Když věříš v miliony broskví
Sziget – muzika, jak ji znáte
10. 10. 2008 - „Are you ready for the Rock & Roooll?“ řve už posté maďarský konferenciér hlavní stage na Szigetu a snad posté mu odpovídá tisícihlavý dav mohutným YEEES! V tu chvíli se na hlavní stage přiřítí Babyshambles, jako předposlední grupa, která na tomhle pupku největšího středoevropského festivalu vystoupí. A znovu doluje z lidí pod sebou energii. Po šesti dnech kontinuálního hudebního proudu a skotačení. A úspěšně. A pak to samé ještě předvedou The Killers.
Nemá moc cenu zkoušet srovnat Sziget s jakoukoli akcí, co se děje v naší kotlině. A když byste dali do kupy všechny hvězdy, co k nám za celé léto přijedou, přidali k nim divadelní ensembl z Vietnamu, Notthingamské Luminárium – skvost plastikové architektury, bezpočet tanečníků a novináře z půlky Evropy, ani pak byste se ještě nedostali tu správnou představu tohohle kolosu. Pravda, kazí tu pohádku pivo za čtyři pětky a hotdog za šest, ale co už. Přežít se to dalo i s dvěma tisícovkama (a to jsem ozkoušel i vyhlášené lázně) a až podivuhodná čistota a minimum čekaček na cokoli (to i přes 300 tisíc!! lidí, které za šest dnů měly areálem projít) to vcelku slušně kompenzuje.
A muzika? R.E.M., Iron Maden, Alanis Morissette, Jamiroquai, Sex Pistols, Anti-Flag, Serj Tankian… to jen na jednom pódiu. Hvězdy world music aby člověk vybíral z line-upu metodou hozená tužka špičkou na papír, kytarovek a indie všeho druhu nepočítaně, metal a blues vedle jazzu a taneční muziky. Bez mapy ani ránu a najít dvakrát oblíbený stánek s langoši se rovnalo zázraku. Všude, kam se člověk hnul, stály stany návštěvníků. Hledat v noci ten svůj, to aby měl člověk buzolu a prošel detoxem.
Muzikanti předváděli až na pár slabších chvilek (viď Alanis), co se od nich čekalo. Kaiser Chiefs mi třeba konečně dokázali, proč že bych je měl mít rád. Britská (asi tisíckrát slavnější) obdoba Monkey Business – Jamiroquai, mě zase přesvědčila, že tenhle pseudojazz má občas cenu poslouchat a ne jen trpět. A dávný hit Milion of Peaches od The Presidents of the USA se stal songem celého festu (než přišlo R.E.M).
A potěšily i maďarské kapely. Kdo kdy slyšel o Kispál és a Borz nebo Tankcsapda? O první možná filmofilové, o druhé snad náhodou fanoušci Kabátu a Škworu. Vězte, že slušná konzumní muzika se dělá všude a já do teď nevím, proč jsem jel do Maďarska s přesvědčením, že tamní kapely budou nuda k uzoufání.
Novodobý don Quichot – Serj Tankian – si na rozdíl od vystoupení v Ostravě, odpustil komentáře aktuálního maďarského politického dění, nicméně chutě vyhlásil americké prezidentské volby a pořád se díval na oblohu, kdy že už konečně začne zatmění měsíce. Měl smůlu, přišlo až na R.E.M. a znásobilo už tak extatický pocit publika, které se povětšinou právě na tuhle kapelu těšilo nejvíc. If you bellieve… No, však už tušíte – vymazalo celý milion broskví.
Jo, bylo těžké se od hlavní stage odpoutat. Už jen proto, že zvučení dalších kapely nikdy nezabralo ani půl hodiny. Když už se mi to ale povedlo, nastoupila třeba Apocalyptica – neoriginální kapela s teď i neoriginálním pojetím hudby, ale s o to vděčnějším publikem. Nebo Adam Green, provokující sice každým svým pohybem, ale se svým bandem hrající muziku, která už nějakou chvíli neprovokuje tak, jak dřív. New York Ska Jazz Ensemble vyprodali svůj marchendise ještě dřív, než vůbec hrábli do trumpet a neztratili se ani Sunshine. Pravda, hrát proti Jamiroquai, Iced Earth a Ky-Mani Marley najednou je souboj Davida a tří Goliášů, ale aspoň morální vítězství za výkon je třeba přiznat. A to samé platí i pro Terne Čhave.
