Multi-žánrová Pohoda jako tradičně připravila barevný program podpořený divadelními výstupy, projekcí filmů, bungee jumpingem, dětským koutkem a mnohým dalším. Pohoda je záležitost pro celou rodinu a opět dokázala, že ani zdaleka není čistě hudebním festivalem. Celý kolos se rozjel ve čtvrtek, 16. července, housovým duem Basement Jaxx, kterému se povedlo rozproudit krev každému člověku na festivale – od počáteční funkové nálady až k nejslavnější taneční vypalovačce Where’s Your Head At. A Razorlight? Škoda slov a chyba organizace Pohody, že nerozdávali blicí kyblíky. Stejně tak Pendulum zklamalo. Za chvilku dopadnou jak Kosheen a budou sem jezdit každý rok. Není nad to vykrást The Prodigy, Justice remix Metallicy a do toho říznout sladce laděný drum’n’bassový (s)hit. Zábavová kapela a zkáza žánru v jednom. Lidem se to ale líbilo stejně jako reklamoví The Ting Tings, kteří před nimi ukázali, jak krásné je hrát na bubny a podložit to elektro beatem ze studia. Ale zpěvačka je kočka. Teda alespoň myslím… Projekci totiž prakticky neměli. I přesto ale byla Pohoda něčím okouzlujícím. Člověk vůbec nemusel stát na hlavních hvězdách, a tak se pro mě stalo trenčínské letiště místem sprinterských závodů z jedné stage na druhou, mezitím stihnout tiskovku Patti Smith pronášející hippie moudra a pak rychle stihnout experimentálně-folkový bonbónek od Silver Rocketu formou Troye Von Balthazara. Já si festival dokázal zarýt hluboko do srdce už jen během prvního dne. Přátelská atmosféra na Pohodě dýchá ze všech lidí a je takřka nemožné najít mrzouta. Velkým překvapením byli Dananananaykroyd, žánrově těžce zařaditelná skupina podobná již neexistujícím Test Icicles, která mě okamžitě vtáhla. Ten chlap se tam svlékl, skákal z bedny na bednu, řval, objímal lidi, měl dva bubeníky a vládl pódiu. Post-hardcorová orgie jako prase. Stačila chvilka, publikum si je zamilovalo a počáteční obecenstvo se již po prvních minutách několikanásobně rozrostlo. Pastva pro oči. To při nejmenším. Hned poté následovala rock'n'rollová královna a hvězda večera – Patti Smith. Lidé oněměli úžasem a na konci jí celé letiště zaslouženě tleskalo. Nils Petter Molvær mě dostal do jazzového deliria, The Airborne Toxic Event mile překvapili, Fujiya & Miyagi kraftwerkově znudili, The Whip s Hadouken! přinesli to pravé new-ravové-ořechové a noise rockoví Death Sentence: Panda! nadosmrti uhranuli svou příčnou flétnou. Vše nabíralo neskutečných otáček a já se nemohl dočkat sobotního finále. Festival však předčasně skončil tragicky, pádem jednoho stanu zakrývající tanečních plochu, přičemž zemřel jeden člověk a plno dalších bylo těžce zraněno. Celá situace se hluboce zaryla do paměti každého návštěvníka. Michal Kaščák, hlavní organizátor, dokonce oznámil, že tento ročník mohl být poslední. Nenudil jsem se ani minutu. Takže za rok nashledanou, protože s rušením v žádném případě nepočítám, stejně jako tisíce dalších v záchranné FaceBookové skupině.