18. 2. 2009 - Pátek třináctého připadl tenhle únor na metalový večer v KD Šeříkovka. Kdo čekal Jasona Vorheese, mýlil se. Místo něj se na pódiu vystřídaly tři kapely a - X-Core, The Sorrow a Sepultura.
Sepultura v pátek třináctého
První jmenovaní, zástupci české scény, nepřekvapili, ani neurazili. Zpočátku sice měli trable s ozvučením, takže první dvě písničky nebyly to pravé ořechové, jenže na konci jejich asi půlhodinového setu už plnili to, co se od předkapely očekává – dostávali publikum do varu, byť jsou jejich skladby jedna jako druhá.
The Sorrow ta měli publikum načaté dobře. Nebyl by to ale ten oravý pátek třináctého, kdyby se něco nepokazilo. Když už muzikanti nastoupili, technické problémy je zahnaly zase zpátky a výstup se jim zpozdil skoro o půl hodiny. Vrátili se pak v pravý čas, protože někteří diváci pomalu a jistě začali kapelu vypískávat. Švýcaři přitvrdili a muzika to nebyla zlá, ale i tak, když se na konci setu ptali: „Are you
waiting for Sepultura?“ honilo se mi hlavou: "Jo a už krapet dýl, než je zdrávo.
Derrick Green, Andreas Kisser, Paulo Jr. a Jean Dolabella je současná sestava Sepultury. Na turné oslavuje „ ¼ of the century“. 25 let už patří k tomu nejlepšímu, co se na thrashmetalové scéně urodilo, i když tradiční poznávací znamení Sepultury – duo bratří Cavalerů, je již dávno v tahu. "Nejsme otroky našeho jména!" poznamenal nedávno na tohle téma kytarista Andreas Kisser. A nelže. Jejich zatím poslední nahrávka A-lex, kterou k nám přijeli propagovat, totiž není ani málo špatná. A odvíjel se od ní taky setlist celého koncertu.
Intro. Kapela se pomalu chopila svých nástrojů. Kouř a hlavní hvězda večera, téměř dvoumetrový černoch Derrick Green, s dredy až k zadku a s šíleným výrazem v očích. Takhle jsem si vždy představoval šamany v džungli. Okamžitě jak spustil první song – Moloko Mesto, začalo pod pódiem peklo a jako vždycky se objevila oblíbená koncertní zábava – házení kelímků s pivem na přední řady. A tak jsem měl hned na začátku koncertu ohozený záda. Následovaly další skladby z nového alba A-lex. Filthy Rot a What I Do, během níž se Derrick poprvé postavil za svůj buben. Šaman byl dokonalý. Andreas Kisser se jal chválit plzeňské pivo a během celého setu hecoval sál. Oproti němu působil docela nevýrazně Paulo Jr., zato nováček Jean Dolabella si vystřihl sólo na bicí, čímž dal jasně najevo, že Igora Cavaleru nahradil celkem bez problémů.
Po „novém“ úvodu dostávaly prostor i starší skladby. Troops Of Doom věnoval Kisser všem věrným fandům, kteří je po celé ty roky podporovali. Derrick Green také hrdě ukazoval na svou hruď, kde měl reliéf naší republiky a jeho „ ahoj Pilsen“ a „díky“ utvrdilo návstěníky, že kapela nepatří mezi ty, které ani neví, kde vystupují. "Dali jsme vám možnost vybrat si, jaké písně chcete slyšet na koncertě skrz naše internetové stránky. Víte co jste si vybrali? Máme pro vás jednu ze starších skladeb. Z alba Arise. A bude to nářez. Jste připraveni?" Dav začíná křičet. „Vážně? Hmmm…uvidíme."
Před pauzou se dostalo na skladby z dřívějších desek – konkrétně Sepulnation, Refuse/Resist, Territory a Arise. Krátka pauza dala nečekaně aktivnímu publiku čas na nadechnutí před závěrečným výbuchem.
Jako první přídavek přišel na řadu Kayowas Jam. Na něm se se hudebníci vyřádili včetně již zmíněného sóla Jeana Dolabelly. Následovaly dvě nové skladby – Enough Said a Conform. A na úplný závěr přišly Roots Bloody Roots. Sepulturovská klasika. Bylo skoro tři čtvrtě na dvanáct a metalový pátek třináctého skončil. Show to byla neuvěřitelně energická, podmanivá a výbušná. Symbióza kapely a publika fungovala na jedničku a jeden pán vedle mě během přídavku poznamenal: „To je nářez jak hovado“. Líp už to vystihnout nemohl.
