Satyricon + Zonaria aneb svatý Vít už možná nestojí

Švédská kapela dravá jako horský potůček. Typický „melodic death metal“ se zvukem okořeněným zkázonosnými prvky, který v některých písních navozuje opravdu silnou atmosféru. Tak za tím vším stojí partička dvacetiletých kluků. Skoro neuvěřitelné. A to byla kapela prosím pěkně založena v roce 2002. Takže, kdo neměl z matiky špatnou známku (jako autor článku…ehm), jistě si spočítá, že na začátku bylo klukům okolo 16. Už v tomto (na profi kapelu) útlém věku, začali obrážet různé kluby a hrát po své zemi. Úspěch na sebe nenechal dlouhou čekat. Spíše jim šel naproti a mával červeným šátkem, aby ho náhodou nepřehlédli. Takže ještě v roce 2002 vydávají vcelku slušné demo, další v roce 2005. Ale Opravdový průlom přichází až se singlem/hitem Rendered in Vain (2006). Ten se také objevuje na první řadovce Infamy And The Breed, která vyšla na podzim roku 2007. No a letos (opět na podzim) navázali druhou deskou The Cancer Empire.
V Praze začali hrát v 20:15. A svých 45 minut využili docela dobře – i když to na síň metalové slávy nebylo. Kámen úrazu? Zvuk! Nevím, jestli to bylo mou pozicí, ale zpěv občas neskutečně zanikal. Nestát v první řadě a nevidět, jak se zpěvákovi pohybují rty, myslel bych si, že jsou to skladby instrumentální. Nejvíc to bylo znát u první písně, pak se zvuk trošičku zlepšil. Vůbec celá „zkázonosnost“ zvuku, tak výrazná na albu, by ve Futuru dokázala přivodit zkázu maximálně domečku pro panenky. Jen divákům to evidentně nevadilo. Celkově působila Zonaria pohodovým dojmem - posílání lahví s vodou do publika, potřásání rukou s první/druhou brázdou a podobné, muziku neovlivňující maličkosti vcelku potěšily. Jejich vystupování – divoké házení hlavou a jednotná „uniforma“ - nebylo nikterak originální, ale k metalu to jednoznačně patří, tak proč ne? Zahráli dobrý set, zakončený již zmiňovanou Rendered in Vain. Po které opustili pódium. Neproběhlo žádné prošení o přídavek – nebyli však ani vypískáni. Naopak! Sklidili velký potlesk. Jsem velmi zvědavý, co kapele přinese budoucnost – potenciál jim nechybí…

Trocha historie
Když dohrála Zonaria, došlo k nutné přestavbě (respektive strhnutí plachty s motivem Zonarie a odnesení škopků) pódia. Obrovská plachta s černým havranem/vránou (kdo to má jako poznat?!) a pekelné, rohaté bicí (opravdu tam byly rohy) daly jasný signál o skupině, která měla přijít.
A touto, nebál bych se říct „třešničkou na dortu“ (neboli „kyblíčkem nejlepšího hnusu“), byl Satyricon. Jméno budící respekt. Norská kapela, která se bez ostychu může postavit mezi legendy tohoto žánru. Vznikla v roce 1990, ve složení Satyr a Frost – kapela má pouze dva členy a na tour si vždy někoho přizvou. O rok později vyšlo první demo. Další rok, další demo…no a další (překvapivě) další demo. Rok 1993 se však zapsal do dějin – vychází jim první „opravdové“ studiové album -  Dark Medival Times. Dalo by se tvrdit, že takto vznikl „subžánr“ dark medival metalu. Skřeky a drsné kvílící kytary se tu střídají s jemnějšími pasážemi - je to znát hlavně ve stejnojmenné písni. O rok později vydávají další album (The Shadowthrone), které se nese v podobném stylu. V roce 1996 pak vychází placička nesoucí nenápadné jméno Nemesis Divina. A zrodil se megahit. Píseň Mother North. Drsné kytary, nesmlouvavé rány Bohu v podobě bicích a démonský hlas doprovázený v některých pasážích sborem. Z písně sálá krutost a zároveň neskutečná něžnost severu. V roce 1999 je vypuštěn do světa kousek s názvem Rebel Extravaganza. A potom se začaly dít věci. Píše se rok 2002 a je vyvolána exploze v podobě alba Volcano. Veřejnost i kritika přijaly album velmi kladně. A black metal se opět posunul někam jinam. Celé čtyři roky jsme čekali. A dočkali se! V roce 2006 se vrátil král. Album Now, Diabolical s hitem K. I. N. G., udeřilo s ohromnou silou. A vyplatilo se. Taková menší revoluce. Sice začalo být kapele vyčítáno, že se stává komerčnější a možná i trochu „hitovější“ (což je dle některých lidí v black metalu jenom na škodu) – ať už je to pravda nebo ne, album zpřístupnilo žánr i lidem, kteří ho jinak nevyhledávají. Letos vyšlo The Age of Nero,které je kombinací obou alb předchozích, a které nám přijeli přehrát.

