Soufly informují o chystané desce Ritual a vydávají z ní první singl

Soufly oznámili vydání dalšího alba. Ponese název Ritual a fanoušci se ho dočkají v druhé polovině října tohoto roku.

Producentem alba je Josh Wilbur a spolupracovali na něm i Randy Blythe z Lamb of God, jehož vokál uslyšíte ve skladbě Dead Behind The Eyes, a Ross Dolan z kapely Immolation, který si zahostoval v písni Under Rapture.

Zpěvák a kytarista Soulfly Max Cavalera je z nového materiálu nadšen. „S touto deskou jsme se snažili udržet si groove raných Soulfly i mou lásku k tvrdé, rychlé hudbě, jako je black metal, death metal a hardcore. Myslím si, že jsme ve výsledku vytvořili opravdu skvělou směs písní, jež pokrývá hodně oblastí v mé kariéře. Nechť Rituál začne!“ vyslovil se.

Společně s informacemi o nové nahrávce vypustili Soufly i první vlaštovku z ní, singl Evil Empowered.

 

 

 

Na novince kapely Whitesnake si každý přijde na své, říká její kytarista

Připravované album Whitesnake Flesh & Blood by mělo vyjít na začátku příštího roku. Prozradil to kytarista kapely Joel Hoekstra.

„Ještě nevím, jaké písně si David Coverdale vybere, protože jsme jich nahráli osmnáct, takže teprve uvidíme, co vydáme a v jakém pořadí, ale určitě si každý přijde na své – všechny klasické prvky Whitesnake budou přítomny,“ přiblížil Hoekstra. Dodal, že část materiálu se vrací do úplných začátků skupiny založených na blues nebo se hlásí ke zvuku alba Slide It In, eponymní desky z roku 1987 a alba Slip Of The Tongue. „Taky tam budou věci reflektující pozdní éru a ty, jež David nazývá jako úplně nové, neprozkoumané teritorium pro Whitesnake,“ přiblížil.

Zatím poslední nahrávku vydali Whitesnake v roce 2015 pod názvem The Purple Album. Obsahovala nové verze písní, na nichž frontman David Coverdale spolupracoval v sedmdesátých letech jako člen Deep Purple. I tu by měla novinka jistým způsobem odrážet.

 

Robert Plant – exponent rocku, blues a world music oslaví 70 let

Britská rocková aréna minulých desetiletí nabídla světové rockové scéně zpěváky zvučných jmen, jako byli Roger Daltrey, Steve Winwood, Mike D´Abo, Murray Head, Ian Gillan, Paul Rodgers, David Byron, Freddie Mercury, Greg Lake, Jon Anderson, Peter Gabriel, David Coverdale… Každý z jmenovaných přispěl svou osobitostí do galerie nesmrtelných. Vynechané jméno z výše jmenovaných znamenalo vpravdě revoluci na zpěváckém postu a dodnes se těší výraznému respektu, ano Robert Plant.

TEXT: PETR GRATIAS

Zpívající talent bez rodinného zázemí

Narodil se jako Robert Anthony Plant 20. srpna 1948 ve West Bromwich poblíž Birminghamu, v oblasti West Midlands ve Spojeném království. Jeho rodinné zázemí nebylo nijak poznamenáno hudebními aktivitami. Otec Robert C. Plant byl strojním inženýrem, který za druhé světové války pracoval u Royal Air Force jako odborník na letecké motory. Jeho matka byla romského původu a pravděpodobně po ní zdědil malý Robert její temperament. Už jako malý chlapec velmi rád zpíval a toužil po tom, aby se stal zpěvákem z povolání. Když mu bylo třináct let, dokonale (podobně jako řada jiných) podlehl americkému rock and rollu a jeho hvězdou byl slavný Elvis Presley, to se psal rok 1961…

