Stará pekárna se na jeden večer proměnila v sibiřskou step
Zpívej, co hrdlo ráčí
7. 11. 2008 - …po potlesku opět zamával zapálenou větví, nasadil si na hlavu zkříženinu buřinky s indiánskou čelenkou a pak si střihl jeden ze svých hitů „bouchám ztvrdlým ocasem na velký buben a řvu u toho jak tur.
I takto by se dalo popsat vystoupení asijského hrdelního zpěváka, šamana, sochaře a lovce, jenž si říká Gendos. Pro nepřipraveného diváka to mohla být vskutku překvapivá podívaná. Spousta podivných rekvizit a zvuků, odlišné pojetí hudby a nezvyklá atmosféra.
Naštěstí se zdálo být obecenstvo čtvrtečního koncertu připraveno dobře. „Zpívám ve sboru a zajímá mě, co všechno jde s hlasem provádět. Myslím si, že podobné techniky jako hrdelní zpěv mají velkou budoucnost, nejen co se týká world music, ale v i meditacích a různých terapiích,“ vysvětloval mi muž sedící vedle. Slečna z druhé strany se přidala: „Jsem zvědavá, jak to bude znít. Gendose mi doporučila kamarádka, která na něm byla minulý rok.“ Ve Staré pekárně se 6. listopadu v osm hodin sešly snad všechny věkové kategorie. Často však místo skupinek kamarádů šlo spíše o jednotlivce, kteří se vydali ztišit a nerušeně si vychutnat duchovní zážitek. A skutečně, všichni návštěvníci naslouchali klidně a soustředěně. Komorní prostor Staré pekárny se na hodinu proměnil na stan sibiřského šamana, který zde prováděl svůj hudební rituál.
Nejdříve mistr, oděn do tmavě zeleného roucha přepásaným páskem s náhrdelníkem, jemuž dominovalo velké cínové kolo, usedl a pozdravil. Do rukou uchopil jednu z nachystaných větviček, kterou zapálil, několikrát v plamenu vykoupal obě dlaně a za zpěvu vysvětil prostor okolo. Nechal rozeznít své hlasivky a v místnosti utichl veškerý šepot, který se z vedlejších stolů i přes napomenutí neustále ozýval.
Scéna za ním byla vyzdobena tradičními dečkami s mírně děsivými modrými obličeji ozdobenými korálkami. Trochu mě překvapilo, jak často se na dekoracích opakoval motiv lebky. Kromě bubnů zde byly pověšeny i dřevěné paličky z kozí srsti připomínající ocas zvířete. Postupem času přišla řada téměř na každý nástroj, který byl kolem umělce vyskládán – největší pozornost upoutaly strunné nástroje různých tvarů, na které vybrnkával písně s příběhy. „Byl jednou jeden pastevec, který měl pouze jednoho koně. Přestože to byl kůň slabý, staral se o něj, jak nejlépe mohl. Jednou však přiletěl výr a odnesl ho. Pasáček celý nešťastný usedl pod strom, u kterého se jeho kůň pásával nejraději, a plakal. Rozhodl se, že se koně vydá hledat. Z kmenu stromu vyřezal nástroj, jehož hmatník vytvaroval do koňské hlavy, a natáhl na něj struny. Procházel pak široké pastviny a hrál svou píseň.“
I přes hluboce soustředěný výraz šamana na jeho tváři mezi jednotlivými písněmi problesk úsměv. Vystupoval velice mile a skromně a byl rád, když s ním jeho publikum komunikovalo. Ke konci koncertu se rozpoutala dvojjazyčná diskuze, kdy se Gendos snažil správně odpovědět na české otázky, které se diváci snažili kolektivně přetlumočit do ruštiny. Ochotně vysvětloval, jak se který podivný nástroj jmenuje a vyprávěl o Tuvě, odkud pochází. Když odehrál svou poslední píseň, nechal několik dobrovolníků vyzkoušet si vyloudit zvuk na některý z exotických nástrojů. Večer zakončil z hrdla vykřesaným „aaaaahooooj,“ čímž pár experimentátorů vyprovokoval k tomu, aby mu pozdrav svým pokusem o hrdelní provedení opětovali. Mnozí v rukou mačkali papírek s pozvánkou na worshop hrdelního zpěvu, který proběhne v Oldřichově v Hájích na konci listopadu. Zdá se, že o zájemce nebude nouze.
Pozorovala jsem mistra, jak sklízí hudební nástroje. Před necelými dvěma hodinami, ještě před začátkem koncertu, seděl v tmavém rohu s flaškou piva postavenou na klavíru. Přemýšlela jsem, co se mu nejspíš honí při pohledu na plnící se místnost hlavou. Ač denně na ulicích potkávám Italy, Turky i Afričany, vypadal neskutečně a jakoby z jiného světa a já se cítila trochu zmatená. Kamenná snědá tvář s mírně zešikmenýma očima toho moc nenapovídala. Nyní, když nechal své myšlenky promluvit skrze svou hudbu, zdál se být o mnoho uvolněnější a usmíval se. Tomu už jsem rozuměla dokonale. Úsměv má stejný význam napříč jazyky i kulturami.