Současnost ve Futuru
Bylo po půl desáté, když zhasla světla a na pódium se vřítil Satyr se svojí bandou. Celá kapela (až na Frosta) byla oblečena jednotně – černé kalhoty a černá košile. Přiznám se, že jsem Satyra v první chvíli vůbec nepoznal. Ostříhaný je sice už delší dobu, ale zvyk je zvyk. Hned první písní si podmanil všechny v sále. Není se čemu divit. Existuj-li Satan a má-li lidskou podobu, musí to být právě Satyr. To, o co se Marilyn Manson snaží operacemi, make-upem a podobnými „vychytávkami“ bylo Satyrovi dáno přírodou. Jeho obrovské charisma (na koncertě bylo velké množství slečen) a celkový vzhled, je něco nepopsatelného. Studený pohled, tvář bez náznaku emocí. V jednu chvíli je u bicích na konci pódia, člověk mrkne a Satyr je vpředu! Má nohu na odposlechu a vydává pekelné skřeky. Tím se dostávám k další přednosti – k jeho hlasu. Zvládne opravdu hodně zvuků a pazvuků, občas člověk nevěří, že všechny pasáže v písních zpívá on. Zkrátka, Satyr je jako jeho hudba – uhrančivý, chvílemi rozvláčný a záhy drsný. A s lidmi to umí. Takové chorály, jako jsme na jeho pokyn zpívali my, naprosto uhranuti a v euforii, snad nepěli ani nejzarytější fans Evy a Vaška!  Vždy po brilantně podané písni Satyr na pár vteřinek „roztál“ a poděkoval fanouškům za skvělou kulisu. Opravdu skvělá byla. Les rukou vztyčených ke „kazateli“ této černé mše a naučené refrény vytvořily nezapomenutelný zážitek. Atmosféra se dala doopravdy krájet. A krájena byla nemilosrdnými kytarovými rify a bicími, které zněly jako lavina. I zbytek kapely - klávesistka, dva hráči na kytaru, bicman a basák - se činil! Satyr se nenechal zahanbit ani v tomto směru, sám se občas ujal třetí kytary a jal se hrát řízné rify. A když zrovna nehrál na kytaru či nedělal kreace, za které by se nemusela stydět kobra připravující se k útoku, hrál si se stojanem na mikrofon – nutno podotknout, že s velice stylovým stojánkem ve tvaru ďáblova trojzubce, přičemž tyčka s mikrofonem byla prostředním „hrotem“.
Co se setlistu týče, byl to průřez celou tvorbou - Havoc Vulture, Now, Diabolical, Forhekset, The Pentagram Burns – setlist se mi bohužel ukořistit nepodařilo a spoléhat v tuto dobu (2:45) na mou paměť, by bylo při nejmenším riskantní :). Samozřejmě došlo i na songy z nového CD (namátkou: The Wolfpack, Black Crow on a Tombstone, Die by my Hand…). Ty byly přijaty velice kladně a potvrdily nespornou kvalitu nového materiálu. To, čeho jsem se bál, se naštěstí nestalo – zvuk byl skvělý. Během Satyriconu jsem vystřídal 3 pozice. První půlka koncertu v první brázdě – potom mě přestal bavit „mlýnek na maso“, který byl vytvořen před pódiem a šel jsem zabrat taktickou pozici k baru :). Tam jsem vyslechl druhou půlku. No a hymnu Mother North, kterou byl koncert zakončen, jsem si užil ze zadních řad. A všude byl zvuk slušný. Po základním setu přidali ještě dvakrát. Jednou „setík“ obsahující megahit K. I. N. G. Podruhé přidali již zmíněnou Mother North. Pekelná show skončila asi po hodině a čtyřiceti minutách.
Dlouho dumám nad tím, jak důstojně zakončit tento textík. Opravdu mě nenapadá nic lepšího, než říct, že koncert byl skvělý zážitek jak po stránce sluchové, tak po stránce zrakové. Kvalitní black metal v ČR bohužel k vidění moc není – Satyricon je výjimka potvrzující pravidlo.