Z obchodní akademie k blues s intermezzem na stavbě silnic

V roce 1962 – to mu bylo čtrnáct let – se byl podívat na koncertě na radnici v Birminghamu, kde jako hlavní hvězda vystoupil uznávaný reprezentant blues – Sony Boy Williamson, který Roberta velmi nadchnul. V roli předskakujících se prezentovali Spencer Davis Rhythm And Blues Quartet, u nichž v roli zpěváka vystupoval ještě neznámý Stevie Winwood a Long John Baldry´s All Stars, se kterými zpíval rovněž ještě neobjevený Rod Stewart. Mladého Planta oslovila okolnost, že oba zpěváci byli v jeho věku a už měli za zády koncertující kapely. Impuls napodobit je a zpívat jako oni byl tedy velmi silným argumentem. Cíleně si začal kupovat desky s rhythm and blues a předplatil si hudební magazín Melody Maker, jehož každé nové číslo přečetl na jeden zátah od začátku do konce. Když se dokázal ztotožnit s nějakým zpěvákem nebo písní, stoupl si před zrcadlo a snažil se napodobovat nejen jeho zpěv, ale i taneční kreace. Rodičům to bylo k smíchu, ale protože byli tolerantní, dokázal u nich získat jakési pochopení. Především se domnívali, že toto období spojené s pubertálními výstřelky u něho časem pomine.

Po absolvování základní školy ho rodiče zapsali na obchodní akademii. Studia ale nedokončil a aby se dokázal sám uživit, začal pracovat jako technik při stavbě silnic. Rodiče to rozladilo, ale když zjistili, že jejich syn pracuje a snaží se vydělat si na živobytí, přestali na něho útočit s tím, že hudba potažmo role zpěváka není žádná jistota a perspektiva a zpovzdálí sledovali jeho další vývoj. Blues se stalo pro mladého Planta silným magnetem a podstatným inspiračním zdrojem. Jeho hlavními motivačními zdroji se stali legendární kytarista Robert Johnson a slavný kontrabasista Willie Dixon. Plant se stává členem skupiny The Crawling King Snakes a nedlouho účinkoval i v kapele Listen

Od Band Of Joy přes Alexise Kornera k New Yardbirds

V roce 1966 vzniká v Birminghamu skupina Band Of Joy, hrající v sestavě: Kevyn Gammond (kytara, zpěv), Chris Brown (varhany), Paul Lockey (baskytara, kytara, zpěv), John Bonham (bicí nástroje) a konečně Robert Plant (sólový zpěv). Předobraz kapely dotvářel Vernon Pereira (kytara), ale Plant po několika měsících z tohoto uskupení odchází pro časté neshody s kapelníkem. Pokoušel se postavit „vzdorokapelu“ stejného názvu, ale po nějaké době to vzdal. Nakonec se Band Of Joy personálně přeskupili do sestavy, která fungovala od roku 1967 do května 1968: Robert Plant (sólový zpěv), John Bonham (bicí nástroje) a po skotském turné byli přizváni Mick Strode (kytara), John Kelsey (varhany) a John Hill (baskytara). Kapela neměla valnou vlastní autorskou základnu a tak její repertoár tvořily skladby tehdy uznávaných amerických kapel, jako byly Buffalo Springfield, Love nebo Moby Grape. Když získali uznání v Birminghamu a blízkém okolí, podařilo se jim proniknout až do Londýna. Štěstí jim ale příliš nakloněno nebylo. Pravděpodobně to bylo zapříčiněno tím, že nemohli nabídnout dostatečně lákavý vlastní hudební materiál, přestože už na začátku roku 1968 kapela natočila řadu demonahrávek, které nebyly realizovány. Když se jim nepodařilo získat nahrávací kontrakt, tak se kapela rozešla.

Robert Plant ale neměl důvod na hudbu rezignovat. Seznámil se v Londýně s Alexisem Kornerem, vlivným reprezentantem a organizátorem londýnské bluesové scény a začali společně vystupovat se skupinou Hobbstweedle s klasickým bluesovým repertoárem.

