Další smaragd ze smaragdového ostrova?
Šikovné irské nožky
5. 11. 2008 - Gaelforce je mladá, nadějná irská taneční skupina. Já, jakožto velký fanoušek irské hudby a kultury, jsem si je nemohl nechat ujít.
Už kvůli samotnému názvu Gaelforce jsem tušil, že by to úterní vystoupení mohla být síla. Všude se proklamuje legendárních a také guinessových 38 úderů jednoho z jejich stepařů o podložku za sekundu, chlubí se perfektním tanečním výkonem a uchvacující podívanou. Neubránil jsem se velkému očekávání.
Vše začínalo slibně. Po nedlouhém čekání na začátek vystoupení jsme byli seznámeni s příběhem o lásce dvou bratří – Lorcana a Cuana, kteří se zamilovali do dívky Aisling. Celým vystoupením se vinul jejich zápas o mladou krasavici, který ve správném duchu Shakespeara skončil tragédií a posléze i smířením.
Děj jsem považoval za příjemné zpestření, které dávalo všem skladbám společný základ. Střízlivět jsem začal, až když na scénu nastoupilo kvarteto hudebníků. Jejich projev ve mně zanechával rozpačité dojmy. Dá se pochopit, že při pomalejší hudbě se moc pohybovat nebudou, ale při rychlých rytmických melodiích jejich zkoprnělé pózy působily podivně.
Moji počáteční vlnu kladných dojmů pak pravidelně narušoval zpěvák, který v roli barda vysvětloval rozvíjející se děj. Oproti kvartetu působil ještě statičtějším dojmem a někdy to vypadalo, jako by k podlaze přirostl. Pokusil se ohromit svojí úžasnou kapacitou plic, nicméně jeho hlas byl až moc sladký a nejednou se mi vybavily útržky znělek z telenovel.
Toto složení – tanec, hudba, zpěv, se opakovalo po celou dobu vystoupení. A mé dojmy podle toho lítaly jako po sinusoidě. Žhnuly při tanci a mrzly při zpěvu. I když tanec také nebyl vždy tak jednoznačný. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že se někde musela stát chyba. Nevím, co ve mně tento pocit vyvolávalo. Snad z původního nadšení, že pohyby artistů působily spontánně, jsem přešel do polohy, kdy jsem začínal vidět, že jsou spíše nesynchronní. Jedna dívka zvedala nohy výše, druhá níže. Někdo se otočil dříve, někdo později, občas někomu spadla hůlka atd. Nebyla to ta očekávaná precizní a profesionální podívaná, spíše pocit, jako když pozorujete partu kamarádů, kteří spolu ve volných chvílích cvičí a jednou za čas se předvedou před publikem.
Do toho všeho musím ještě připočíst hudbu. Pasáže krásného klasického irského folku se střídaly s moderními variacemi na způsob disko. Někdy byly skladby povedenější a jindy připomínaly pohádku, jak pejsek s kočičkou chtěli udělat dort.
Síla gaelského tance mě tak rozhodně nepřemohla. Byla to sice show, kde rychlost kmitajících se noh překročila rychlost spojů neuronů v mozku, ale nedokázala přimět k pomyšlení: „Tohle chci vidět zase!“
V pomyslné trojce králů irského tance – Lord of the Dance, Riverdance a Gaelforce, je poslední skutečně poslední. Chybí mu více šťávy, dynamičnosti a hravosti, kterou zbylí dva hojně oplývají. Na druhou stranu předvádějí ale něco, co je u nás k vidění jen málokdy, a proto zavrhnout je taky úplně nejde.
Gaelforce - Men of Fields
Gaelforce - Confrontation
A pro porovnání: Lord of the Dance – Cry of the Celts
Vše začínalo slibně. Po nedlouhém čekání na začátek vystoupení jsme byli seznámeni s příběhem o lásce dvou bratří – Lorcana a Cuana, kteří se zamilovali do dívky Aisling. Celým vystoupením se vinul jejich zápas o mladou krasavici, který ve správném duchu Shakespeara skončil tragédií a posléze i smířením.
Děj jsem považoval za příjemné zpestření, které dávalo všem skladbám společný základ. Střízlivět jsem začal, až když na scénu nastoupilo kvarteto hudebníků. Jejich projev ve mně zanechával rozpačité dojmy. Dá se pochopit, že při pomalejší hudbě se moc pohybovat nebudou, ale při rychlých rytmických melodiích jejich zkoprnělé pózy působily podivně.
Moji počáteční vlnu kladných dojmů pak pravidelně narušoval zpěvák, který v roli barda vysvětloval rozvíjející se děj. Oproti kvartetu působil ještě statičtějším dojmem a někdy to vypadalo, jako by k podlaze přirostl. Pokusil se ohromit svojí úžasnou kapacitou plic, nicméně jeho hlas byl až moc sladký a nejednou se mi vybavily útržky znělek z telenovel.
Toto složení – tanec, hudba, zpěv, se opakovalo po celou dobu vystoupení. A mé dojmy podle toho lítaly jako po sinusoidě. Žhnuly při tanci a mrzly při zpěvu. I když tanec také nebyl vždy tak jednoznačný. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že se někde musela stát chyba. Nevím, co ve mně tento pocit vyvolávalo. Snad z původního nadšení, že pohyby artistů působily spontánně, jsem přešel do polohy, kdy jsem začínal vidět, že jsou spíše nesynchronní. Jedna dívka zvedala nohy výše, druhá níže. Někdo se otočil dříve, někdo později, občas někomu spadla hůlka atd. Nebyla to ta očekávaná precizní a profesionální podívaná, spíše pocit, jako když pozorujete partu kamarádů, kteří spolu ve volných chvílích cvičí a jednou za čas se předvedou před publikem.
Do toho všeho musím ještě připočíst hudbu. Pasáže krásného klasického irského folku se střídaly s moderními variacemi na způsob disko. Někdy byly skladby povedenější a jindy připomínaly pohádku, jak pejsek s kočičkou chtěli udělat dort.
Síla gaelského tance mě tak rozhodně nepřemohla. Byla to sice show, kde rychlost kmitajících se noh překročila rychlost spojů neuronů v mozku, ale nedokázala přimět k pomyšlení: „Tohle chci vidět zase!“
V pomyslné trojce králů irského tance – Lord of the Dance, Riverdance a Gaelforce, je poslední skutečně poslední. Chybí mu více šťávy, dynamičnosti a hravosti, kterou zbylí dva hojně oplývají. Na druhou stranu předvádějí ale něco, co je u nás k vidění jen málokdy, a proto zavrhnout je taky úplně nejde.
Gaelforce - Men of Fields
Gaelforce - Confrontation
A pro porovnání: Lord of the Dance – Cry of the Celts
