30.10.2008 - Praha, Bunkr
Chris Hughes a spol.
2. 11. 2008 - Miluji podzim. Ovšem krom všech krás, které jsou s touto roční dobou spojené, přínáší často i malé, okem neviditelné organismy, které s tělem člověka dělají nehezké věci. První, kdo tyto nepříjemnosti pocítil, byl návštěvník koncertu, neboť se potvrdily nepříjemné zprávy z Berlína a Chris Hughes opravdu z důvodu onemocnění nepřijel. Druhým, kdo tyto komplikace pocítil, je vážený čtenář těchto stránek, neboť právě tyto mikroskopické organismy mohou za to, že se tato reportáž objevuje s malým zpožděním, za což se zde autor omlouvá.
Ale k věci. První z mých chvalozpěvů, bude směřovat k panu Nemčokovi. Jsem moc a moc rád, že se jmého Bunkr opět objevuje ve spojitosti s klubovou scénou. Kdysi dávno byl termín Bunkr pojem, o kterém se vědělo prakticky po celé Evropě. To, proč tenkrát Bunkr z mapy kulturní Evropy zmizel, je dlouhá, smutná a všeobecně známá historie, ke které se nemá smysl vracet. Bunkr tu opět je a já přeji všem zainteresovaným, ať se daří navázat na historii spjatou s tímto jménem. Možná je to kombinace přetrvávající euforie z výtečného koncertu (prozrazena pointa, ehm) a nápojů bojujících z otravnými mikroorganismy, ale tvrdím, že současný Bunkr je nejpříjemnější pražský klub. A budu se tam vždy rád vracet.
Koncert začíná a chvalozpěvy pokračují. Pravda, jedna z možností je napsat, že vystoupení Phila Shoenfelta s Pavlem Cinglem bylo standardní. Otázkou ovšem je, zda se dá termín standardní vůbec použít ve smyslu dokonalý? Ano, slyšel jsem už tyhle Philovy písně mnohokrát. Ať už v kapelovém provedení se Southern Cross či Fatal Shore, v čistě sólovém provedení pouze s akustickou kytarou, nebo právě s doprovodem houslisty a kytaristy Pavla Cingla. To by mohl a asi měl být důvod ke střízlivosti, ale není. Pro mne je Phil jedním z největších písničkářů (pozor, myšleno v tom pravém, nehanlivém smyslu toho slova) vůbec. A asi mě nepřestane nikdy udivovat to, že mohu někoho, koho považuji za srovnatelného umělce s například Bobem Dylanem, potkávat v českých klubech a hospůdkách. V Čechách rozhodně ten nejopravdovější chlapík s kytarou – pan Landa nechť promine.
Přestávka věnovaná výbornému kvasnicovému pivu a pokračujeme...
Rány Těla. Těžko hledat kultovnější záležitost. Skupina hrající dvacet let, mající na svém kontě výborné album Polyester z poloviny devadesátých let, předskakování Bobu Dylanovi a předlouhou pauzu, která skončila až před dvěma lety. Původně mělo jít pouze o výjimečné vystoupení v rámci Moussa Festu (což byla vlastně posvatební veselice Hadjiho, basisty Rán Těla), ale rozum míní a srdce mění. Od té doby, i vzhledem k vytíženosti v ostatních projektech většiny členů, nás Rány Těla oblažují nepočetnými, o to však lepšími koncerty. Řeknu to na rovinu, neznám až na nejmenovanou vyjímku lepší skupinu v Čechách. Hank, vůdčí osobnost Rán Těla, je prototypem frontmana, který nemá u nás konkurenci. Charisma a prožití písně přímo stříká z podia – je to naprosto dokonalé skloubení čistého prožitku a velkých gest, patřících k pravé rock and roll star. Rozhodně platí, že projev Rán Těla má hodně co společného s dekadencí, tak jak byla definována literáty kolem Moderní Revue. To, jakým stylem jsou prezentovány velké city skrze pózu a kýč (pozor, vše myšleno v dobrém), to, jak jsou „stavěny mosty z hvězd“, nemá konkurenci - a to nejen u nás. Přičtete-li k těmto věcem úžasné melodie, které jsou ovšem občasně drceny Hankovým bílým Fenderem Jaguarem (jak jinak), ihned ovšem konejšeny hladivými klávesami, tak vám dojde, o čem tu mluvím. Slůvkem postpunk se dnes zaklíná kdekdo, je ovšem málo těch, kteří s ním pracují tak moc nadčasově a netrendově jako Rány Těla. Ne, nejsou novátory, kteří přinášejí neslyšené, vždyť zde již koneckonců vše bylo, ale s přiznanými vlivy (tzv. australsko-berlínská scéna, Velveti, staré country etc.) pracují poctivě a uvěřitelně. Znáte-li Rány Těla, jistě víte, co mám na mysli. Pokud ne, zkuste některý z koncertů, případně zapátrejte ve svém cd bazaru po klenotu jménem Polyester, při jehož poslechu se můžeme spolu modlit, ať si pánové z Rán Těla najdou čas a natočí opět něco nového.