Když hrála tato kapela v Birminghamu, okolnosti chtěly, aby se o nich dozvěděl manažer slavné skupiny Yardbirds – Peter Grant, kterému se zpívající Plant okamžitě zalíbil. Yardbirds se v červnu po americkém turné rozpadli a jejich kytarista Jimmy Page hledal do nové sestavy zpěváka. Ve hře byli Steve Marriott, Stevie Winwood, Terry Reid, ale když i Page viděl a slyšel zpívat Roberta Planta, okamžitě se rozhodl – našel budoucího zpěváka právě v něm. Page dokonale odrovnalo, když na pódiu Plant zpíval skladbu Somebody To Love od Jefferson Airplane a dokonale imitoval ženský hlas Grace Slick, stejně tak jako  skladbu Summertime v podání Janis Joplin.  Plantovi jeho hlasové schopnosti dovolovaly  napodobit ve výškách a feelingu i ženské hlasy, což do té doby na vystoupení nikdo nepředváděl…Z Yardbirds měl nově formovanou kapelu doplnit stávající baskytarista Chris Dreja, ale ten se nakonec rozmyslel opustit muzikantský post a zvolil povolání fotografa. Byl to Plant, kdo doporučil Pageovi do kapely bubeníka, svého bývalého spoluhráče z Band Of Joy, který byl v té době v jiném angažmá a profesionálně se živil jako bubeník zájezdní skupiny amerického písničkáře Tima Rose. Ten sice nějaký čas váhal, ale nakonec se dal přesvědčit. Posledním členem nového společenství se stal Pageův kamarád, studiový hudebník, se kterým Page předtím často spolupracoval. Kapela začala usilovně připravovat koncertní repertoár a zanedlouho bylo toto hudební uskupení schopno koncertovat. Bylo načase. Page byl tísněn nedodrženými smluvními závazky staré kapely a hrozil právní postih. Pod staronovým názvem New Yardbirds pak kapela vyrazila na turné do Skandinávie v sestavě: Jimmy Page (kytary), Robert Plant (sólový zpěv, foukací harmonika), John Paul Jones (baskytara, klávesové nástroje, zpěv) a John Bonham (bicí nástroje, percussion). Turné bylo úspěšné a manažer skupiny Peter Grant začal připravovat pro kvartet další vystoupení. Díky jeho výtečným obchodním schopnostem, kontaktům, ale především instrumentální dovednosti hudebníků a příslovečné porci štěstí vyšla nová hudební hvězda.