Suma sumárum – když se člověk mrkne na těch pár dnů zpátky a pomalu střásá únavu, která se postupně kupila, ale propukla až na nádraží v Pešti v pondělí v pět hodin ráno, je mu dobře. A je mu trochu na nic, když si spočítá, že viděl sotva desetinu toho, co se na Szigetu událo a i to že vystačí na jeden až dva hudební životy běžného smrtelníka. A kdo to přežil (a tuším, že všichni) s klidem může každému tvrdit: „Yes, I am ready for the Rock & Roll. And sí ja next year.“
A muzika? R.E.M., Iron Maden, Alanis Morissette, Jamiroquai, Sex Pistols, Anti-Flag, Serj Tankian… to jen na jednom pódiu. Hvězdy world music aby člověk vybíral z line-upu metodou hozená tužka špičkou na papír, kytarovek a indie všeho druhu nepočítaně, metal a blues vedle jazzu a taneční muziky. Bez mapy ani ránu a najít dvakrát oblíbený stánek s langoši se rovnalo zázraku. Všude, kam se člověk hnul, stály stany návštěvníků. Hledat v noci ten svůj, to aby měl člověk buzolu a prošel detoxem.
Muzikanti předváděli až na pár slabších chvilek (viď Alanis), co se od nich čekalo. Kaiser Chiefs mi třeba konečně dokázali, proč že bych je měl mít rád. Britská (asi tisíckrát slavnější) obdoba Monkey Business – Jamiroquai, mě zase přesvědčila, že tenhle pseudojazz má občas cenu poslouchat a ne jen trpět. A dávný hit Milion of Peaches od The Presidents of the USA se stal songem celého festu (než přišlo R.E.M).
A potěšily i maďarské kapely. Kdo kdy slyšel o Kispál és a Borz nebo Tankcsapda? O první možná filmofilové, o druhé snad náhodou fanoušci Kabátu a Škworu. Vězte, že slušná konzumní muzika se dělá všude a já do teď nevím, proč jsem jel do Maďarska s přesvědčením, že tamní kapely budou nuda k uzoufání.
Novodobý don Quichot – Serj Tankian – si na rozdíl od vystoupení v Ostravě, odpustil komentáře aktuálního maďarského politického dění, nicméně chutě vyhlásil americké prezidentské volby a pořád se díval na oblohu, kdy že už konečně začne zatmění měsíce. Měl smůlu, přišlo až na R.E.M. a znásobilo už tak extatický pocit publika, které se povětšinou právě na tuhle kapelu těšilo nejvíc. If you bellieve… No, však už tušíte – vymazalo celý milion broskví.
Jo, bylo těžké se od hlavní stage odpoutat. Už jen proto, že zvučení dalších kapely nikdy nezabralo ani půl hodiny. Když už se mi to ale povedlo, nastoupila třeba Apocalyptica – neoriginální kapela s teď i neoriginálním pojetím hudby, ale s o to vděčnějším publikem. Nebo Adam Green, provokující sice každým svým pohybem, ale se svým bandem hrající muziku, která už nějakou chvíli neprovokuje tak, jak dřív. New York Ska Jazz Ensemble vyprodali svůj marchendise ještě dřív, než vůbec hrábli do trumpet a neztratili se ani Sunshine. Pravda, hrát proti Jamiroquai, Iced Earth a Ky-Mani Marley najednou je souboj Davida a tří Goliášů, ale aspoň morální vítězství za výkon je třeba přiznat. A to samé platí i pro Terne Čhave.
Suma sumárum – když se člověk mrkne na těch pár dnů zpátky a pomalu střásá únavu, která se postupně kupila, ale propukla až na nádraží v Pešti v pondělí v pět hodin ráno, je mu dobře. A je mu trochu na nic, když si spočítá, že viděl sotva desetinu toho, co se na Szigetu událo a i to že vystačí na jeden až dva hudební životy běžného smrtelníka. A kdo to přežil (a tuším, že všichni) s klidem může každému tvrdit: „Yes, I am ready for the Rock & Roll. And sí ja next year.“
