The Stranglers v Akropoli

Škrtiči jsou perfekcionalisté. To jsem dobře věděl, když jsem šel na jejich český koncert. A věděl jsem, že bohužel nezopakují výkon, který podali před rokem v Anglii, když se jim nezdál zvuk. Poté, co se v průběhu show všechno vyladilo, se rozhodli, že odehrají playlist znovu a hráli necelé tři hodiny. Věděl jsem, že to v českých podmínkách nebude možné, už kvůli hranici desáté hodiny večerní, kterou si Palác Akropolis od počátku své novodobé existence vytyčil jako deadline svých akcí, aby nepobouřil sousedy zvyklé na přísné komunistické zákony proti rušení nočního klidu.
Punkoví veteráni The Stranglers naopak skončili ještě dříve, necelých deset minut před desátou, ale myslím, že nikdo z přítomných touto skutečností nebyl zklamaný. Na pódium nastoupila kapela v ostrém rytmu. Hned jako první písničku zahráli jeden ze svých největších a nejpunkovějších hitů Get a Grip on Yourself. A vzápětí následovala i píseň Peaches, jejíž riff použila v našem prostředí kdysi jedna reklama. Myslím, že propagovala nějaké boty nebo něco takového. Během následující Nice’n’sleezy se kytarista s basákem vzedmuli k pódiové show, která dokreslovala text hrané písně. Nasadili úchylné pohledy a v rámci sóla na klávesy se zvolna, pokradmu přibližovali k první řadě fanoušků. Po většinu koncertu však zůstávali za svými stojany s mikrofony a jen hlavami, které na všechny strany rozdávaly macho grimasy, kývaly do specifického rytmu svých písní. Nechali za sebe mluvit svou hudbu a nehnali se do žádných okázalých tanečních kreací.
Říkal jsem si, že v rychlém tempu nevydrží The Stranglers dlouho a že brzy sklouznou do měkčích, novovlných poloh. A vývoj koncertu mi dal za pravdu. Asi v půlce Škrtiči výrazně zvolnili a začali publiku dávat líbivé osmdesátkové hity, sladkou Sweet Little Girl a novovlný valčíček Golden Brown. Hitovky měly úspěch, ale já si v duchu říkal: Dobře, kluci, bylo to pěkné, ale stačilo a zrychlíme to trošku. Další věc mi padla do noty, i když jsem ji neznal. Zpívání se ujal baskytarista Jean-Jacques Burnel a mně přišlo, že zvuk vycházející z beden zní, jako kdyby se Jim Morrison se svými kumpány z The Doors profetoval a prochlastal až do éry discohudby. Přišlo mi, že The Stranglers berou tuto fázi své tvorby trochu s rezervou. Alespoň to soudím podle parodického tanečku, který kytármachři předvedli na začátku jedné skladby, kdy hráli prim klávesy. Jako by se snažili říct: Ano, tohle jsme také my a rádi vám to zahrajeme, ale nesuďte nás podle toho. A nutno říci, že i ty – řekněme – komerčnější věci hráli The Stranglers procítěně, na úrovni a bez jediné chybičky, jak jim jejich pověst perfekcionistů ukládá.
Některé následující písně byly dlouhými onaniemi klávesisty Davea Greenfielda, kterým asistovala výrazná linka bicích a basy. Kytara se někdy ve stěně syntetické hudby kláves trochu ztrácela, pokud jí ovšem klávesy zdvořile nepustily k dechberoucím sólům. Briti pokračovali ve zrychlování a následně opět zpomalovali a drželi posluchače v napětí. Trochu jsem čekal, že jejich vystoupení bude gradovat, až vykrystalizuje ve strhující finále korunované jejich největším hitem No More Heroes. Kolem půl desáté však poprvé opustili jeviště. Než se vrátili, dali si na čas. Během jejich nepřítomnosti nástroje popadli ladiči a dotáhli povolené struny. I to dokazuje, jak moc profesionálně The Stranglers svoji práci berou, narozdíl od svých mnohých punkových souputníků.
První song z přídavku začal takovou madnessovskou hravostí a skončil kakofonií. Pak následoval další hit, ale opět to nebyla mnou tolik očekávaná píseň No more Heroes. A znovu následoval odchod z pódia a já začal být trochu nervózní, protože výše zmíněnou pecku jsem z celého srdce chtěl zažít naživo. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na koncert Iggyho Popa v Tesla Areně, kde také nezazněl pro jeho tvorbu zásadní The Passenger. Ano, uznávám, že hrál s The Stooges a proto se vyhnul svým sólovým věcem, ale i tak mě to zamrzelo. V případě The Stranglers jsem ale své oblíbené písně nechtěl být ochuzen. Ve chvíli, kdy mě napadla nepříjemná myšlenka, že se britská legenda možná již nevrátí, začal plný Palác Akropolis skandovat: No More Heroes. Přidal jsem se k zástupu nedočkavých hrdel a když na pódium opět vběhl ladič kytar, uvědomil jsem si, že ještě je naděje. Když se The Stranglers vrátili na pódium, již z prvních tónů diváci poznali, že jejich přání nezůstane nevyslyšené. Poté, co odehráli píseň, která se ptá, co se to stalo s našimi hrdiny, odešli muzikanti z pódia nadobro. A troufnu si říci, že posledním hitem uspokojili každého, kdo koncert navštívil. Nechci tím říci nebo – nedejbože – ani naznačit, že by The Stranglers byli kapelou jedné písně. To by bylo samosebou veliká urážka. Ale punková vypalovačka No More Heroes má prostě koule. Veliké koule, ba přímo sloní koule. Ne, nadpozemské koule. I kdyby na Zemi přistáli mocní koulonosiči ze zeměóbrkoule jménem Zodon, museli by uznat, že jejich obří koule nedosahují gargantuovských rozměrů koulí, jaký má song No More Heroes. Proto také tato píseň vyvolala v návštěvnících koncertu upřímné nadšení.
Pokud mám zhodnotit celou show jako celek, musím přiznat, že v sobě koncentrovala klady i zápory průřezového vystoupení kapely, která hraje více než třicet let. Kladem je, že během koncertu zazněly všechny větší hity a že si zde každý mohl najít to svoje, ale zároveň koncert tak trochu postrádal jednotnou linku, jednotnou atmosféru, která je tolik znát na turné k vydání konkrétní desky. The Stranglers ale všechny své skladby předložili v precizně zpracovaném aranžmá, s nadhledem a s radostí. Je proto veliká škoda, že se tato legenda, která začínala již v roce 1974, možná pomalu blíží ke svému konci. Jejímu stálému bubeníkovi je přes sedmdesát let a nápor světových turné již příliš nezvládá. I když... V Akropoli za něj celý koncert zodpovědně odehrál mladý zaskakující talent. Takže možná ještě uvidíme, jak se budoucnost Škrtičů vyvrbí...