Těžkotonážní rocková vzducholoď – Led Zeppelin

Kvartet se rozhodl přetrhat svazky z minulostí a tak byli New Yardbirds přejmenování na Led Zeppelin. Podnět k názvu dal přítel kapely – bubeník z významné anglické skupiny The Who – Keith Moon, který označil sound kapely za těžkotonážní, když mínil: „…nazveme ji Olověný Zeppelin, protože poletí jako balon naplněnej olovem.“ Název byl odvozen od německého průmyslníka hraběte Ferdinanda von Zeppelin, který ve třicátých letech minulého století začal vyrábět tyto vzducholodi. S názvem to ovšem nebylo tak jednoduché, Peter Grant musel potomkům hraběte Zeppelina zaplatit poměrně tučnou částku za používání jejich rodového jména. Grant získal nahrávací kontrakt od firmy Atlantic a kapela šla už v říjnu 1968 do nahrávacího studia natáčet nový hudební materiál, který vyšel 12. ledna 1969 na eponymním albu bez názvu, zato s obrazem vzducholodi. Ohlas byl vskutku jedinečný. Líbilo se jak hudebním kritikům, tak milovníkům syrové a dravé hudby, která už na konci šedesátých let získávala stále více příznivců. Stylově se hudba pohybovala mezi blues rockem a baladicky znějícími skladbami. Vzhledem k tomu, že Jimmy Page a Robert Plant byli velcí milovníci blues, velice rychle se kapela domluvila na tom, že vedle vlastních skladeb budou na albu zastoupeny i coververze amerických bluesmanů. Produkce se ujal Jimmy Page. Zatímco na albu exceloval Jimmy Page rychlými kytarovými běhy, šťavnatými sóly a brilantními tóny akustických kytar, dodával bubeník John Bonham společně s Johnem Paulem Jonesem výtečně seřízenou rytmickou sekci, občas doplněnou Jonesovými party na varhany Hammond. Nad tím vším zněl pronikavý, syrově přírodní, místy až krákoravý emocionálně vypjatý vokál Roberta Planta, který se stal vedle Pageových kytar druhým hlavním poznávacím znakem kapely. Jeho famózní hlasový projev deklarovaly především skladby You Shook Me, Dazed And Confused, ale také procítěná balada Baby I´m Gonna Leave You. Na druhém albu Led Zeppelin II, vydaném 22. října 1969 sound skupiny ještě více zhutněl a zároveň zmonumentálněl dravý riffy a dunící bicí soupravou. Robert Plant se zde etabloval asi nejpozoruhodněji ve skladbách Heartbreaker, Ramble On, ale i baladické písni Thank You. 5. října 1970 firma Atlantic posílá na hudební trh album Led Zeppelin III. Projekt je pojednán nejen v hardrockovém dravém stylu, ale výrazný prostor zde dostávají akusticky znějící písně v tklivých baladách, s precizně zpracovanou instrumentací. Na tomto albu Plant jako zpěvák exceluje hned v úvodní úderné skladbě Immigrant Song, v němž po vzoru bájných Vikingů proměňuje svou interpretaci ve válečný pokřik. Velmi niterným způsobem prezentuje ryzí blues Since I´ve Been Loving You. Jímavě je v jeho interpretaci pojednaná i skladba Gallows Pole, stejně tak jako That´s The Way. Hudební kritikové se většinou shodují v tom, že nejvrcholnějším opusem zeppelinovské tvorby je album Led Zeppelin IV, vydané 8. listopadu 1971, jinak zvané i „Four Symbols“ nebo „Runes Album“. Přímo učebnicovým příkladem dokonalosti rocku sedmdesátých let je pověstná skladba Stairway To Heaven, ale za další názorný příklad zpívané dokonalosti projevu je i akustická balada The Battle Of Evermore, kterou Plant nazpíval v duetu společně s anglickou reprezentantkou folkrocku Sandy Denny a konečně skladba Going To California. Led Zeppelin koncertovali na dlouhých turné po Británii, Skandinávii, kontinentální Evropě, ale i Kanadě, USA, Austrálii, Novém Zélandě a v Japonsku, kde se všude setkávali s velkou odezvou u publika. Jejich pátý studiový projekt dostal název – Houses Of The Holy a byl vydán 28. března 1973. Kapela se na něm v řadě ohledů pustila do experimentování se soundem, instrumentací ve snaze hledat nové neprobádané hudební prostory. Ve skladbě Over The Hills And Far Away exceluje jeho hlas mezi akustickými kytarami, rovněž jako ve zcela odlišných písních No Quarter a The Ocean. Téměř dva roky museli čekat příznivci kapely na nový projekt. Kapela založila vlastní label Swan Songs Records  a 24. února 1975 vychází ve dvojalbovém formátu Physical Grafitti, na kterém kapela nabídla různorodý hudební materiál. Plantův zpěv má jedinečnou dimenzi ve skladbě Houses Of The Holy (nevešla se na předešlé album), v úderné The Wanton Song, ale také v monumentálním opusu Kashmir. Frontman a multiinstrumentalista Jethro Tull – Ian Anderson vyjádřil velmi nízké mínění o kvalitě textů Led Zeppelin, pod kterými byl podepsán Robert Plant, což mezi nimi vyvolalo roztržku.

Osudové tragédie, anebo vliv černé magie a okultismu?

