Satyricon-The Age of Nero

Sedmé studiové album, obsahuje osm songů. Vyšla také edice obsahující dva disky – tam je o 10 písní víc. Jsou to většinou různé „edity“ a live podání starších skladeb. 

Po fenomenálních albech Volcano (2002) a Now, Diabolical (2006), která posunula žánr black metalu do nových výšin a také tento extrémní styl přiblížila širší skupině lidí, jsem byl zvědavý, s čím Satyr a Frost - ano, kapela má jenom dva členy – přijdou. A zklamán nejsem…ale že bych skákal radostí až do stropu, to také ne. The Age of Nero není přelomové album, nepřináší nic co by tu už nebylo. Je to spíše pokračovatel alb předchozích. Má v sobě něco od každého. Překvapivě to není na škodu. Díky skloubení prvků z alb Volcano a Now, Diabolical vznikla docela zajímavá placka.

Nezkušenému posluchači (nebo na první poslech) se může zdát jako jednovaječný sourozenec Now, Diabolical…ALE…když si desku člověk poslechne vícekrát, slyší o dost hutnější zvuk a hlavně pozná rozdíly mezi těmito dvěma alby. Trochu mi to připomíná pohádku o princezně Koloběžce – oblečená, neoblečená; pešky a zároveň jet… Přesně TO vystihuje novou placku Satyriconu. Je to zvuk starý, který tu už byl, ale je namíchán s takovou přesností a umem, že je nový. Jinak to popsat nejde. Vskutku ďábelské, no ne? Na druhou stranu, díky kombinaci starších zvuků, se nekoná další posun do ještě vyšších výšin. Spíš je to takové přešlápnutí na místě – na dost vysokém místě - nepřinášející nic revolučního, což je u Satyriconu překvapivé. Hudba na albu, je dobře přístupná i lidem, kteří do té doby Satyricon (či black metal jako žánr) neslyšeli. A tipl bych, že po ní sáhnou i ti, kteří black metal nevyhledávají.  

Konečný verdikt je tedy jasný: revoluce se nekoná, je to „jen“ dobře odvedená práce. Dobře odvedená práce se cení a to i v hudbě. Proto nadprůměrné hodnocení. 
Složení:
Satyr (Sigurd Wongraven) – kytara, basová kytara, klávesy, vokály
Frost (Kjetil-Vidar Haraldstad) – bicí