Stopařův průvodce post-rockovou galaxií aneb pohled na poslední koncert Maybeshewill v Praze z 20. března

Cílem této recenze není sdělení v kolik hodin a přesných minut se otevřely dveře “klubu”, či jak byla celkově akce organizátory zvládnutá. Tohle je rekapitulace koncertu, který už jentak nezažijeme (ačkoliv tajně doufáme), z úhlu pohledu naprosto obyčejného člověka. Tak pojďme na to!

Ne nadarmo jsme vás na tuto akci, kde hlavním interpretem večera byli britští Maybeshewill s Waking Aida, zvali s předstihem. Jelikož v experimentálním prostoru NoD v Praze úspěšně vyvěsili cedulku VYPRODÁNO, stali jsme se vůbec první zastávkou, která hlásila naplnění maximálních kapacit a z kapel číšilo čisté štěstí při oznamování takové skutečnosti. Ale o emocích si ještě budeme povídat.

Přecijen vám sdělím, že akce probíhala civilizovaně a spořádaně. Toto díky patří nejenom organizátorům z Landmine Alert, ale také fanouškům, které lze považovat za příjemnou skupinku lidí. S drobným zpožděním byl umožněn vstup do sálu, kde už na čáře připravení Waking Aida spustili svoji honbu za nekonečnými nebulami a galaxiemi.

K počáteční atmosféře je nutné asi podotknout, že mnoho návštěvníků absolvovalo předchozí dva večery kulturně náročnou pražskou Žižkovskou noc (pohled na ni se určitě také brzy objeví) a jisté znavení bylo v publiku znát. Právě Waking Aida, která má slovo probuzení i v názvu, způsobila, že se publikum ponořilo do své snové cesty a prošlo pomyslným očistcem. Ať už jste na koncertě byli bez doprovodu nebo se skupinkou, tahle parta vás vtáhla natolik, že v sálu, do kterého se vejde bezmála 200 lidí, zavládlo chvílemi hrobové ticho. Nebylo to ale ticho nepříjemné nebo znavené, naopak bylo plné jakési nastřádané energie, kterou do nás pánové ze Southamptonu pupmpovali, a my se jí nemohli nabažit. Ochotně a odevzdaně jsme se nechali unést několik tisíc světelných let od naší planety Země, a jen s nevolí jsme se vraceli opět zpátky. Jako palivo svých meziplanetárních pohonů nabídli Full Heal a A Sort of Calm ze stejnojmenného alba Full Heal nebo How to Build a Space Station či Incandenza z desky Eschaton. Zvukově byl koncert zvládnutý na jedničku a každý návštěvník si tak mohl vychutnat velice kvalitní poslech.

Následující pauza byla podkreslená příjemnými samply, které v člověku pomalu zvyšovaly napětí před přicházející pěticí, která nakonec krátce před devátou nastoupila na stage. Jemným pianem s houslovým podkreslením, které jsou typické pro skladbu Opening, nám Maybeshewill něžně otevřeli srdce a nechali proudit první paprsky slunce, které se přelily do Take This to Heart z alba I Was Here For a Moment, Then I Was Gone. Ve skládání své organické mozaiky pokračovali skladbou Co-Conspirators ze Sing The Word Hope in Four Part Harmony, kde se nachází i jeden z proslovů o tom, jak se lidé často vzdávají předem, ačkoliv by neměli. Následovalo odlehčenější vypouštění lampiónů v podobě Red Paper Lanterns, která oproti předchozí skladbě byla lehkým poletováním nad rozsáhlými pláněmi za zvuku krásných kytarových vyhrávek a až nadpozemského samplu. Na náladu hezky navázala All Things Transient z alba Fair Youth, a naopak In Another Life, When We Are Both Cats, z prvního EP Japanese Sky Transcript, opět trochu zdramatizovala a uzemnila zasněnost. V předních částech se pomalu lidé začali hýbat více a my jsme tak mohli být svědky prvního post-rockového kotle, který byl podpořen i následující Accolades. Skladbou In Amber z nejnovějšího alba pak Maybeshewill vymrštili opět tento obrovský kolos do oblak, a my se mohli vznášet někde mezi nebem a zemí, na jejíž náladu navazovalo i Sanctuary. Při Critical Distance jsme mohli zažít až božský okamžik, kdy se při zpomalené části skladby z ničehonic objevila hvězda (pravděpodobně jedna ze zbloudilých konfet zachycená na stropní konstrukci), která pomalými klouzavými pohyby dopadla na zem přímo před stage a píseň v ten moment opět energicky vybouchla jako Novoroční ohňostroj. In the Blind a To The Skies From a Hillside patří pak k posledním skladbám standardního playlistu, následované velice silnou a dramatickou skladbou Not For Want of Trying, jejíž řečník nabádající k šílenství byl podporován mnoha hlasy z publika a v kotli byla vypuštěna velká hromada energie. Ohlušující potlesk a řev následoval ihned po skončení tohoto dlouhého setlistu a pánové tak neměli na výběr, než nám zahrát ještě poslední dvě písně večera jako přídavek. Pro ten zvolili skladby Seraphim & Cherubim a velice oblíbenou He Films the Clouds Pt. 2, kde se nachází i popěvek: “Now we’re apart. Though not through choice. Do we stay mute? Or raise our voice?”, který si v pražském NoDu zplna hrdla zazpíval celý sál.

Nutno podotknout, že hudební výkony všech členů byly nadpozemské a z celé té eufórie si i basák Jamie Ward skočil tzv. stage dive uprostřed jedné z písní, při kterém pokračoval ve hraní přímo na rukách fanoušků. Tato čistá radost byla viděna i na konci v očích všech členů kapely, které se jim jiskřily a ústa měli roztažená od ucha k uchu. Na setlistu, který nám pánové z Leicesteru nabídli, byly krásné změny nálad, barev a chutí, které byly příjemně podpořeny osvětlením a kvalitním nazvučením a utvořili perfektní celkový dojem. Hodnotíme tedy pomyslným maximem, ačkoliv na umění by se měřítka aplikovat rozhodně neměla. Maybeshewill se s námi rozloučili za nadšeného potlesku a řevu a nám v srdci zůstala hořkosladká chuť večera, neboť jsme si uvědomili, že to byly poslední minuty, které jsme s nimi mohli zažít. I tak za ně ale velice děkujeme!

Sponzorováno