Rok 1975 však nebyl jenom rokem grandiózního úspěchu z dvojalbového projektu. V létě pobýval Robert Plant se svou ženou Maureen na dovolené v Řecku. Na ostrově Rhodos utrpěl při automobilové nehodě vážné zranění. Málem při něm přišel o nohu a musel být převezen do Anglie k operačnímu zákroku. I přes pomalou rekonvalescenci bylo třeba dostát závazkům a tak nasmlouvané koncerty musel absolvovat vsedě na židli. Bohužel neštěstím nebyl v jeho okolí konec. V roce 1977 jeho pětiletý syn Karac zemřel na následky žaludeční otravy. Tato tragédie Planta dokonale zdrtila  a trvalo dlouho než byl schopen další smysluplné práce. Led Zeppelin si dali přestávku během doby, kdy se jejich zpívající frontman stáhl do soukromí bez zájmu pokračovat dál. Později přiznal, že měl tehdy chuť všeho zanechat. Naštěstí se tak nestalo…. Objevily se názory, že Led Zeppelin na sebe přivolali vliv zlých démonů díky Pageovým experimentům s černou magií a okultismem, což kapelník Led Zeppelin striktně odmítl.

Velmi očekávaný návrat dravosti přinesl albovou nejednoznačnost

V dané době vypuklo v Británii punkové šílenství a hard rock, ale i složitější varianty rocku přestávaly být středem pozornosti a britskou scénu ovládla nová generace hudebníků. Nicméně další album Led Zeppelin bylo na světě – po názvem Presence vyšlo 31. března 1976.  Plant se zde velmi dobře uvedl ve skladbách Nobody´s Fault But Mine a Tea For One. Ne, že by ostatní skladby na albu nebyly povedené, ale při poslechu bylo zjevné, že albu chybí ona jasná celistvost a vnitřní semknutost. O to víc se očekávalo od dalšího projektu. Vyšel ve velmi značném zpoždění 15. srpna 1979 pod názvem In Through The Outdoor. Třebaže obchodně bylo album velmi dobře prodáváno (pravděpodobně pod tlakem okolností, že slavný kvartet nechal svoje publikum tak dlouho čekat), pro mnohé hudební kritiky bylo album zklamáním, že se na něm nepodařilo udržet kontinuita z jejich umělecky nejsilnějším obdobím. Viditelně na něm převzal otěže John Paul Jones. Plant se vyznal na albu z hlubokých pocitů z nenahraditelné ztráty svého syna ve skladbě All My Love a zajímavě zní jeho přednes i ve skladbě Carouselambra. O rok později stihla tragédie samotnou skupinu. Po tragické smrti bubeníka Johna Bonhama poskytli Led Zeppelin veřejnosti prohlášení, že skupina končí z úcty ze ztráty jejich charismatického hudebníka. Krátce byli Led Zeppelin připomenuti „posmrtným“ albem Coda (19. listopadu 1982), které nabídlo nevydaný hudební materiál (i alternativní verze), který se nevešel na řadová alba. V I Can´t Quit You Baby a Wearing And Tearing se nám Plant „vrací“ jako za starých dobrých časů.

