5. 2. 2009 - Jako každý rok se pod hlavičkou AghaRTA Prague Jazz Festival konají série zajímavých jazzových koncertů. A letos to nebylo výjimkou. Ovšem program zahájení tak trochu výjimkou byl. Ve středu 4. února se na stejném pódiu v Lucerna Music Baru a v jeden čas sešli tři geniální muzikanti: basista a zpěvák Richard Bona, francouzský kytarista Sylvain Luc a legendární bubeník Steve Gadd. Už jen tohle spojení nemohlo znamenat žádný dramaturgický šlap vedle.
Richard Bona, Steve Gadd a Sylvain Luc na jednom podiu, v Praze poprvé a naposled
Pozvané trio, sestavené z naprosto uznávaných špiček na jazzovém poli, se v našich zeměpisných šířkách opakovat více asi nebude. A to věděli i ti, kteří do Lucerna Music Baru dorazili. A že jich bylo požehnaně.
Do řad návštěvníků s apriorní vidinou naprosto kulturního uspokojení mnohdy nepatřím, spíše naopak. Nechávám se přesvědčit, proč vlastně zrovna tito naprosto profláklí muzikanti zaplňují významné posty v jazzových dějinách a proč jdou „na dračku“ v různorodých a nejen jazzových formacích. Jenže ono právě k naprosto vynikajícím instrumentalistům, kteří oplývají mnohými zkušenostmi, většinou není co dodávat, natož je negativně kritizovat. Jejich nadhled a citelná zkušenost na podiu jen zážitek umocňuje a vy i přes těch pár metrů cítíte osobnosti velkých rozměrů.
Samozřejmě největším lákadlem tohoto večera byl charismatický baskytarista Richard Bona, kamerunský rodák, který by mohl psát romantické pohádky typu „kterak chudý klučina k úspěchu přišel“. Jenže pravdy na tom bude hodně. Narodil se v kamerunské vesničce Minta a díky svému talentu, kterého si všiml francouzský majitel tamního baru, od svých třinácti let měl své vlastní angažmá. Prošel Německem a Francií a nakonec zakotvil v New Yorku, kde nedávno získal titul profesora hudby. Richard Bona je perfektním spojovatelem svého rodného temperamentu, etnického cítění a jazzového drivu. Díky svému původnímu vzoru, Jacu Pastoriusovi, se po dlouhém instrumentálním hledání chopil baskytary, u které zůstal. Z dnešního pohledu řekněme naštěstí. Začal kloubit svou virtuózní techniku a živočišnou dravost spolu se svým rodným jazykem. Jako by konečně smazával dělítka mezi jazzem a dnešním pojmenováním world music.
Tři osobnosti, jejichž síla je neuchopitelná, což mnohdy zavání hudebním překřikováním a snahou upozornit na svou schopnost výjimečnosti. V tomhle případě role byly rozdělené. Bohužel nejednotně a nespravedlivě. Nejvíce prostoru dostal francouzský kytarista Sylvain Luc, který ho využil s nadhledem, přehledem a s akademickou virtuozitou. Legendární čtyřiašedesátiletý bubeník Steve Gadd, který byl oficiálně proklamován jako hvězda večera, byl upozaděn a jako by mu už síly na temperamentní a inspiračně nabité kolegy nestačily.
Mohli jste cítit suchý akademismus, závan Afriky, zpěvohrátky ve stylu Bobby McFerrina, jazzové improvizace a laškování na podiu, ale ve všech případech šlo o performanci naprosto kulturně nabitou.
Do řad návštěvníků s apriorní vidinou naprosto kulturního uspokojení mnohdy nepatřím, spíše naopak. Nechávám se přesvědčit, proč vlastně zrovna tito naprosto profláklí muzikanti zaplňují významné posty v jazzových dějinách a proč jdou „na dračku“ v různorodých a nejen jazzových formacích. Jenže ono právě k naprosto vynikajícím instrumentalistům, kteří oplývají mnohými zkušenostmi, většinou není co dodávat, natož je negativně kritizovat. Jejich nadhled a citelná zkušenost na podiu jen zážitek umocňuje a vy i přes těch pár metrů cítíte osobnosti velkých rozměrů.
Samozřejmě největším lákadlem tohoto večera byl charismatický baskytarista Richard Bona, kamerunský rodák, který by mohl psát romantické pohádky typu „kterak chudý klučina k úspěchu přišel“. Jenže pravdy na tom bude hodně. Narodil se v kamerunské vesničce Minta a díky svému talentu, kterého si všiml francouzský majitel tamního baru, od svých třinácti let měl své vlastní angažmá. Prošel Německem a Francií a nakonec zakotvil v New Yorku, kde nedávno získal titul profesora hudby. Richard Bona je perfektním spojovatelem svého rodného temperamentu, etnického cítění a jazzového drivu. Díky svému původnímu vzoru, Jacu Pastoriusovi, se po dlouhém instrumentálním hledání chopil baskytary, u které zůstal. Z dnešního pohledu řekněme naštěstí. Začal kloubit svou virtuózní techniku a živočišnou dravost spolu se svým rodným jazykem. Jako by konečně smazával dělítka mezi jazzem a dnešním pojmenováním world music.
Tři osobnosti, jejichž síla je neuchopitelná, což mnohdy zavání hudebním překřikováním a snahou upozornit na svou schopnost výjimečnosti. V tomhle případě role byly rozdělené. Bohužel nejednotně a nespravedlivě. Nejvíce prostoru dostal francouzský kytarista Sylvain Luc, který ho využil s nadhledem, přehledem a s akademickou virtuozitou. Legendární čtyřiašedesátiletý bubeník Steve Gadd, který byl oficiálně proklamován jako hvězda večera, byl upozaděn a jako by mu už síly na temperamentní a inspiračně nabité kolegy nestačily.
Mohli jste cítit suchý akademismus, závan Afriky, zpěvohrátky ve stylu Bobby McFerrina, jazzové improvizace a laškování na podiu, ale ve všech případech šlo o performanci naprosto kulturně nabitou.
