COLUMBIA/SONY BMG - 55:30
AC/DC - Black Ice
6. 12. 2008 - Od prvního singlu Rock´n Roll Train je zcela zřejmé, že Australané jsou v olympijské formě. Vzrušení. Máme zde velmi dobrou sklizeň. Riffující zdvojené kytary a rovné bicí připomínají přímo Higway To Hell. Brian nijak nepřehání a Angus se pouští do chlípně rockujícího sóla. Skies On Fire zpomaluje tempo a má vzdálený funky light feeling.
Trochu jako Rolling Stones v období Hot Stuff. Tato paralela se objevuje i v dalším čísle Big Jack, které se ale drží tradičně stounovských forem. Jako by minulé turné s Keithovou hordou dalo skupině pár inspirací. Anything Goes je bravurně heavy s power akordy, mlácenými jak od Peta Townshenda blahé paměti. War Machine si zaslouží své jméno. Angus masakruje vše svým rudým Gibsonem SG a s chirurgickou přesností vede blitzkrieg do nepřítelova týla. Dobře naolejované a opět do funku je Wheel. Následuje všeobjímající hymna (a la Have A Drink On Me) zvaná Decibel. Pak přichází velké překvapení. Stormy May Day je regulérní blues. Subtilní, pod vlivem T-Bone Walkera, se swingující rytmikou a geniálním nápadem Briana Johnsona zpívat o oktávu níže. Angus září na šťavnatém slidu. Následuje krvavé střední tempo Rock´N´Roll Dream. Ohromné a protažené sólo Anguse vyznamenává Rocking All The Way. Titulní Black Ice je nový standard s hustým riffem a zrychlením jak u Led Zep v časech Physical Graffiti. Vše je velmi excelentní. Jediná výtka: AC/DC se nechali zlákat tím, že přeplnili CD formát. Písně jako Smash´N´Grab nebo Money Made by byla svého času excelentní béčka singlů. Deska se tím zbytečně natahuje a ztrácí direkt na solar. Ale to nic nemění na radosti z této nadmíru solidní práce. Bratři Youngovi se rozhodli poměřit síly s vlastní legendou a vycházejí z toho se ctí. Skvělé album.