Plantovy proměny, vitalita a kreativita se v osmdesátých letech neztratily

Ale ani po zániku legendárních Led Zeppelin se neočekávalo, že by Page, Plant a Jones usnuli na vavřínech a žili jenom ze své celosvětové slávy. Třebaže hlavním hnacím motorem kapely byl její zakladatel Page, byl to právě Plant, kdo v osmdesátých letech nastartoval svou sólovou kariéru s nebývalou energií. Jeho prvním albem bylo Pictures An Eleven (1982), nahrané v sestavě Robert Plant (sólový zpěv), Robbie Blunt (kytary), Jezz Woodroffe (synthesizery), Phil Collins a Cozy Powell (bicí nástroje) a hostující Raphael Ravenscroft (saxofon). Plant byl zvyklý komponovat v Led Zeppelin v tandemu s Pagem a tady měl jeho úlohu převzít kytarista Blunt. Album sice nebylo nějakým omračujícím projektem, ale dokázalo se na počátku nové dekády prosadit. Druhé album The Principle Of Moments (1983) působí poněkud uhlazeněji a ti, kdo očekávají nějakou „zeppelinovskou odnož“ jsou zklamáni. Plantovy námluvy s jinými hudebními formami musejí posluchači nejprve vstřebat. Album Shaken´n´Stirred (1985) kloubí rock s popovými prvky, ale i různými experimenty a třebaže rockové příznivce nesrazilo do kolen, pomohlo Plantovi přitáhnout pozornost jiného publika. Čtvrté studiové album Now And Zen (1988) znamenalo změnu hráčské základny: Doug Boyle (kytara), Phil Johnstone (synthesizery), David Barratt (klávesové nástroje), Phil Scragg (baskytara) Chris Blackwell (bicí nástroje). Ve skladbách Heaven Knows a Tall Cool One hostoval Jimmy Page. V mnoha ohledech je to návrat k rockové platformě v bytostném slova smyslu. Plant hostuje ve skladbě The Only One na Pageově albu Outrider (1998) vedle Johna Milese a Chrise Farlowa.

Před branami devadesátých let je stále co nabídnout

Album Manic Nirvana (1990) v sobě nese znaky osmdesátých let, podobně jako dřívější alba jsou zde pregnantní bicí nástroje, programování, samplování, elektrické smyčce. Cesta hledání, cesta v bludném kruhu a návraty k tradiční formě. Je to cesta s různými zastávkami a nabíráním dechu v nových trendech. Albu ale nelze vytknout jednotvárnost, ba naopak. Projekt Fate Of Nations (1993) znamenal novou proměnu. Kevin Scott MacMichael (kytary), Nigel Kennedy (elektrické housle), Nigel Eaton (hurdy gurdy), Pete Thompson (bicí nástroje)… Podle mého názoru nejpodařenější Plantovo album jeho sólové kariéry. Dýchá z něho nejenom rocková energie, ale žánrová rozmanitost s přítomností world music, ale i názvuky soulu, vedle zvonících a valících se akustických kytar.

Plantovy námluvy s world music rockové kořeny nevytěsnily

Do nového tisíciletí se Plant přihlásil o dva roky později albem Dreamland (2002), které bylo ještě výrazněji než výtečný projekt z roku 1993 orientováno na world music, ale najdeme zde i prvky keltské hudby. Samozřejmě to znamenalo změnu soundu a muzikantského obsazení, pouze rytmika zůstala stejná. Výběrový 2CD projekt Sixty Six To Timbuktu (2003) prezentoval Plantův zájem o africkou a arabskou hudbu. Osmé sólové album Mighty ReArranger (2005) potvrdilo Plantovu orientaci na world music a do stávající sestavy přibyla nová jména s etnickými nástrojovými pojetími. Rock však nebyl z alba vytěsněn. Desáté studiové album Lullaby … And The Ceaseless Roar (2014) natočil Plant s kapelou The Sensational  Space Shifters v sestavě Justin Adams (bendirs, djembe, kytara, tehardant, vokál), Liam „Skin“ Tyson (banjo, kytara, vokál), John Baggott (klávesy, baskytara, klavír, tabal, vokál), Juldeh Camara (kologo, ritti, zpěv), Billy Fuller (baskytara, kontrabas, omnichord), Dave Smith (bicí nástroje). Hudebníci často kloubili klasické nástroje s etnickými a dotvářely tak zajímavý sound. Na tento projekt volně navazovalo další album Carry Fire (2017), který osobité pojetí Plantových zásnub s hudbou jiných kultur s velkým vnitřním napětím nabídlo v přírodní kráse frontmanova hlasu, exotických a klasických nástrojů s neopakovatelnou atmosférou, silnou zejména na koncertech

