Yeah… Yeah… Yeahs!

3. 7. 2009 - Do pražské Roxy vůbec poprvé zamířila jedna z nejbláznivějších formací dnešní doby. Tedy hlavně kdybychom mluvili o excentrické zpěvačce Karen O – ztělesnění šílenosti a extravagance.

Yeah Yeah Yeahs je new yorské trio, které vzniklo na začátku tohoto miléna a už tehdy vyvolalo pořádný ohlas. Z počátečního garážově hlučného rocku a špinavosti města, které nikdy nespí, se vynesli k prozatím poslednímu albu It ’s Blitz. Ten tam je kravál – kytarista Nick Zinner si koupil syntetizátor, aby nám všem ukázal, že YYYs rozhodně nehodlají zůstat stejní. Jsou art a dávají to sakra najevo.

A jaké že je nové album? Definovat jedním slovem cokoliv, na co šáhnou, je takřka nemožné. A že jim chybí basa? Na nejlepším hodnocení tohohle alba to stejně neubere. Yeah Yeah Yeahs totiž překvapují každým coulem. Je libo baladu, disco hit, čistokrevný punk, nebo snad skladbu založenou výhradně na Karen řvoucí jedno slovo? Tohle je dost lákavé i pro ty, co tuhle partu vůbec neznají. A tak nebylo divu, že tři týdny předem je beznadějně vyprodáno.

Jako předskupina se představili nespoutaní Comanechi (že by se v nich YYYs viděli?), anglické duo značící rámus, rámus a rámus. Podtrženo, sečteno – lo-fi punk s celkem nadějnou budoucností. Kytarista, kterému pomalu nejde vidět do obličeje a zpívající bubenice s japonskými kořeny. Parádní rozjezd a nabuzení všech smyslů.

Potom už jen dozvuk rezonance. Okolní hluk nevnímám, pro mě je tam ticho napjaté k prasknutí, tenká nitka, která co nevidět praskne. K čertu, já se cítil, jak malé dítě s zmrzlinou a deštníčkem v ruce. Ona tam stála, ta ikona new yorské novodobé scény, žádná namalovaná bárbína, ale riottt grrrl, výstřednost sama; modla, o které si nechám zdát - Karen O. Má to v sobě. Tohle není přetvářka a půldenní líčení v kabince, vytváření nové osobnosti a popová figurka. Tohle je výsměch zažitému ideálu krásné ženy, ona je stejně sexy na začátku jako celá mokrá, když končí. I kdyby zpívala sebevíc falešně, člověk jí to sežere i s navijákem, protože tohle je pastva pro oči a inspirace všem, kdo se trochu zajímají o svůj zevnějšek.

Všechno začalo sice trochu později, než si představovala většina publika, ale zato s parádně rychlým rozjezdem formou Dull Life. Následovala Black Tongue a většina koncertu se pak odehrála v roli starších alb. Fanoušci byli úžasní, což naznačovala již Praha před koncertem, kde jsem viděl pár lidí hrdě se hlásících formou fanouškovských trik k Yeah Yeah Yeahs. A Karen to oplácela stejnou měrou. Rychlejší rozjezd vystřídaly pomalejší ‘Machine‘ a ‘Skeletons ‘, ‘Hysteric ‘ z It ’s Blitz. Tam, kde se tančilo o sto šest, to určitě pomohlo. Mě to však osobně, dá-li se to říct, nudilo. A pak obrat o sto osmdesát stupňů. Víte, já nepatřil nikdy k těm, co by ho screamo a post-hardcorové hračky extra bavily. Ale když zazněly první tóny k  ‘Art Star ‘, byl jsem v sedmém nebi. Ta skladba v životě nevyzní tak dobře doma se sebekvalitnější repro soustavou, jako živě. Samozřejmě - tohle jde říct o většině živých vystoupeních, ale tady to bylo něco nadpozemského. Já ji doma poslouchal asi desetkrát dokola, a nebylo to ono. Chyběla vášeň, láska, řev, pot, a emoce. Karen s mikrofónem v ústech, vyřvaný refrén a to vše zakončeno Nickem, který si vytáhl foťák a začal nás v publiku na památku fotit. Teplota a zvuk sice v Roxy nebyla ideální, ale kdo by čekal něco jiného? Po ‘Art Star ‘ se publikum dočkalo úvodní skladby z posledního alba ‘Zero‘ následované starší ‘Maps’ zahrané na akustickou kytaru v pomalejším rytmu. Rozdovádění lidé se opět uklidnili. Pro mě je to vlastně hodně silná záležitost, protože s ní mám spojené zážitky s jednou slečnou. A v akustické podobě vyzněla dvakrát tolik. Byla to nejspíš čirá závist a já jen stál a vstřebával atmosféru a lásku okolních lidí, protože tohle mělo zaznít o dva měsíce předem a já bych si připadal jak Mácha a v srdci by mi znělo „Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.“

Ona je hvězda a já nevím, co jí mám vytknout, zvláště po jejím zakončení „They don’t love you like I love you… I do!“ A nejspíš to byla pravda, na celém turné totiž hráli podstatné méně skladeb, než u nás v Praze. Tohle nás nenechalo chladnými a tak po ukončení jsme si je ještě dvakrát vyřvali zpět a já věděl, že příště, příště budu skandovat ještě víc než tenkrát jejich jméno „Yeah Yeah Yeahs! Yeah Yeah Yeahs! Yeah Yeah Yeahs!“