Rock&Pop 02/17

Leden a únor jsou měsíce, které dávají mému celkem nezávistivému egu zabrat. Zatímco tuzemské kapely se jako stěhovaví ptáci naučily odlétat na zimu do teplých krajin, sleduji jejich cestovatelské počiny ze Srí Lanky, Bali, Thajska, Indie nebo Vietnamu pouze na svém PC monitoru, sužována nějakou bezvadnou chorobou. Každý rok si slibuji, že další únorový nebo březnový úvodník bude vznikat pod palmami, za šumění oceánu a sluneční paprsky mi budou přehřívat notebook. S mou fobií k létání je to sice odvážné tvrzení, nicméně věřím, že se jednou překonám a učiním své cestovatelské vášni zadost.

Nejde jen o teplo nebo o moře, cílem cestovatelů jsou jiné kultury, jídla, lidé a příroda. Cesty za exotikou už dávno nejsou privilegiem bohatých, ale zaplaťpánbůh rostoucím trendem u většiny mladých. Přehled, rozhled a především nadhled, které cestování přináší, jsou k nezaplacení a dělají vás bezpochyby lepším člověkem. Nepleťte si prosím pojem cestování s dovolenou all inclusive v Egyptě či v podobných lokalitách, to vás zabedněnosti rozhodně nezbaví. Ačkoli rozplácnout se jako vorvaň na pláži s dobrým drinkem také někdy není na škodu.

Budeme tedy doufat, že se nám všichni interpreti vrátí jako lepší lidé, plni sil a energie do jarních koncertů. Já se pro letošní rok pokusím opět sžít s mrazem a zimou, chřipkou a zimními pneumatikami. Budu pozorovat nádherné ledové scenerie za oknem s tajnou myšlenkou na jaro. Jakmile se objeví jen náznak, že je tu, vezmu batoh a vyrazím alespoň po starém kontinentě, vždyť tady je rovněž krásně.


A mám po pubertě

Vzhledem k bilanční anketě, kdy nám mnoho interpretů sdělilo své pocity z roku 2016, jsem se i já donutila zamyslet se sama nad sebou a přes veškeré úspěchy a neúspěchy bych zdůraznila pro mě tu nejzásadnější událost. Skončila mi puberta!

Mám desetiletou dceru a dělám přesně to, co jsem říkala, že nikdy jako matka dělat nebudu. Nevědomky a občas i ve vší hrůze s vědomím opakuji stejné vzorce svých rodičů a společnosti, ve které jsem vyrůstala. Puberta mé dcery se nezadržitelně blíží, a ačkoli bych si ráda myslela, že to, co se děje, je už „ono“, vím, že mě období temna teprve čeká.

Celých deset let buduji vztah matka versus dcera tak, abych podpořila její osobnost, samostatnost a především vzájemnou důvěru. Plna hrdosti, že mám dospělé, názorově vytříbené a samostatné dítko, vyrůstající na rocku a punku, a hlavně, že dělám vše jinak než má matka, jsem s ní oslavila první desetiletí. A najednou je všechno pryč. Jako lusknutím prstu mám doma ukňourané koťátko, jemuž celý svět nerozumí, učitelé jsou na ni zasedlí a nejlepší kamarádka z nejlepších se s ní zrovna nekamarádí. „Kašli na ni a nevšímej si jí!“ radím na základě osobních zkušeností. „To už jsi říkala minule a nic!“ pláče. „Jsem tlustá,“ vzteká se. „Kluci jsou blbí,“ přidává. Začínám se v naší konverzaci ztrácet.

Od desátých narozenin se podobné scénáře opakují den co den. Nejspíš právě skončila puberta mně. Postupně zkouším různé modely chování, ale jen se mění jména kamarádek. Každá odpověď je špatná, nikdo ji nechápe. Místo punku poslouchá Slzu, občas tančí, občas pláče, nedivím se, ale přepnout to nechce. „Seď rovně! Dávej pozor! Nebuď drzá! Podívej se, jak vypadáš! To sníš, co by za to děti v Africe daly!“ To mě rozesmálo, měním se ve svou matku. Najednou jsem klidná, protože vím co dál, i když to není podle mě. Není to nakonec tak špatná cesta, když ji vyšlapala moje máma. Musím se jí ale zeptat, jak své dceři vrátit hudební vkus.

Vybrané fotoreporty
iRock&Pop