Robert Plant na jiných projektech

Robert Plant ovšem paralelně v mezidobí akcentoval svou účast na dalších projektech. Honeydrippers Volume One (1984), na kterém se vedle Planta objevila jména jako Jeff Beck, Jimmy Page, Nile Rodgers (kytary), Paul Shaffer (klávesové nástroje), Keith Evans (saxofon), Wayne Pedziwiatr (baskytara), Dave Weckl (bicí nástroje). K resuscitaci zeppelinovské hudby došlo na projektu No Quarter: Jimmy Page And Robert Plant Unledded (1994), ke kterému se ale nepřipojil John Paul Jones. Dále to bylo album Walking To Clarksdale (1998), na kterém spolupracoval Plant společně s Plantem a vraceli se na něm ke svým bluesovým kořenům. Navzdory velkým příslibům bylo album vnímáno spíše jako průměrná záležitost. Na společném albovém projektu Raising Sand (2007) se potkal Robert Plant se zpěvačkou Alison Krauss. Titul byl laděn vedle folk rocku do country rocku, což hodně posluchačů překvapilo, nicméně projekt získal vedle Británie a USA cenu Grammy v řadě dalších zemí a jeho prodeje byly velmi vysoké, což učinilo z alba platinovou desku (!) Také titul Band Of Joy (2010), který natočil Plant se skupinou předzeppelinovského období, ovšem ve folkrockovém a bluegrassovém pojetí, zaznamenalo velmi slušný ohlas u veřejnosti. V roce 2012 vychází album Celebration Day jako koncertní album (vedle filmového dokumentu) z roku 2007, kdy v londýnské O2 Areně došlo ke vzkříšení Led Zeppelin, kdy se za bicími nástroji objevil talentovaný syn původního bubeníka Jason Bonham. Přes vpravdě gigantický úspěch však ale k trvalejší spolupráci bohužel nedošlo. Pánové Page a Plant díky osobní ješitnosti nepřekonali úskalí problematických vztahů….

Živá legenda…. Dojde ještě jednou ke comebacku Led Zeppelin?

Robert Plant oslaví významné životní jubileum v plné síle. Je vnímán jako živá ikona rocku, blues a akustických balad, stejně jako osobitý představitel world music, v níž rezonuje keltská hudba, stejně jako arabská a africká s latinskoamerickými doteky. Je nositelem řady ocenění a uznání. Zůstává nezodpovězenou otázkou, zda ještě jednou dojde ke znovuvzkříšení Led Zeppelin. Byla by to hezká oslava jeho sedmdesátin. Nechme se překvapit.  

 

Imagine Dragons nazpívali hymnu amerického fotbalu

Nový singl kapely Imagine Dragons se jmenuje Natural a živé premiéry se mu dostane v pořadu Jimmyho Kimmella. Text písně je o „nalezení sebe sama a schopnosti a touze postavit se jakékoliv strasti, která se vám připlete do cesty,“ jak vysvětlil frontman Dan Reynolds. Singl by se neměl objevit na žádném albu, jedná se o hymnu příští sezóny v ESPN College Football.

Imagine Dragons aktuálně absolvují druhá část turné ke své třetí studiové desce Evolve, jež vyšla před rokem. Kromě Spojených států je čeká ještě několik koncertů v Evropě včetně zastávek v Ukrajině nebo Belgii.

Další singl Three Days Grace se jmenuje Infra-Red. Kapela k němu vydala lyric video

Rockerům Three Days Grace v březnu vyšla deska Outsider, z níž právě vypustili další singl. Ten se jmenuje Infra-Red a dočkal se i oficiálního lyric videa.

Kanaďané tak chtějí navázat na úspěch prvního singlu z novinky The Mountain, jenž se stal už třináctým číslem jedna v prestižní hitparádě Billboard Mainstream Rock Songs, čímž dorovnali dvacet let starý rekord legendárních Van Halen.

 

 

Three Days Grace se s novou deskou vrátí do České republiky, konkrétně vystoupí 19. října v pražské Malé sportovní hale.

 

iRock&Pop