[Rock&Pop 09/18] Gene Simmons: Když i veverky vědí, co mají dělat, proč to nevědí lidi?

Genea Simmonse (Kiss) můžete milovat, nebo nenávidět. Co mu ale nelze upřít, je to, že se dokáže vyjádřit takřka ke všemu. Někdy slovy, která mnohé nadzvednou ze židle, někdy velmi ostře, jindy s odzbrojující pravdivostí. Nebojí se také být sebekritický, když se ohlíží za uplynulými, téměř devětašedesáti lety svého života, a v tomto věku se konečně pyšní snubním prstenem. A do každého nového dne nahlíží s pocitem, že každý den je dobrý den. V tomto se od něho můžeme učit.

TEXT: MAREK DOBEŠ, SYLVA KAPLANOVÁ

Jakými jazyky mluvíte?

Maďarsky, anglicky, německy, hebrejsky.

Německy?

(pronese v němčině – pozn. aut.) Učil jsem se ve škole, ale spíš rozumím, než mluvím. (přejde zase do angličtiny – pozn. aut.) Hlavně mluvím anglicky. Ale nikdo, kdo tady hraje, nemluví čtyřmi jazyky. Nikdo.

Na Masters of Rock dnes vystupujete se svou druhou skupinou Gene Simmons Band. Občas si ale zvete speciální hosty z doby Kiss. Připojil se k vám i Ace Frehley. Jaké to pro vás po těch letech bylo?

Bylo to během miniturné po Austrálii. Ace teď zpívá o trochu líp, ale člověk nikdy neví.

Takže jednou si třeba zahrajete i s Vinniem Vincentem?

Myslím, že ne. Viděl jsem ho v Nashvillu. Když strčíte ruku do ohně, spálíte se. A kolikrát to asi musíte udělat, abyste věděli, že ji tam strkat nemáte?

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (09/18)

[Rock&Pop] Rybičky 48: Jdeme si za svým snem

I když poslední řadové album vyšlo už před pěti lety, Rybičky 48 se neflákají a chrlí jeden singl i videoklip za druhým. Vedle muziky a show stále vymýšlejí nové projekty, atypické koncerty a zábavu pro své fanoušky. Za šestnáct let nebylo období, kdy by skupina usnula a nedala o sobě vědět. Píle se jí vyplatila a dnes jsou Rybičky 48 hvězdami tuzemských festivalů. Frontman Kuba Ryba nám na jednom z nich prozradil, co Rybičky 48 připravují na podzim, co stojí za jejich úspěchem, jaké mají mezi sebou v kapele i s kolegy vztahy, jak zachraňuje pejsky nebo jaké písně má nejraději.  

TEXT: MARTINA JABLANOVSKÁ   FOTO:

Vaše poslední album Tohle je Rock’n’roll, vy buzny vyšlo už v roce 2013. Nicméně jste se do pozic hlavních hvězd festivalů a vyprodaných klubů začali dostávat až v posledních letech. Dá se tedy říci, že procházíte přirozeným vzestupem, aniž by vás vystřelila nějaká zásadní pecka?

Máš pravdu, nevystřelila nás žádná zásadní pecka, snad ani takovou nemáme. Ale celých šestnáct let makáme a jdeme nahoru po malinkých schůdkách. Teď už jsou trochu větší a náročnější.

Kdy jsi měl pocit, že právě teď se to láme?

Podle mě to bylo tak před třemi lety na podzim. Úspěšně jsme dohráli festivaly, na nichž sice bylo hodně lidí, ale vždy byl problém je dostat na naše soukromé koncerty. Před třemi lety jsme absolvovali akustické turné, což byla spíš snaha udělat pro fanoušky něco jiného, a ono se to najednou povedlo. Byly to naše první úplně vyprodané koncerty. Vůbec jsme nepochopili, co se tenkrát stalo, ale bylo to skvělé. Je pravda, že se nám povedlo několik singlů za sebou, každému z nich se celkem dařilo, a to byl asi zásadní zlom. Navíc si už asi lidé zvykli na náš styl humoru. Dlouho přemýšleli, jestli je náš humor póza, ale když zjistili, že jsme opravdu takoví kreténi, tak se jim to začalo líbit.

 

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (09/18).

 

[Rock&Pop 08/18] Doro Pesch: Rok 2000 byl zlom. Návrat metalu

Doro Pesch vydává novou desku Forever Warriors, Forever United a jde rovnou o dvojalbum. Německá metalová královna slibuje minimálně několik jasných hitů a vzpomínkovou píseň věnovanou Lemmymu – Live Life To The Fullest. Také proto jsme vztahu Doro-Lemmy věnovali jednu z otázek.

TEXT: MAREK DOBEŠ, SYLVA KAPLANOVÁ

Nová deska je dvojalbum. Je to proto, že se jedná o oslavu dvacátého výročí, tedy magie čísel?

Prostě to tak přišlo. Měli jsme tolik nápadů. Vlastně to začalo písničkou o Lemmym. Když zemřel, říkala jsem si, že musím něco udělat na jeho počest. A pak mě spontánně napadla písnička. Vzápětí jsem si najednou uvědomila, že člověk nikdy neví, kdy je načase udělat to, co ve svém životě odkládá. Takže jsem se rozhodla nečekat a tu písničku jsme natočili okamžitě. Jmenuje se Living To The Fullest. Poté už to jelo. Normálně to z nás tryskalo, dali jsme dohromady nějakých pětatřicet, možná čtyřicet pecek. Z nich jsme vybrali ty nejlepší. Bylo jich ve finále tolik, že zaplnily dvojalbum. Deska se jmenuje Forever Warriors, Forever United.

