27. 1. 2012 - Neříkejte mi, že takhle vypadá stárnutí i u těch pořád ještě dost mladých. Jedovatá hudba ztrácí zabijáckou prudkost, jedovaté texty sublimují do obláčků melancholie. Vítej, můj ty smutku.
Los Campesinos! - Hello Sadness
Ounsworthovský způsob výstavby psychedelických hudebních
struktur okolo arytmických textů může fungovat jenom do té chvíle, než se
začnete opakovat. To se stalo už na desce předchozí, která to úspěšně zakrývala
dosud největším experimentováním, a to pokračuje i zde, maskované
sofistikovaností. On by to nemusel být (a vlastně ani není, když se to tak
vezme kolem a kolem) zase takový průser, kdyby zůstalo nepoškozené jádro pudla
– Garethovy texty, jež vždycky připomínaly cynické splachování sotva dospělých
vášní do surrealistického hajzlíku, jemuž chyběla autocenzura a bylo to jedině
dobře. Dneska se klidní a taky se snaží víc zpívat než štěkat a vy už to tak
nějak neprožíváte, a i když oceníte atmosférickou, téma doplňující práci se
smyčci na pozadí, máte pocit, že jste se tehdy nespletli. S dospělostí
přichází plytkost, jakkoli rozumné se vám to může zdát. Když nevíte, kam dál,
zkuste být chytřejší a možná spadnete do tak absurdního světa odosobněné
intimity, že už to nebude dávat smysl ani vám samotným.
WICHITA RECORDINGS 40:02INDIE ROCK
