Pohádky tisíce a jednoho vinylu

Páteční večer 14. listopadu patřila Fléda gramofonovým maniakům v čele s koalím králem

15. 11. 2008 - Gra-mo-fon. Když někdo vysloví tyto tři slabiky, vybavím si jeho dávnou a pro mě romantickou verzi, kterou dnes vidíme už jen v pamětních filmech, videoklipech Christiny Aguilery nebo při předávání Grammy. I tenhleten potomek fonografu a orchestriónu se pod diktátem doby vyvíjí a jeho tvůrce Emile Berlinek by se nestačil divit.

Právě Kid Koala, sympatický rodák z Kanady, představuje světovou špičku v „krocení desek“. Mistr scratchingu, beatjugglingu a dalších tajemných dovedností, které vlastně ani nemusíte znát, abyste si jeho hudbu pořádně užili, už potřetí zaplnil a nadchnul Flédu. Ale vezměme to hezky po pořádku…

Celý večer v devět hodin zahajovala dvojice hrající pod jménem Funkmoduls. V Táboře narozený Dj Aka bývá řazen k nelepším českým scratch DJům, a Sean John je (ač původem z USA) v brněnské klubové scéně poměrně známá postava. Na Flédu jsem dorazila zhruba v polovině jejich setu, ale v sále bylo jen pár postávajících lidí. Když jsem zběžně zkoumala na myspce DJe Aku, moc mě to nezaujalo, naživo jsem ale dostala chuť tancovat, jenže prázdný sál mě donutil přitisknout se ke zdi a koukat. Jediným rozptýlením v hodinovém stání mi tak byl chlápek pobíhající pod podiem s papírem „Zákaz kouření v sále“ přilepeným na noze.

Rozptýlení hudebního rázu přišlo s druhou formací večera. Foolk, vlastním jménem Dušan Vančo, si ke svému setu přizval DJe Lixxe. Svými zdatnými prsty společně s Foolkem zkresloval všehochuť od breakbeatu přes acid jazz až po téměř bondovské motivy.

Poslední zastávkou před příchodem koalí hvězdy byl DJ Five, průkopník turntablismu v Čechách a naše DJská špička, která hrála v nedávném projektu s Monikou Načevou. Lidé se už konečně dostávali do té správné nálady a slušně reagovali na DJovy akrobacie s deskami. „That was amazing!“ pochválil ho posléze sám Kid Koala.

Ano, ano. Přesně podle plánu se kolem půl jedné skutečně začala okolo gramofonů točit drobná postava a připravovala si svoje vinyly. V sále to rázem ožilo a když světla reflektoru zamířila na drobného Kanaďana, show mohla začít.

Těžko říct, zda byl sál plný znalců DJingu nebo se tam našli i zvědavci gramofonismem nepolíbení. Necelé dvě hodiny Kidova čarování si však užívali všichni. Ti, co netančili, koukali jako zhypnotizovaní na velké plátno za ním, které ukazovalo detail jeho práce s deskami. Byla to fascinující podívaná. A nejen na jeho ruce, celý Kid Koala působil úžasně. Všechny výroky o jeho roztomilosti jsou pravdivé. Tenhle třiceti-čtyřletý chlapík se jmenuje jako medvídek, vypadá jako medvídek a působí jako medvídek. S úsměvem na podium napochodoval a ústa křivil pokaždé, když mu to míra soustředění dovolila. Byl rád, že je na Flédě, a snažil se nám to říct dokonce v naší mateřtině. Fotograf vedle mu potichu našeptával česká slova a Kid Koala je rozkošně komolil. V obyčejném černém triku působil mezi všemi těmi flexami a předraženými mikinami hiphopových značek jako příjemné osvěžení, které si na nic nehraje. Prostě jen hraje. Pro radost. Sobě i nám.

Další věcí, která mi učarovala, byl jeho hudební vkus. Ze svých vinylů pouštěl opravdu kdeco. Když už jsem se chystala, že si půjdu na chvíli odpočinout vedle, spustil Machine Gun od Portishead a já byla rázem zpátky. Zůstala jsem na nohách až do konce, i když byly dvě hodiny ráno a únava po dlouhém dni se už nepříjemně hlásila o slovo. Vyslechla jsem si tak i přídavek, na který použil dle vlastních slov 15 desek.

Jakmile zmizel ze záře reflektorů, většina lidí se nahrnula šatně, byť večer ještě zdaleka nekončil. V sále po Koalovi převzali štafetu Greatest Hits Collective, na baru hráli Yak, Kotlík a Marcco. Já jsem si po vzoru většiny vyzvedla svůj kabát a obohacená o názornou ukázku mistrovskému turntablismu jsem odešla domů.