Na sedmém ročníku festivalu romské kultury to divoce žilo.
Tak trochu jiná kultura
16. 11. 2008 - V sobotu 15. listopadu jsem si přišla na Flédu poslechnout dvě kapely odlišného stylu, které jsem chtěla vidět naživo už delší dobu. Bláhově jsem si myslela, že to budou koncerty jako každé jiné. Veškeré dojmy z hudebního setkání s Terne Čhave a Alvikem však přehlušilo něco docela jiného. Střet s výbušným romským temperamentem, který mě smetl hned po příchodu.
Romská energie se na půdě brněnského klubu koncentrovala pod záštitou festivalu Django fest. Akce nese jméno fenomenálního romského kytaristy Django Reinhardta, který žil v letech 1910 až 1953. Ačkoli měl amputované dva prsty, byl uznáván za jednoho z nejlepších jazzových kytaristů své doby. Cílem festivalu je každoročně představit to nejlepší ze současné romské hudební scény z České republiky a zároveň dát prostor mladší generaci talentovaných Romů. V minulém ročníku vystoupili například českému publiku už důvěrně známí Gipsy.cz a Gulo čar, letos byly největším lákadlem dvě převážně romské kapely Bengas a Terne Čhave. Ty doplnilo seskupení Paramisara hrající tradiční romskou cimbálovou hudbu, Miroslav Malík ovládající hru na argentinský akordeon, mezinárodní nu-jazzová formace Alvik a DJské duo Questablist.
Na místo činu jsem dorazila kolem půl sedmé, tedy třicet minut po oficiálním začátku akce. Čekala jsem prázdný sál, jak tomu bývá zvykem na začátku většiny koncertů. O to víc jsem byla překvapena bujarou atmosférou, která na místě panovala. Prostor pod podiem byl plný rozjařených hlučných postav pobíhajících sem a tam. Místností se míhaly děti, které se sotva naučily chodit, nervózní rodiče s kočárky, vyzývavě načesané a namalované dračice a mafiáni v kožených sakách. Hloučky postarších chlapů na sebe pokřikovaly přes celý sál vtípky, kterým jsem nerozuměla. Výhružně vypadající gadžové se plácali po zádech a štípali vnadné cikánky do zadnic. Já s úžasem sledovala veškerou smršť lesklého kýče i živelnosti kolem sebe. Bylo mi jasné, že dnešní večer bude zážitek, ať už se bude na podiu dít cokoliv.
Při zběžném pohledu na místnost mě napadlo, že chystat se strávit příštích pár hodin sama mezi desítkami horkokrevných Romů je asi odvážný krok. A místní osazenstvo se rozhodlo mě v tom samotnou nenechat. Neuběhla ani minuta a už mi někdo klepal na rameno, zval mě na drink a ptal se, kolik mi je a jestli mám přítele. Nu co, tihle lidé nemají času nazbyt, vrhají se do všeho po hlavě a když úspěch není na obzoru, jdou vylít svůj temperament o dům dál.
Složení publika tedy bylo převážně romské. A jak se zdálo, každý se znal s každým a každý byl také s každým rodina. Mnozí přišli podpořit buďto své ratolesti nebo bratrance z kapel, které měly vystoupit po osmé hodině. Přesto se tam vyskytly i výjimky v podobě zmateného Poláka, který se na Flédě nejspíš ocitl omylem, a tak ze mě špatnou angličtinou tahal informace o tom, kde najde nějaký „diskou klab vit sam párty mjúzik“.¨
O pozornost se ucházely taneční formace, z nichž měli tu nejlepší vybrat sami návštěvníci. Hlasovalo se vhazováním lístků do příslušných papírových boxů po straně místnosti. Odměnou byly jízdenky Student Agency do některé z evropských metropolí. „To je super, ne?“ rozplývala se nad cenami vrtošivá moderátorka s prudkými pohyby a prostořekou pusou. „Taky bych ráda někam zajela… třeba do Londýna… nakupovat… Není tam nějaká krabice navíc, že byste mi tam přispěli na moje londýnské nákupy?“
Z hlasování diváků byly vysvobozeni ti, které vybrala porota zvučných jmen (Milan Miguel Horvát z Bengas, Pavel Dirda z Gulo Čar a Radek Banga z Gypsy.cz) předem. Jednalo se o nejlepší mladé muzikanty v kategoriích Tradiční romská hudba (Street boys), Jazz a funky (Veronika Káčová) a Hip hop (G.O.D.).
