a naznačuje kontinuitu jako v seriálu.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Pop (08/18).

[Rock&Pop 05/18] Pipes and Pints: Jsme zpět v plné síle

Zformovali se v roce 2006 jako zhmotněná vidina zakladatele Vojty Kaliny, jenž toužil dát dohromady kapelu po vzoru The Pogues. Díky kombinaci punk rocku, špinavého folku, charakteristického zvuku dud a nespoutané smršti energie se postupem času vypracovali ve skupinu, kterou znal v tuzemsku v mezích žánru každý a jejíž popularita rostla i mimo něj za hranice republiky. Změny v sestavě a komplikace s nimi spojené však doběhly i je, a tak se muzikanti odmlčeli.

TEXT: ŠÁRKA BLAHOŇOVSKÁ   FOTO: FRANTIŠEK ORTMANN

Nyní se vrátili na scénu s irským frontmanem Travisem O‘Neillem a novými singly. Úspěšný comeback jim nezmařilo ani úřední rozhodnutí, které zakázalo jejich koncert dva dny před jeho vypuknutím. Momentální rozpoložení v Pipes and Pints jsme probrali s jejich bubeníkem Lukášem Vincourem.

Kdy jste si v rámci pauzy po odchodu kytaristy v roce 2016 a poté i frontmana uvědomili, že chcete pokračovat dál?

Po námi ohlášené pauze po festivalech 2016 jsme neměli žádný plán ani vidinu toho, že bude kapela pokračovat. Chtěli jsme si na chvíli odpočinout, nechat všemu volný průběh, udělat si pořádek v životech. Skupina šla stranou a chtěli jsme poznat, zda nám bude chybět. Po půl roce nám začala neskutečně chybět a postupně jsme se začali scházet ve zkušebně víc a víc. Chybělo nám hraní, chyběly nám koncerty. Pak nám ale přišel do cesty Travis, kterého jsme oslovili s tím, zda by si s námi nechtěl nezávazně zazkoušet. A ono si to náramně sedlo. Nejen hudebně, ale také lidsky, což pro nás bylo v tu chvíli prioritní.

(…)

Jak se aklimatizoval zpěvák Travis a jak ho přijali fanoušci? Nepřišlo mi, že by se některé jejich obavy o interpretaci vašich starších písní potvrdily.

Travis se aklimatizoval parádně a také podle reakcí ho fanoušci přijali s nadšením. Samozřejmě že starší skladby nebudou úplně totožné jako od předchozího zpěváka, ale to po něm ani nikdo nechce. Je jiná osobnost, jiný zpěvák, jiný člověk, a kdyby do toho nedával kus sebe, bylo by to divné.

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (05/18).

iRock&Pop