Morrissey - Years Of Refusal

Na hudební scéně se za posledních dvacet let objevilo jen málo ikonických osobností, které by se jak co do inteligence, tak sebestřednosti byť jen vyrovnaly Morrisseymu. Už za dob Smiths byl velký Mozzer až přemrštěně opatrný na image, které si svým vystupováním a hudbou vědomě napříč časem pomalu ale jistě budoval. Melancholický dandy s láskou pro Wildea, na pódiu vždy s kyticí v ruce, v rozhovorech opatrný a spíš uzavřený, v textech vnitřně rozervaný. Morrissey opatrně využíval a využívá jak svojí tvorbu, tak i hudební média, k tvorbě svého vlastního mýtu. Proto možná po jeho posledních dvou deskách zůstala část jeho fanoušků přinejmenším zaskočená. Kam se poděl ten Morrissey, který své sexuálně ambivalentní texty vrší do štosu? Kde je Mozzer, co nesnesitelně trpí v přítmí svého viktoriánského sídla a jehož jediná touha je zemřít při kolizi s dvoupatrovým Londýnským autobusem? Nový Morrissey v novém tisíciletí je plný energie, odhodil svoje životní strasti a skoro se zdá, že si život (praví fanoušci si teď ustrašeně mumlají) doopravdy užívá! Samozřejmě, že nic nemohl přehánět, a tak bombastické skladby jako First of the Gang to Die nebo You Have Killed Me vyvažoval prapodivně rozvleklými I Have Forgiven Jesus a To Me You Are a Work of Art. Na nové desce se však zdá, že odložil bílé rukavice a nedělá kompromisy s nikým, kdo touží po starém ztrápeném Morrisseym. Už obal ukazuje cestu, kterou se velký Mozz ubírá- pryč jsou obleky a image stárnoucího gentlemana, které doprovázely přebaly jeho přechozích dvou desek. Morrissey v tričku Fred Perry (už tady se objevují konotace se současnou britskou hudební scénou), ležérně drží kojence (ano, Morrissey dokáže snad všechno- dokonce i ležérně držet nemluvně), bradu agresivně vystrčenou s postojem rváče. A taková je i nová deska. Morrissey hned první slova vyplivne s ironickým úšklebkem: " I'm doing very well/ I can block out the present and the past now/ I know by now you think i should've straighten myslef out/ thank you- drop dead!". Hned v první skladbě se Mozzer představí ve své nejsilnější podobě dosud- a když postupně vyjmenuje všechny anti-depresiva a uklidňovací prostředky, které se snad dají sehnat, jen aby celou píseň zakončil extatickým " Don't give me any more!", máte pocit, že Morrissey konečně našel energii, která mu v mládí tak scházela. Zároveň však po lyrické stránce je to pořád ten stejný Steven Patrick, který touží po dávno mrtvých bohémech a svůj srdcebol neskrývá, ale hrdě vystavuje na odiv celému světu. Pořád se obrací k nenaplněným láskám a probdělým, osamělým nocím pro inspiraci, jen ten zoufalý tón a melancholické melodie přetavil do nové, vitální a energetické podoby. Už jen první singl z této desky, " I'm throwing my arms around Paris", nese všechny staré rysy Morrisseyho. A když uslyšíte " Nobody wants my love, nobody needs my love" , víte, že jste na správné adrese. A jak pomalu proplouváte celou deskou, zjistíte, že nejen že tahle deska aspiruje na nejlepší obal tohoto roku (ale jen dokud nevyjde nové album Yeah Yeah Yeahs), ale i na post překvapení roku. Je ironicky výstižná ( It's Not Your Birthday Anymore- jednoznačně jeden z nejdrásavějších a zároveň nejsilnějších Morrisseyho textů od Suffer Little Children), sociálně útočná ( Mama Lay Softly on the Riverbed) i hudebně explorativní ( When Last I Spoke to Carol). Pravda, i tady se najdou slabší kousky, či snad pouze jeden kousek- rozvleklá You Were Good in Your Time jedíná dává prozradit, že Morrissey už není nejmladší a že i on občas sklouzne k patosu. Ale veskrze je Years of Refusal deska agresivní, hudebně mistrovsky zvládnutá, ale hlavně je to Morrissey. A to ve své nejlepší formě za posledních deset let.