Naštěstí se zdálo být obecenstvo čtvrtečního koncertu připraveno dobře. „Zpívám ve sboru a zajímá mě, co všechno jde s hlasem provádět. Myslím si, že podobné techniky jako hrdelní zpěv mají velkou budoucnost, nejen co se týká world music, ale v i meditacích a různých terapiích,“ vysvětloval mi muž sedící vedle. Slečna z druhé strany se přidala: „Jsem zvědavá, jak to bude znít. Gendose mi doporučila kamarádka, která na něm byla minulý rok.“ Ve Staré pekárně se 6. listopadu v osm hodin sešly snad všechny věkové kategorie. Často však místo skupinek kamarádů šlo spíše o jednotlivce, kteří se vydali ztišit a nerušeně si vychutnat duchovní zážitek. A skutečně, všichni návštěvníci naslouchali klidně a soustředěně. Komorní prostor Staré pekárny se na hodinu proměnil na stan sibiřského šamana, který zde prováděl svůj hudební rituál.
Nejdříve mistr, oděn do tmavě zeleného roucha přepásaným páskem s náhrdelníkem, jemuž dominovalo velké cínové kolo, usedl a pozdravil. Do rukou uchopil jednu z nachystaných větviček, kterou zapálil, několikrát v plamenu vykoupal obě dlaně a za zpěvu vysvětil prostor okolo. Nechal rozeznít své hlasivky a v místnosti utichl veškerý šepot, který se z vedlejších stolů i přes napomenutí neustále ozýval.
Scéna za ním byla vyzdobena tradičními dečkami s mírně děsivými modrými obličeji ozdobenými korálkami. Trochu mě překvapilo, jak často se na dekoracích opakoval motiv lebky. Kromě bubnů zde byly pověšeny i dřevěné paličky z kozí srsti připomínající ocas zvířete. Postupem času přišla řada téměř na každý nástroj, který byl kolem umělce vyskládán – největší pozornost upoutaly strunné nástroje různých tvarů, na které vybrnkával písně s příběhy. „Byl jednou jeden pastevec, který měl pouze jednoho koně. Přestože to byl kůň slabý, staral se o něj, jak nejlépe mohl. Jednou však přiletěl výr a odnesl ho. Pasáček celý nešťastný usedl pod strom, u kterého se jeho kůň pásával nejraději, a plakal. Rozhodl se, že se koně vydá hledat. Z kmenu stromu vyřezal nástroj, jehož hmatník vytvaroval do koňské hlavy, a natáhl na něj struny. Procházel pak široké pastviny a hrál svou píseň.“
I přes hluboce soustředěný výraz šamana na jeho tváři mezi jednotlivými písněmi problesk úsměv. Vystupoval velice mile a skromně a byl rád, když s ním jeho publikum komunikovalo. Ke konci koncertu se rozpoutala dvojjazyčná diskuze, kdy se Gendos snažil správně odpovědět na české otázky, které se diváci snažili kolektivně přetlumočit do ruštiny. Ochotně vysvětloval, jak se který podivný nástroj jmenuje a vyprávěl o Tuvě, odkud pochází. Když odehrál svou poslední píseň, nechal několik dobrovolníků vyzkoušet si vyloudit zvuk na některý z exotických nástrojů. Večer zakončil z hrdla vykřesaným „aaaaahooooj,“ čímž pár experimentátorů vyprovokoval k tomu, aby mu pozdrav svým pokusem o hrdelní provedení opětovali. Mnozí v rukou mačkali papírek s pozvánkou na worshop hrdelního zpěvu, který proběhne v Oldřichově v Hájích na konci listopadu. Zdá se, že o zájemce nebude nouze.
Pozorovala jsem mistra, jak sklízí hudební nástroje. Před necelými dvěma hodinami, ještě před začátkem koncertu, seděl v tmavém rohu s flaškou piva postavenou na klavíru. Přemýšlela jsem, co se mu nejspíš honí při pohledu na plnící se místnost hlavou. Ač denně na ulicích potkávám Italy, Turky i Afričany, vypadal neskutečně a jakoby z jiného světa a já se cítila trochu zmatená. Kamenná snědá tvář s mírně zešikmenýma očima toho moc nenapovídala. Nyní, když nechal své myšlenky promluvit skrze svou hudbu, zdál se být o mnoho uvolněnější a usmíval se. Tomu už jsem rozuměla dokonale. Úsměv má stejný význam napříč jazyky i kulturami.
