Australský umělec vystoupil společně s The Eve Quartet Prague v rámci festivalu Kytara napříž žánry
Tommy Emmanuel: kytarový mág v Kongresovém centru
23. 11. 2008 - Celý večer uvedl známý český jazzový moderátor Aleš Benda slovy: "Já dělím muzikanty do několik kategorií: Slabí, průměrní, dobří, virtuozové a nad nimi ještě velice malá skupina, která se dá nazvat skupinou geniální. A do té poslední patří právě kytarista Tommy Emmanuel." Nezbývá než tato slova potvrdit. Koncert byl naprosto vyjímečný.
Jako předskokana si sám Tommy Emmanuel vybral bluesového kytaristu a harmonikáře Steve Whitea. Jeho vystoupení bylo pro všechny překvapením, protože ani pořadatelé nevěděli, koho si vlastně Tommy s sebou přivezl. Nutno říct, že White nezůstal posluchačům nic dlužen. Akustickou kytaru měl zvládnutou perfektně a jeho vlastní bluesové skladby, hrané převážně technikou finger-picking, doprovázel na foukací harmoniku a na bicí nástroje. Jak že to zvládl? Seděl jsem až vzadu, proto jsem to nemohl přesně vidět, ale když White klepl levou nohou, ozval se zvuk rolniček nebo hi-hatky a když klepl pravou nohou, ozval se zvuk bass drumu, což opravdu nevím čím dokázal. Každopádně jako celek zněl jako malé bluesové kombo. White svoji produkci nikterak neprotahoval a za pár minut dal prostor hlavní hvězdě večera. Zde jsem se podivil zvláštní dramaturgii večera, protože hned zhruba po dvaceti minutách hraní Steve Whitea byla přestávka.
Druhou část večera uvedl opět Aleš Benda a za velikého potlesku publika ohlásil Tommyho Emmanuela. Tommy začal úplně sám, pouze se svou kytarou. Já jsem nic jiného nečekal, protože jeho síla tkví právě v tomto one-man-show stylu. Už při prvních tónech má muzikantská duše pookřála a já se nechal unášet úžasným zvukem kytary a naprosto samozřejmou technikou hry, o níž sám guru bílého blues Eric Clapton řekl, že je nejrychlejší na světě. Úžasné na Tommym je, že svou kytaru využije opravdu na maximum. Během hry na struny používá ozvučnou desku jako perkuse. Na různých místech zní jako konga, rytmický bubínek, bass drum a během svých perkusistických pasážích sáhl i po bubenické metličce a do celé hry zapojí i mikrofon, do kterého neváhá bouchat i hlavou. Ještě na začátku koncertu jsem se byl podívat na kytarovou výbavu, kterou měl Tommy připravenou na pódiu. Honila se mi hlavou otázka, proč má na všech kytarách u kobylky tak sedřený lak. Velice záhy jsem na ni měl odpověď. Po vydřených místech velice rychle přejížděl trsátkem a vytvářel tak zvuk, který se podobal hře na valchu. Měl tedy tak jen ze své kytary naprosto perfektní bubenický set a rytmus v němž všechny prvky používal byl prostě neuvěřitelný. Za každé vydařené sólo nebo showmanskou akci byl vždy odměněn tleskáním publika i uprostřed písní.
V první části zazněly písně jako Guitar Boogie, Summer In The Rain nebo skladba od jeho oblíbené legendární kapely Beatles Michelle, kterou naprosto precizně zaranžoval a zahrál technikou pravých flažoletů (kytaristé možná ví, o čem mluvím). Díky této technice pak zní kytara úplně jako klavír a harfa dohromady.
Ve 21:45 nastoupili slečny z pražského smyčcového kvarteta The Eve Quartet Prague. Mé očekávání bylo takové, že nástupem smyčcového kvarteta celý koncert ztratí na energii a bude to pomalé a slabé. K mému velkému a hlavně radostnému překvapení tomu bylo přesně naopak. Tommyho písně tak dostaly úplně jiný rozměr a jakmile zahráli znovu beatlesácké skladby Eleanor Rigby a Here There and Everywhere, měl jsem téměř slzy v očích z dokonalé souhry Tommyho a kvarteta.
V části, kdy Tommy hrál s kvartetem, zazněly písně jako Sanatorium Shuffle, Classical Gas, Morning Air a Angelina, píseň, kterou pojmenoval po své nejmladší dceři.
Co říci závěrem? Snad stačí, když poznamenám, že na konci koncertu stál a tleskal celý kongresový sál dokud Tommy nedodal ještě dvě písně. Kdo Tommyho neuvidí, nikdy neuvěří, co všechno tenhle australský precizní hudebník dokáže.
Druhou část večera uvedl opět Aleš Benda a za velikého potlesku publika ohlásil Tommyho Emmanuela. Tommy začal úplně sám, pouze se svou kytarou. Já jsem nic jiného nečekal, protože jeho síla tkví právě v tomto one-man-show stylu. Už při prvních tónech má muzikantská duše pookřála a já se nechal unášet úžasným zvukem kytary a naprosto samozřejmou technikou hry, o níž sám guru bílého blues Eric Clapton řekl, že je nejrychlejší na světě. Úžasné na Tommym je, že svou kytaru využije opravdu na maximum. Během hry na struny používá ozvučnou desku jako perkuse. Na různých místech zní jako konga, rytmický bubínek, bass drum a během svých perkusistických pasážích sáhl i po bubenické metličce a do celé hry zapojí i mikrofon, do kterého neváhá bouchat i hlavou. Ještě na začátku koncertu jsem se byl podívat na kytarovou výbavu, kterou měl Tommy připravenou na pódiu. Honila se mi hlavou otázka, proč má na všech kytarách u kobylky tak sedřený lak. Velice záhy jsem na ni měl odpověď. Po vydřených místech velice rychle přejížděl trsátkem a vytvářel tak zvuk, který se podobal hře na valchu. Měl tedy tak jen ze své kytary naprosto perfektní bubenický set a rytmus v němž všechny prvky používal byl prostě neuvěřitelný. Za každé vydařené sólo nebo showmanskou akci byl vždy odměněn tleskáním publika i uprostřed písní.
V první části zazněly písně jako Guitar Boogie, Summer In The Rain nebo skladba od jeho oblíbené legendární kapely Beatles Michelle, kterou naprosto precizně zaranžoval a zahrál technikou pravých flažoletů (kytaristé možná ví, o čem mluvím). Díky této technice pak zní kytara úplně jako klavír a harfa dohromady.
Ve 21:45 nastoupili slečny z pražského smyčcového kvarteta The Eve Quartet Prague. Mé očekávání bylo takové, že nástupem smyčcového kvarteta celý koncert ztratí na energii a bude to pomalé a slabé. K mému velkému a hlavně radostnému překvapení tomu bylo přesně naopak. Tommyho písně tak dostaly úplně jiný rozměr a jakmile zahráli znovu beatlesácké skladby Eleanor Rigby a Here There and Everywhere, měl jsem téměř slzy v očích z dokonalé souhry Tommyho a kvarteta.
V části, kdy Tommy hrál s kvartetem, zazněly písně jako Sanatorium Shuffle, Classical Gas, Morning Air a Angelina, píseň, kterou pojmenoval po své nejmladší dceři.
Co říci závěrem? Snad stačí, když poznamenám, že na konci koncertu stál a tleskal celý kongresový sál dokud Tommy nedodal ještě dvě písně. Kdo Tommyho neuvidí, nikdy neuvěří, co všechno tenhle australský precizní hudebník dokáže.
