Rock&Pop 10/18

Má dcera slaví dvanácté narozeniny. Cítím, že to jsou přesně ta léta, kdy se mi děcko mění ve slečnu a nic nebude jako dřív. Právě její narození je mým zásadním životním milníkem. Nejenže jsem se tedy stala matkou na plný úvazek, ale v rámci přivýdělku k mateřské dovolené jsem začala po večerech pracovat v restauraci, která tenkrát patřila bláznovi s vizí uspořádat festival zdarma. Tak vznikl festival Votvírák a začala má cesta v hudebním světě. Do mediálního korporátu, dnes stále velmi dobře fungujícího rádia, jsem se už nevrátila.

Za dvanáct let se na hudební scéně stalo mnoho. I v České republice jsme zažili mnoho hudebních comebacků, rozpadů, dokonce i smutných pohřbů významných muzikantů. Vzpomeňme na Radima Hladíka nebo na nedávno zesnulého Vláďu Šafránka. Ačkoli na pódiích zůstali stále ti stejní hráči, doplnila je vlna mladých muzikantů a kapel, jejichž tvorbu popravdě nedovedu od sebe rozeznat a ani rozklíčovat to, co si o nich vlastně myslím. Hudební trh se mění, někteří interpreti za tu dobu až zdvacetinásobili své honoráře, kluby najednou nezachrání ani sobotní diskotéka a rády se vracejí k živé muzice, cédéčka se přestala prodávat a nastává comeback vinylů. Přibyla spousta festivalů, a to i přesto, že některé bojují o přežití, a tak bych mohla pokračovat na několik stránek.
Mezi tím vším mi holka nějak vyrostla a to nějak myslím zcela vážně. Dokážu si vybavit jednotlivá vydání Rock&Popu, vyjmenovat promotéry a pomalu i účinkující z jednotlivých, i dnes už zaniklých festivalů, honoráře kapel za posledních deset let, ale nedokážu pochopit, kdy se stalo mé dítě téměř dospělým člověkem.

Ve dvanácti letech říká má dcera klukům terče, krade mi oblečení a ještě v něm vypadá mnohem lépe než já, všem vykládá, že její nejoblíbenější píseň je Traktor od Visacího Zámku, ale ve skutečnosti se zhlédla v Soy Luně a právě v těch kapelách, které ani s její pomocí nedovedu rozeznat. Je samostatná a víc, než by potřebovala ona mě, potřebuji já ji.

Člověk bere některé věci tak samozřejmě, že je časem přestane vnímat. Je strašná chyba myslet si, že láska, věrnost a zdraví vašich dětí je samozřejmost a rutina. Je to dar, kterého je třeba si užít. Je ale těžké se v tomhle světě zastavovat, tahle doba k tomu určena není. V rámci malých pauz a zastávek se otočíte a zjistíte, co všechno jste v té rychlosti minuli. Tak vám přeji, ať toho není moc.


Bylo mi v celku jedno, zda se Lucie Vondráčková s Tomášem Plekancem rozchází, nebo ne. Každého konce vztahu je mi líto, obzvlášť když je provázen pláčem z jedné či druhé strany. Lucie ale začala, nejspíš natruc, zase tvořit. Svůj styl zaseknutý v devadesátkách a ve stokrát ohraných coverech roztáčí naplno, vydala singl a údajně vyhrožuje i albem. Lucii jsem donedávna nesledovala. Nechala ji žít vlastním životem, tak jako ona nechala mě, když se po svém singlu Vítr, který bohužel poslouchala má dcera, stáhla z mého zorného pole. Doufala jsem, že dostala rozum a vydala se na dráhu něčeho, co jí opravdu jde. Věřím totiž, že v každém člověku se skrývá potenciál a talent na určitou činnost, a to i v Lucii Vondráčkové. Lucie ho přestala hledat ve svých dětských letech jen proto, že jí někdo nakukal, že její rodinnou doménou je zpěv. Také mám maminku s matfyzem a otce vzpěrače. Myslíte, že je ze mě nabušený Einstein? Tenhle talent se opravdu nedědí. Lucce už by měl někdo říct, že píle a sada ladiček nedoženou to, co není v genech. Další velkou šancí je nová láska, jež ji zaměstná natolik, že nám dá se svými písněmi zase chvilku pokoj. Najde se, prosím, někdo?

Vybrané fotoreporty
iRock&Pop