Na albu se objevuje spousta hostů.

Ano! Všechno jsou to moji přátelé, lidi, s nimiž jsem začínala nebo pracovala. Jsou na ní bývalý kytarista Warlock Tommy Bolan, Mille Petrozza z Kreator, Johann Hegg, se kterým zpívám duet If I Can’t Have You, No One Will, Jeff Waters z Annihilator, Chuck Billy z Testament nebo Warrel Dane ze Sanctuary, s nímž jsme se naposledy viděli ve Wackenu. Vypadal super, už nepil, dělal muziku a byl šťastný. Zemřel ale o pár měsíců později. Nikdy nevíte, kdy to přijde. Když vidíte odcházet kamarády a muzikanty, kteří s vámi ještě před chvílí stáli na scéně, je to drsné.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (08/18).

 

[Rock&Pop 08/18] Xindl X: Přemýšlivý introvert

Ondřej Ládek se se mnou sešel krátce před svou dovolenou v jedné pražské restauraci. Povídali jsme si nejen o jeho zaječích úmyslech, ale i o dalších životních útěcích. Především o nich je totiž celé nové album Já nic já muzikant. Ačkoli nová deska vyjde až v září, měla jsem možnost si nové písně poslechnout. V exkluzivním rozhovoru se vám je pokusí představit sám Xindl X.

TEXT: MARTINA JABLANOVSKÁ   FOTO: TOMÁŠ NOSIL/INSTINKT

Mám naposlouchané tvé nové album, a když pominu singl Byznys, tak mi přijde hrozně melancholické. Je to odraz tvé současné nálady?

Fakt je to smutné? Já to momentálně moc nedokážu posoudit. Neplánoval jsem, aby to bylo veselé, nebo smutné. Nicméně když je celá deska o útěcích, tak to samozřejmě asi není veselé téma. Sice se říká, že cesta je cíl, ale kolikrát je cesta jen útěk. Já jsem měl vždycky asi smutnější témata, teď je to možná smutné i hudebně, nevím. Nyní ještě na poslední chvíli dotáčíme dvě písničky, které budou veselejší. 

Vážná témata se v tvých textech objevují často, ale hudební podklad se mi zdál na jiných albech svižnější a veselejší. 

Já si teď musím rychle přehrát, jaké tam mám písničky. Tu melancholii ti určitě postupně vyvrátím. Třeba skladba Alenka není melancholická, ta je doslova depresivní. Je o útěcích na sociální sítě, místo toho, abychom byli s lidmi, kteří jsou vedle nás. Byznys jsi jmenovala, ta píseň je spíš sarkastická. Je o kamarádech, kteří se s tebou baví, jen když něco potřebují. S tím pak souvisí Jsem boží, jež je taková zdravě nasraná. Je o tom, že když tě někdo pomlouvá, tak se z toho hned nemusíš rozpadnout na součástky. Já nic já muzikant je o tom, jak se nemáme raději nikdo k ničemu vyjadřovat.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (08/18).

[Rock&Pop 08/18] Courage My Love: Schopnost naprogramovat si vlastní beaty je hudba budoucnosti

Kanadská trojice Courage My Love se zformovala v roce 2009 a její počátky jsou spojené s pop punkem. Byla ostatně mnohokrát přirovnávána ke kapele Paramore, to kvůli hudebnímu stylu a barvě hlasu zpěvačky Mercedes Arn-Horn, který se Hayley Williams z Paramore podobá. V současné době se však k pop-punkovým kořenům příliš nehlásí a vyrostla v alternativní kapelu, jež ale dokáže vytvořit chytlavé refrény. Courage My Love se představili na festivalu Rock for People a před svým vystoupením nám všichni členové poskytli rozhovor.

TEXT: ŠÁRKA BLAHOŇOVSKÁ

Se skladbou Bridges jste prorazili, když vám bylo osmnáct let. Byli jste překvapeni, že se stala hitem?

Mercedes Arn-Horn: Podle mě ano. Vlastně mě hřeje, že si to myslíš, protože jsme nikdy nepovažovali nějakou naši píseň za hit. Prostě jsme tvořili a snažili se ze sebe dostat co nejvíce. Bridges byla první skladbou, kterou jsme vydali, a byli jsme nadšení z toho, že se lidí nějak dotkla, a měli jsme dobré reakce. V to ostatně doufáme u každé naší písně.

Takže pro vás nebylo v tom věku těžké srovnat se s tím, že jste najednou známí?

Mercedes Arn-Horn: Vůbec ne. Měli jsme štěstí, že jsme prorazili zrovna s prvním singlem a prvním videoklipem, jejž jsme vytvořili na principu „udělej si sám“. Také to byla naše úplně první nahrávka v legitimním studiu a tak dále, takže pro nás ta skladba značí mnohá poprvé. Necítili jsme nějakou tíhu, spíš nadšení a natěšení na to, co dalšího se stane. Já a Phoenix jsme nechodili na střední školu, měli jsme domácí vyučování a bylo pro nás v té době úžasné dostat se mezi lidi, hrát tolik koncertů a komunikovat s fanoušky. Bridges byla velká část našeho dospívání. Jak jsem říkala, měli jsme štěstí, protože spousta kapel prorazí až později, zatímco my jsme byli teenageři.

(…)

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Rock&Popu (08/18).

iRock&Pop