Právě křesťansky zaměřená trojice říkající si G.O.D. mi svým vystoupením vyrazila dech. Poté, co k sobě na podium přizvali i ostatní vystupující, se mi před očima naskytl skutečně bizarní obrázek: na scéně poskakovali tři kluci ve volných hadrech a kšiltovkou schovanou v kapuci, rapovali něco o tom, že „Ježíš je nejlepší“, zatímco kolem nich předváděly ne zrovna nevinné kreace mladinké Romky v přiléhavým džínách a cinkající bižuterií ve výstřihu. Vír tance strh na podium i nejmladší účastníky. Nemohla jsem spustit oči z malého klučiny v červené košili a slušivém klobouku, který si svými profesionálními pohyby získal mé srdce. Kolik mu tak mohlo být? Čtyři roky? Inu, pěkné ovečky to má pán Bůh ve svém stádu.
Jak se blížila osmá hodina, přibývalo i neromských návštěvníků, kterým v žilách kolují sympatie s jejich energickou hudbou. Jako první z profesionálních skupin vystoupili Bengas.
Bengas bývají často spojováni s Gypsy Kings. Ty jsem viděla před dvěma roky na Colours of Ostrava a musím říct, že Bengas jsem si užila daleko víc. Všem třem poloakustickým kytarám to šlapalo parádně. Dva perkusáky doplnil momentálně hostující bubeník, přesto zněla celá kapela sehraně a spolu s basistou a houslistou uvedla do pohybu většinu přihlížejících. K závěru přihodili skladby z repertoáru zmiňovaných romských králů. „Co takhle jim ještě jednou pořádně zatleskat?“ pobízela diváky moderátorka, která však naděje na přídavek utnula tím, že se musíme posunout dál.
Zatímco se sklízely nástroje, DJ Five si tento víkend už podruhé připravoval své nádobíčko tentokrát na vystoupení s projektem Questablines. Formace, kterou pro sobotní večer zastupoval praotec gramofonismu v Čechách DJ Mehdi spolu se současným králem žánru Fivem, představovala ozvěnu včerejšího večera s mezinárodní tunrtablistickou hvězdou Kid Koalou. Sice odehrála dobrý set, v rámci akce však příliš vybočovali a do programu mi vůbec neseděli. Byla jsem zvědavá, nakolik se bude jejich show lišit od včerejšího samostatného vystopení Fivea. Překvapení s mixováním klasik world music se ale nekonalo, Five si zřejmě kvůli akci nové vinyly nepořizoval.
Návrat k romské kultuře znamenali Terne Čhave, jedna z nejúspěšnějších romských kapel u nás. Podobně jako u Bengas sice Romové tvoří jádro kapely, přesto do svého středu přibrali i neromského houslistu Adama Pospíšila a perkusistu Romana Kroupu. Energii vystoupení Bengas se jim společně podařilo ještě znásobit a rozhopsali diváky stylem, pro který mě napadá jako nejlepší označení „cikánské skáčko“. A ti, kteří i po dvou přídavcích neměli dost, si mohou vystoupení zopakovat za měsíc 16. prosince pár kroků vedle na Staré pekárně. Není divu, že právě na ně čekala většina návštěvníků festivalu a když skončili, rozprchli se. Což je velká škoda, protože následující kapela přinesla velice příjemné uklidnění.
Právě na Alvik, další odbočku poněkud jiným hudebním směrem, jsem se těšila nejvíc. Moderátorka nás už asi podesáté posílala v pauze na panáka (takhle vytrvale se mě nikdo opít ještě nepokoušel) a znovu prohlásila svou okřídlenou větu, že sice o hudebním stylu kapely ještě nikdy neslyšela, ale určitě si to pořádně užije. Musím se přiznat, že mé podezření, že dotyčnou slečnu vzali organizátoři někde z ulice pět minut před začátkem akce a strčili jí do ruky mikrofon s plakátkem festivalu, aby tam na podiu prostě něco říkala, už se za mírné považovat dlouhou dobu nedalo. Štěstí, že komunikaci s diváky převzala charismatická Anya. Zpěvačka zjevu Macy Gray za zády s příčnou flétnou, kotrabasem, bicíma a kouzelnou skříňou na zvukové programování přinesla svým bezprostředním vystupováním a nádherným hlasem velmi příjemný odpočinek . Jazzovější Extáze sv. Terezy dýchla na zpocené publikum snovou atmosféru a uvrhla mě do hudebních fantazií.
Škoda, že mi únava zavelela dosnít si je doma v posteli. Unikly mi tak sice zbývající dva interpreti festivalu, ale pro jeden večer toho na mě bylo až až. Mé setkání s tak trochu jinou kulturou bylo rozhodně fajn. Nashledanou příští rok.
