S touhle deskou jsem vedl tvrdý rozpolcený boj. Kings Of Leon jsou v songwritingu jedni z nejlepších. Umí napsat písničku, pečlivě jí vystavět, vygradovat, zasvinit patosem, udělat z ní neposlouchatelnou onanistickou brnkačku.
Kings Of Leon - Only By The Night
31. 10. 2008 - RCA 42:55
Umí famózní singly (Sex On Fire, 17), i nudný hardrock indie kids. Jsou tak naléhaví, že lépe to umí snad jen Bůh, s lehkostí si netykají. Umí skvělé heavy riffy, nebo nechutnosti typu pompézních sborů. Jejich vlivy neprobírám, ale baví mě, že se před nimi neplazí po kolenou, ale pracují s nimi jako hrubým materiálem. Calebův vokál už dávno nesmrdí chlastem, ale čistý ještě dlouho nebude. Zpívají "jesus don't love me," a chtějí hrát nejlepší skladby všech dob. Nenesou nic nového, ale k revivalu mají daleko. Baví mě, že jsou retro, jaké by klidně mohlo sloužit těm nejkomerčnějším účelům. Ale do hajzlu s rozervaností. Only By The Night je výborná deska, propracovaná, velkolepá. S pouhými dvěma slabými písničkami. S produkcí minimálně tak výraznou jako jednotlivé skladby. Se zvukem jako z pohádky. S nejlepším songem roku. Caleb Followill je od teď můj nejoblíbenější kazatel moderního rock'n'rollu. Depresivní balady o "sedmnáctkách" zpívá s všeznalou zhrzeností. Do tvrdých songů vyřvává, jako by to bylo naposled.
