20. 10. 2008 - Alexe Turnera jsem viděla naživo dvakrát, ale jak se říká, trojka je magické číslo, a ono to asi platí. Tento mladý hudební génius, spolu s kolegou ze skupiny the Rascals, Milesem Kanem, tvoří opravdu sympatický pár. Turné ke svému debutovému albu The Age of the Understatement pojali kluci hodně zodpovědně.
Naprosto návyková záležitost
Pro každý koncert mají Last Shadow Puppets nachystaný, kromě další hvězdy – Jamese Forda v roli bubeníka – celý orchestr. Takže se rozhodně měli fanoušci na co těšit.
Berlínský Tempodrom není „obyčejná“ koncertní hala, ale něco jako obrovské divadlo s akustikou Albert Hall. Když se Tempodromem rozezní potlesk, naskakuje člověku husí kůže. Prostředí vybrané na jedničku, členové orchestru nachystaní. Jediná věc, která nebyla vychytaná, byly řady křesílek, rozestavěné po tanečním parketu! Dovedete si představit to překvapení, když po tlačenici před halou sprintujete k podiu, abyste stáli hned v první řadě, a sekuriťák vám na nechápavý výraz odpoví, že si kapela přeje, aby obecenstvo SEDĚLO?
No dobře, říkáte si, tak to pro jednou bude trochu komornější. Jenže po prvním songu, In My Room, bylo sezení na nějakém křesílku pasé a akustika neskutečná. A tak jsem se aspoň nemusela potit v první řadě.
Last Shadow Puppets zahráli všechny písně z alba The Age of the Understatement, pár „béček“ a nádherně podaný cover songu Leonadra Cohena, Memories. Celý Tempodrom zpíval s nimi. Atmosféra byla úžasná a Alex s Milesem také – jako vždy. Ukázali tisícům mladých fanoušků v converskách, že doba Beatles ještě není zdaleka pryč a že hudba může být pěkná i bez šíleného mlácení do kytar a bubnů.
Hodné obdivu přitom je, s jakou profesionalitou ti dva dvaadvacetiletí týpci přichází před publikum. I když je třeba přihodit jeden drb. Kluci trochu před koncertem popíjeli, a tak se celou show smáli jak blázni, házeli do placu své obvyklé hlášky a vyloženě si to užívali. A na kvalitě to v žádném případě neubralo, právě naopak.
Celý koncert vrcholil hitem Standing Next To Me a rozjásaný dav protrhl zábrany ochranky. Inu, zazpívala jsem si spolu s dalšími netrpělivými fanoušky s Milesem a Alem pěkně z očí do očí. A věřte, že ja fakt na infarkt stát metr od mistra Turnera z Arctic Monkeys.
Představení kluků z Last Shadow Puppets v Berlíně posílilo mé podezření, že voda, kterou pijí na Britských ostrovech, obsahuje něco, co dává muzikantům nebývalou dávku inspirace a energie k produkování kvalitní, smysluplné hudby. A nebo to bude vůní fish & chipsů.
Berlínský Tempodrom není „obyčejná“ koncertní hala, ale něco jako obrovské divadlo s akustikou Albert Hall. Když se Tempodromem rozezní potlesk, naskakuje člověku husí kůže. Prostředí vybrané na jedničku, členové orchestru nachystaní. Jediná věc, která nebyla vychytaná, byly řady křesílek, rozestavěné po tanečním parketu! Dovedete si představit to překvapení, když po tlačenici před halou sprintujete k podiu, abyste stáli hned v první řadě, a sekuriťák vám na nechápavý výraz odpoví, že si kapela přeje, aby obecenstvo SEDĚLO?
No dobře, říkáte si, tak to pro jednou bude trochu komornější. Jenže po prvním songu, In My Room, bylo sezení na nějakém křesílku pasé a akustika neskutečná. A tak jsem se aspoň nemusela potit v první řadě.
Last Shadow Puppets zahráli všechny písně z alba The Age of the Understatement, pár „béček“ a nádherně podaný cover songu Leonadra Cohena, Memories. Celý Tempodrom zpíval s nimi. Atmosféra byla úžasná a Alex s Milesem také – jako vždy. Ukázali tisícům mladých fanoušků v converskách, že doba Beatles ještě není zdaleka pryč a že hudba může být pěkná i bez šíleného mlácení do kytar a bubnů.
Hodné obdivu přitom je, s jakou profesionalitou ti dva dvaadvacetiletí týpci přichází před publikum. I když je třeba přihodit jeden drb. Kluci trochu před koncertem popíjeli, a tak se celou show smáli jak blázni, házeli do placu své obvyklé hlášky a vyloženě si to užívali. A na kvalitě to v žádném případě neubralo, právě naopak.
Celý koncert vrcholil hitem Standing Next To Me a rozjásaný dav protrhl zábrany ochranky. Inu, zazpívala jsem si spolu s dalšími netrpělivými fanoušky s Milesem a Alem pěkně z očí do očí. A věřte, že ja fakt na infarkt stát metr od mistra Turnera z Arctic Monkeys.
Představení kluků z Last Shadow Puppets v Berlíně posílilo mé podezření, že voda, kterou pijí na Britských ostrovech, obsahuje něco, co dává muzikantům nebývalou dávku inspirace a energie k produkování kvalitní, smysluplné hudby. A nebo to bude vůní fish & chipsů.