To kvasnicové pivo je vážně dobré...
A teď nadchází čas na sólové vystoupení Chrise Hughese, jednoho z nejlepších a nejoriginálnějších bubeníků téhle planety, galaxie a přilehlých vesmírů. Znát ho můžete ze spolupráce s Nickem Cavem, These Immortal Souls, Mickem Harveyem a mnoha dalšími, případně jako člena Fatal Shore, True Spirit (skupina Huga Racea), Once Upon A Time, Methylated Spirits a asi dalších devadesáti sedmi skupin... Ovšem pozor, tenhle věru zajímavý a charizmatický Australan žijící v Berlíně, měl vystoupit s projektem Leisure Group, což je vlastně pouze sám Chris s kytarami a možná ještě předtočenými samply... Škoda, že zůstalo u toho měl. Přejme tedy Chrisovi brzké uzdravení a brzy na viděnou. A ještě jednou pozor, koncert nekončí. Hadjimu se podařilo narychlo domluvit vystoupení se svým Stargazerem, takže závěr večera patřil říznému, hlasitému rock and rollu. V souvislosti se Stargazerem padají často slova jako heavy metal (a myslím, že se tomu sám Hadji ani moc nebrání), nicméně já si trvám na svém - stějně tak, jako trvám na tom, že kupříkladu Motorhead nikdy žádný metal nehráli. Motorhead tu není zmíněný náhodou, pokud k něčemu Stargazer přirovnat, pak právě k Lemmyho pojetí rock and rollu. Přímočará, tvrdá a v dobrém slova smylu chlapská záležitost. Výborná tečka za výborným předhalloweenským večerem. Těším se na album, pánové!
Tolik má opožděná reportáž z krásně prožité noci. Jistě, i výhradu bych našel, ale to by bylo pouhé opakování známého faktu, že pražské publikum je přeci jen studenější a rozhodně by mohlo být početnější. Věc všeobecně známá.
Resumé je tedy jasné – absolutorium patří všem, kteří se podíleli na tomto večeru a mně nezbývá doufat, že to nebylo naposledy, co jsem zmíněné pány měl možnost vidět a slyšet právě ve smíchovském Bunkru.
Koncert začíná a chvalozpěvy pokračují. Pravda, jedna z možností je napsat, že vystoupení Phila Shoenfelta s Pavlem Cinglem bylo standardní. Otázkou ovšem je, zda se dá termín standardní vůbec použít ve smyslu dokonalý? Ano, slyšel jsem už tyhle Philovy písně mnohokrát. Ať už v kapelovém provedení se Southern Cross či Fatal Shore, v čistě sólovém provedení pouze s akustickou kytarou, nebo právě s doprovodem houslisty a kytaristy Pavla Cingla. To by mohl a asi měl být důvod ke střízlivosti, ale není. Pro mne je Phil jedním z největších písničkářů (pozor, myšleno v tom pravém, nehanlivém smyslu toho slova) vůbec. A asi mě nepřestane nikdy udivovat to, že mohu někoho, koho považuji za srovnatelného umělce s například Bobem Dylanem, potkávat v českých klubech a hospůdkách. V Čechách rozhodně ten nejopravdovější chlapík s kytarou – pan Landa nechť promine.
Přestávka věnovaná výbornému kvasnicovému pivu a pokračujeme...