Na závěr pak jen malá připomínka k organizaci. Jelikož je pódium v kulturáku spojeno se schody vedoucími na nějm nebylo by vhodné do zainvestovat do zábran? Víte, když Sepultura (nebo v budoucnosti kdokoliv jiný) nastoupí a půlka sálu se natlačí dopředu tak to tři sekuriťáci neudrží. Mnoho lidí z první řady (včetně mě) si málem o ty schody rozbilo hubu. A co teprve pánové (a slečny) s fotoaparáty?
The Sorrow ta měli publikum načaté dobře. Nebyl by to ale ten oravý pátek třináctého, kdyby se něco nepokazilo. Když už muzikanti nastoupili, technické problémy je zahnaly zase zpátky a výstup se jim zpozdil skoro o půl hodiny. Vrátili se pak v pravý čas, protože někteří diváci pomalu a jistě začali kapelu vypískávat. Švýcaři přitvrdili a muzika to nebyla zlá, ale i tak, když se na konci setu ptali: „Are you
waiting for Sepultura?“ honilo se mi hlavou: "Jo a už krapet dýl, než je zdrávo.
Derrick Green, Andreas Kisser, Paulo Jr. a Jean Dolabella je současná sestava Sepultury. Na turné oslavuje „ ¼ of the century“. 25 let už patří k tomu nejlepšímu, co se na thrashmetalové scéně urodilo, i když tradiční poznávací znamení Sepultury – duo bratří Cavalerů, je již dávno v tahu. "Nejsme otroky našeho jména!" poznamenal nedávno na tohle téma kytarista Andreas Kisser. A nelže. Jejich zatím poslední nahrávka A-lex, kterou k nám přijeli propagovat, totiž není ani málo špatná. A odvíjel se od ní taky setlist celého koncertu.
Intro. Kapela se pomalu chopila svých nástrojů. Kouř a hlavní hvězda večera, téměř dvoumetrový černoch Derrick Green, s dredy až k zadku a s šíleným výrazem v očích. Takhle jsem si vždy představoval šamany v džungli. Okamžitě jak spustil první song – Moloko Mesto, začalo pod pódiem peklo a jako vždycky se objevila oblíbená koncertní zábava – házení kelímků s pivem na přední řady. A tak jsem měl hned na začátku koncertu ohozený záda. Následovaly další skladby z nového alba A-lex. Filthy Rot a What I Do, během níž se Derrick poprvé postavil za svůj buben. Šaman byl dokonalý. Andreas Kisser se jal chválit plzeňské pivo a během celého setu hecoval sál. Oproti němu působil docela nevýrazně Paulo Jr., zato nováček Jean Dolabella si vystřihl sólo na bicí, čímž dal jasně najevo, že Igora Cavaleru nahradil celkem bez problémů.
Po „novém“ úvodu dostávaly prostor i starší skladby. Troops Of Doom věnoval Kisser všem věrným fandům, kteří je po celé ty roky podporovali. Derrick Green také hrdě ukazoval na svou hruď, kde měl reliéf naší republiky a jeho „ ahoj Pilsen“ a „díky“ utvrdilo návstěníky, že kapela nepatří mezi ty, které ani neví, kde vystupují. "Dali jsme vám možnost vybrat si, jaké písně chcete slyšet na koncertě skrz naše internetové stránky. Víte co jste si vybrali? Máme pro vás jednu ze starších skladeb. Z alba Arise. A bude to nářez. Jste připraveni?" Dav začíná křičet. „Vážně? Hmmm…uvidíme."
Před pauzou se dostalo na skladby z dřívějších desek – konkrétně Sepulnation, Refuse/Resist, Territory a Arise. Krátka pauza dala nečekaně aktivnímu publiku čas na nadechnutí před závěrečným výbuchem.
Jako první přídavek přišel na řadu Kayowas Jam. Na něm se se hudebníci vyřádili včetně již zmíněného sóla Jeana Dolabelly. Následovaly dvě nové skladby – Enough Said a Conform. A na úplný závěr přišly Roots Bloody Roots. Sepulturovská klasika. Bylo skoro tři čtvrtě na dvanáct a metalový pátek třináctého skončil. Show to byla neuvěřitelně energická, podmanivá a výbušná. Symbióza kapely a publika fungovala na jedničku a jeden pán vedle mě během přídavku poznamenal: „To je nářez jak hovado“. Líp už to vystihnout nemohl.
Na závěr pak jen malá připomínka k organizaci. Jelikož je pódium v kulturáku spojeno se schody vedoucími na nějm nebylo by vhodné do zainvestovat do zábran? Víte, když Sepultura (nebo v budoucnosti kdokoliv jiný) nastoupí a půlka sálu se natlačí dopředu tak to tři sekuriťáci neudrží. Mnoho lidí z první řady (včetně mě) si málem o ty schody rozbilo hubu. A co teprve pánové (a slečny) s fotoaparáty?
