21. 10. 2008 - Psát pro některý z online deníků reportáž z koncertu Erika Truffaze na brněnské Flédě, vypadalo by to asi takhle:
Únava poražená hudbou
20:43 – Erik Truffaz a jeho kvartet vstoupili na scénu a začínají hrát svoje acid jazzové výlevy říznuté hiphopem a elektrem. Je jasné, že stejně jako vloni si s sebou nepřivezli žádného ze svých vokalistů. Bude to tedy zase hudba na poslech složitější, víc pocitová, míň přimočará.
20:51 – Fléda není vyprodaná, což je od minula, kdy se na některé návštěvníky lístky už nedostaly, dost zásadní změna. Jenže Francouz v Česku hraje pětkrát do roka, takže se asi není čemu divit.
21:05 – Erik Truffaz trhá wristband. Ty pásky nejsou ani hezké ani pohodlné. A vypadá unavený. Čím dál častěji si sedá na připravenou barovou židličku a v jeho zapadlých očích se zatím neobjevuje moc radosti z bouřlivého potlesku, který odměňuje každou skladbu.
21:17 – Že by největší hit? King B ze stařičkého alba The Walk of the Giant Turtle? Nebo je to aspoň skladba, na kterou diváctvo reaguje nejbouřlivěji. Jednoduchá rytmika, jednoduchá melodie – ten song je prostě nabíjející. Dokonce i Truffaz se rozehřál a když nemá u úst trubku, směje se. Jeho show je klidnější, než v loňském roce. Neznamená to ale, že nudnější. Jimi Hendrix trubky. Miles Dawis acid jazzu. Tak Erikovi všichni přezdívají. A právě při hře skladby King B – i když v tomhle songu zdaleka nemusí ukazovat celý svůj kumšt – jsou tahle tvrzení povýšena na pravdu.
22:17 – Úplně jsem zapomněl psát. Koukám na čas posledního záznamu a musím se svým čtenářům omluvit. Od posledního záznamu se toho událo tolik a přitom by nemělo cenu jednotlivé body sepisovat. Muzikanti se střídali v sólech a na závěr toho všeho přišla jakási pseudobeatboxerská vložka bubeníka. Do jednotlivých mikrofonů kolem svého aparátu rytmicky prskal a pak, po vzoru popmusikantského eeeeeeeooo strhnul dav opakovat zvuky podstatně složitější. Povedlo se mu to i u těch bez sluchu i hlasu.
22:25 – První přídavek
22:35 – Druhý přídavak
22:43 – Konec. Třetí a čtvrtý přídavek, které se konaly vloni, už letos nebudou. Dvouhodinový hudební maraton končí a já se s vámi loučím.
Jenže deníkář nejsem. A tak bych měl shrnovat podle vkusu čtenářů měsíčníku. Erik Truffaz přivezl do Brna podobnou show, jaká tu byla i vloni. Snad vinou únavy nebo nějakou jinou nebyl koncert tak jikrný (nečti však, že byl horší. Kdepak, možná jen hraný rozvážněji a pomaleji, ale jinak předčil ten loňský. Hrál totiž celou dobu na jednu strunu melancholické nálady a postupoval od lehounkého začátku až ke grandioznímu energickému finále) a chyběla tu i krásná předskokana Sophie Hunger. Nezahrál ani ťuk ze svých nových épíček. Nepřekvapil vlastně ničím a zpěváky i velrybu si schovává doma. A stejně by stálo za to se a ním rozjet do Prahy i do Ústí na Labem a s napětím očekávat jestli nakonec svou únavu setřese i tam.
Text původně psán pro tištěnou verzi Rock&Pop
20:51 – Fléda není vyprodaná, což je od minula, kdy se na některé návštěvníky lístky už nedostaly, dost zásadní změna. Jenže Francouz v Česku hraje pětkrát do roka, takže se asi není čemu divit.
21:05 – Erik Truffaz trhá wristband. Ty pásky nejsou ani hezké ani pohodlné. A vypadá unavený. Čím dál častěji si sedá na připravenou barovou židličku a v jeho zapadlých očích se zatím neobjevuje moc radosti z bouřlivého potlesku, který odměňuje každou skladbu.
21:17 – Že by největší hit? King B ze stařičkého alba The Walk of the Giant Turtle? Nebo je to aspoň skladba, na kterou diváctvo reaguje nejbouřlivěji. Jednoduchá rytmika, jednoduchá melodie – ten song je prostě nabíjející. Dokonce i Truffaz se rozehřál a když nemá u úst trubku, směje se. Jeho show je klidnější, než v loňském roce. Neznamená to ale, že nudnější. Jimi Hendrix trubky. Miles Dawis acid jazzu. Tak Erikovi všichni přezdívají. A právě při hře skladby King B – i když v tomhle songu zdaleka nemusí ukazovat celý svůj kumšt – jsou tahle tvrzení povýšena na pravdu.
22:17 – Úplně jsem zapomněl psát. Koukám na čas posledního záznamu a musím se svým čtenářům omluvit. Od posledního záznamu se toho událo tolik a přitom by nemělo cenu jednotlivé body sepisovat. Muzikanti se střídali v sólech a na závěr toho všeho přišla jakási pseudobeatboxerská vložka bubeníka. Do jednotlivých mikrofonů kolem svého aparátu rytmicky prskal a pak, po vzoru popmusikantského eeeeeeeooo strhnul dav opakovat zvuky podstatně složitější. Povedlo se mu to i u těch bez sluchu i hlasu.
22:25 – První přídavek
22:35 – Druhý přídavak
22:43 – Konec. Třetí a čtvrtý přídavek, které se konaly vloni, už letos nebudou. Dvouhodinový hudební maraton končí a já se s vámi loučím.
Jenže deníkář nejsem. A tak bych měl shrnovat podle vkusu čtenářů měsíčníku. Erik Truffaz přivezl do Brna podobnou show, jaká tu byla i vloni. Snad vinou únavy nebo nějakou jinou nebyl koncert tak jikrný (nečti však, že byl horší. Kdepak, možná jen hraný rozvážněji a pomaleji, ale jinak předčil ten loňský. Hrál totiž celou dobu na jednu strunu melancholické nálady a postupoval od lehounkého začátku až ke grandioznímu energickému finále) a chyběla tu i krásná předskokana Sophie Hunger. Nezahrál ani ťuk ze svých nových épíček. Nepřekvapil vlastně ničím a zpěváky i velrybu si schovává doma. A stejně by stálo za to se a ním rozjet do Prahy i do Ústí na Labem a s napětím očekávat jestli nakonec svou únavu setřese i tam.
Text původně psán pro tištěnou verzi Rock&Pop
