Lou Reed & Metallica - Lulu

Pravdu měli skeptici, kteří od spojení stárnoucího alternativního velikána a prvoligových bigbítových celebrit od začátku čekali blamáž. Soustředěný a nepřerušovaný poslech nahrávky je náročný, vyčerpávající a chvílemi může vyvolávat až fyzickou úzkost. Album ambiciózně rozkročené na dva disky působí přinejlepším jako ledabylá avantýra nahraná ze zvědavosti, co všechno je fanoušek ochoten snášet. A nebo že by šlo o čirý snobismus, rádoby vysoké umění? Snahu managementu pomoci zchudlému veteránovi? A na straně kapely chuť zkusit něco nového a současně získat trochu té prestiže u intelektuálnějšího publika? Kdo ví... Ze všeho nejvíc to působí, jako by Reed bez kousku motivace a téměř neartikulovaně četl nějaké ty staré zápisky ze dna šuplíku, zatímco Metallica do toho chaoticky preluduje střípky nepoužitých nápadů vyhozených během natáčení St. Anger. Je to rozvleklé, okázale odfláknuté, bez náboje, prakticky bez produkce, o koncepci si netroufám spekulovat. Ovšem i těch pár momentů, které vystupují z hlušiny a vzdáleně připomínají skladbu (Iced Honey, Brandenburger Gate), působí jako demáče nahrané o půlnoci během zlého snu. Au.