EMI, 77:08 & 77:46 & 78:21
Whitesnake - 30th Anniversary Collection
10. 10. 2008 - Když se famózní zpěvák a ledoborec dívčích srdcí David Coverdale po (dočasném) rozpadu skupiny Deep Purple rozhlížel, kam se vrtne se svými dalšími tvůrčími výpady, mnoho firem se k němu otočilo zády s argumentem, že hard-rock je pasé.
Z tohoto pohledu mu následné 30leté soužití s kapelou Whitesnake poskytlo neobyčejnou satisfakci, byť se rovněž neobešlo bez rozluk. K pozvánce na výroční turné tudíž připojil megalomanské napěchování 52 nahrávek na 3 CD, které recenzent nestihne ani vyjmenovat. Nahradí vám to statistika, že ve výběru se dostalo na všech 10 studiových alb Whitesnake, i když poslední dvě jsou zastoupena jen symbolickým vzorkem. Nejvíce kapříků v Coverdaleově naběráku se mrská po výlovu rybníků Come An´ Get It (7), Ready An´ Willing a 1987 (po 6), 3x se sáhlo do alba s Jimmym Pagem (1993), 2x do sólovky Into The Light (2000), 6x se hraje naživo. 4 hodiny trvá toto macho-parádění, které mě přivedlo k neblahému zjištění, že polovina tracků skrývá pod okázalou ambaláží vcelku mělký pop-rock. Slibovaných a vzývaných odkazů na Deep Purple a Led Zeppelin jsem se dočkal od Whitesnake až na letošním Good To Be Bad, které mi připadá cennější než celý tento superpack.
Good to be bad
Mně se ta deska naopak vůbec nelíbí a připadá mi nejslabší, co Whitesnake udělali. Příjde mi, že vnímáte dobrou muziku jen po té techničtější a tvrdší stránce. Přeci pomalá písnička neznamená, že je horší. Navíc z hudebního hlediska mi příjde, že na poslední desce vykrádají své vlastní nápady z minula. No, co nahrát a vymyslet, když už teoreticky všechno bylo. Nevím, nedokážu odpovědět. Tuhle desku si ale rozhodně mezi oblíbené nedám a ohledně Vašich názorů musím říct, že mi příjdou dosti zaujaté. Nevím, jestli to tak skutečně myslíte nebo se chcete zalíbit mladší generaci tím, že jednoduše zazdíte "starou" muziku. Myslel jsem, že hudební kritik by měl být nestranný. Co se týče Whitesnake nebo D. Caverdalea, tak určitě mají v historii mnohem cennější a originálnější skladby než z poslední desky. Mohu např. jmenovat Here I go again, Still of the night, Is this love, Love ain´t no stranger a stejně tak i projekty přímo pana Coverdalea, jako skvěle nahranou desku Into the light nebo akustický live koncert Starkers in Tokyo. Samozřejmě také nezapomenutelnou desku s Pagem, kde je také mnoho velice zajímavých motivů od Take me for a little while atd... Deep Purple a Led Zeppelin jsou mj. originální tím, že jsou nenahraditelní, ale i přesto jsem toho názoru, že určitý odkaz té muziky tam je, Vy ho neslyšíte??? Vždyť zrovna třeba to Still of the night je zatěžklé ala Led Zeppelin (Kashmir apod.)