Rány Těla. Těžko hledat kultovnější záležitost. Skupina hrající dvacet let, mající na svém kontě výborné album Polyester z poloviny devadesátých let, předskakování Bobu Dylanovi a předlouhou pauzu, která skončila až před dvěma lety. Původně mělo jít pouze o výjimečné vystoupení v rámci Moussa Festu (což byla vlastně posvatební veselice Hadjiho, basisty Rán Těla), ale rozum míní a srdce mění. Od té doby, i vzhledem k vytíženosti v ostatních projektech většiny členů, nás Rány Těla oblažují nepočetnými, o to však lepšími koncerty. Řeknu to na rovinu, neznám až na nejmenovanou vyjímku lepší skupinu v Čechách. Hank, vůdčí osobnost Rán Těla, je prototypem frontmana, který nemá u nás konkurenci. Charisma a prožití písně přímo stříká z podia – je to naprosto dokonalé skloubení čistého prožitku a velkých gest, patřících k pravé rock and roll star. Rozhodně platí, že projev Rán Těla má hodně co společného s dekadencí, tak jak byla definována literáty kolem Moderní Revue. To, jakým stylem jsou prezentovány velké city skrze pózu a kýč (pozor, vše myšleno v dobrém), to, jak jsou „stavěny mosty z hvězd“, nemá konkurenci - a to nejen u nás. Přičtete-li k těmto věcem úžasné melodie, které jsou ovšem občasně drceny Hankovým bílým Fenderem Jaguarem (jak jinak), ihned ovšem konejšeny hladivými klávesami, tak vám dojde, o čem tu mluvím. Slůvkem postpunk se dnes zaklíná kdekdo, je ovšem málo těch, kteří s ním pracují tak moc nadčasově a netrendově jako Rány Těla. Ne, nejsou novátory, kteří přinášejí neslyšené, vždyť zde již koneckonců vše bylo, ale s přiznanými vlivy (tzv. australsko-berlínská scéna, Velveti, staré country etc.) pracují poctivě a uvěřitelně. Znáte-li Rány Těla, jistě víte, co mám na mysli. Pokud ne, zkuste některý z koncertů, případně zapátrejte ve svém cd bazaru po klenotu jménem Polyester, při jehož poslechu se můžeme spolu modlit, ať si pánové z Rán Těla najdou čas a natočí opět něco nového.
To kvasnicové pivo je vážně dobré...
A teď nadchází čas na sólové vystoupení Chrise Hughese, jednoho z nejlepších a nejoriginálnějších bubeníků téhle planety, galaxie a přilehlých vesmírů. Znát ho můžete ze spolupráce s Nickem Cavem, These Immortal Souls, Mickem Harveyem a mnoha dalšími, případně jako člena Fatal Shore, True Spirit (skupina Huga Racea), Once Upon A Time, Methylated Spirits a asi dalších devadesáti sedmi skupin... Ovšem pozor, tenhle věru zajímavý a charizmatický Australan žijící v Berlíně, měl vystoupit s projektem Leisure Group, což je vlastně pouze sám Chris s kytarami a možná ještě předtočenými samply... Škoda, že zůstalo u toho měl. Přejme tedy Chrisovi brzké uzdravení a brzy na viděnou. A ještě jednou pozor, koncert nekončí. Hadjimu se podařilo narychlo domluvit vystoupení se svým Stargazerem, takže závěr večera patřil říznému, hlasitému rock and rollu. V souvislosti se Stargazerem padají často slova jako heavy metal (a myslím, že se tomu sám Hadji ani moc nebrání), nicméně já si trvám na svém - stějně tak, jako trvám na tom, že kupříkladu Motorhead nikdy žádný metal nehráli. Motorhead tu není zmíněný náhodou, pokud k něčemu Stargazer přirovnat, pak právě k Lemmyho pojetí rock and rollu. Přímočará, tvrdá a v dobrém slova smylu chlapská záležitost. Výborná tečka za výborným předhalloweenským večerem. Těším se na album, pánové!
Tolik má opožděná reportáž z krásně prožité noci. Jistě, i výhradu bych našel, ale to by bylo pouhé opakování známého faktu, že pražské publikum je přeci jen studenější a rozhodně by mohlo být početnější. Věc všeobecně známá.
Resumé je tedy jasné – absolutorium patří všem, kteří se podíleli na tomto večeru a mně nezbývá doufat, že to nebylo naposledy, co jsem zmíněné pány měl možnost vidět a slyšet právě ve smíchovském Bunkru.
